Dobrý podcast - Rozhovory s nadějí

V druhém navazujícím díle rozhovoru s Pavlou, která vyrostla v pěstounské péči u tety a strýce můžete sledovat její další cestu životem. Poté, co byla svěřena v křehkém pubertálním věku zpět do péče svého otce, pro ni zůstali náhradní rodiče stále velmi významnými lidmi v jejím životě.

Některé děti vyrůstají ve svých rodinách, ale ne u mámy a táty. Někdy to může být babička, děda, jindy teta se strýcem jako v příběhu, který Vám přinášíme. Když se toto stane, je za tím vždy nějaký velký a někdy také těžký důvod proč to tak je. Tím, že dítě zůstává u příbuzných nepřichází o kořeny, ale zároveň se musí vyrovnat s otázkami, proč nevyrůstá s mámou a tátou.

Pavla strávila první dva roky svého života s rodiči, pak ale bohužel následovala rodinná tragédie.

„Maminka byla divoký temperament a chtěla žít podle svého, a tak se jedno dne rozhodla, že se chce nechat rozvést. Tátovi se to samozřejmě nelíbilo a vyřešil to bohužel docela špatně a to tak, že ji prostě zavraždil.“

Pavla byla poté umístěna do kojeneckého ústavu, kde bohužel strávila celý rok, než si ji mohli domů odvést teta se strýcem.

„Byla jsem v tom domově nejstarší dítko, protože tam byly děti do tří let, ale tím, že další domov byl hodně daleko a náhradní rodiče- teta se strejdou si nemohli dovolit dojíždět, tak byla výjimka. Oni tam za mnou každý týden jezdili na návštěvy.“

Pavla s velkou láskou vzpomíná na krásné dětství, které následně u tety se strejdou strávila. O tom, co se stalo s jejím otcem a proč je ve výkonu trestu věděla, ale náročné pro ni byly návštěvy ve vězení.

„Procházet detektorem kovů a všechny tyto prohlídky to bylo ještě zajímavé, já malá holka a najednou všude plno policajtů a všichni si mě všímali, tak to byla legrace. Ale potom samotný kontakt s otcem, to bylo těžký. Jednak je to takový stísněný prostor a takový pro dítě zvláštní pocit. Protože ti ostatní chlapi vypadali jako všelijak. A já jsem věděla, že on je tam za těžký zločin a ti chlapi jsou tam ze stejných důvodů, takže to bylo nepříjemné i z tohohle pohledu.“

Otec byl později, když už byla Pavla v pubertě propuštěn na svobodu. V tu stejnou dobu si také zažádal o navrácení Pavly do své péče.

Jaká překvapení chystá hlavní město Praha v rámci své kampaně na náhradní rodičovství? Budou mít pražské pěstounské rodiny kartu pro pěstouna s různými slevami a výhodami? Na tyto a další otázky odpovídala v zajímavém rozhovoru náměstkyně primátora hl. města Prahy Alexandra Udženija.

Poslechněte si záznam z živého vysílání na téma Individuálních náborů. Vysíláním provedla skvělá moderátorka Tereza Navrátil - Šimonová. Hosty byly Mgr. Johana Mertová z Ministerstva práce a sociálních věcí a Mgr. Marie Oktábcová z organizace Hledáme rodiče, o. p. s. a metodička pro rozvoj služeb Martina Loutná, která představila téma Individuálních náborů a medailonků dětí na sociálních sítích a webu Rodinná sít. První část streamu byla věnována shrnutí současného stavu a vývoje individuálních náborů v České republice. Druhá část streamu pak byla věnována dotazům.

Téma ochrany ohrožených dětí je tady, v Česku, “na stole” nějakých 12 let. Za tu dobu jde trend poněkud opačným směrem než v zahraničí – na západě, tedy: v NRP dětí přibývá, víc jich vyrůstá mimo svou biologickou rodinu..

V tomto bonusovém díle představuje Lída knihu, kterou napsala její maminka Olga Fečová a nedávno vyšla pod názvem Den byl pro mě krátkej – Paměti hrdé romky.   https://www.databazeknih.cz/knihy/den-byl-pro-me-kratkej-pameti-hrde-romky-495825

Zde najdete nádherné online muzeum rodiny Fečových: https://muzeumolgyfecove.cz/

Na závěr si můžete poslechnout nádhernou skladbu s názvem Píseň pro tátu: 

autor hudby a textu: Ludmila Fečová,  

hudební aranžmá: Josef Fečo ml.  
zpěv: Ludmila Fečová, Erika Fečova a pěvecký sbor Čhavorikani Luma / dětský svět , 

sax: Ludmila Fečová  

I třetí, navazující rozhovor s Lídou Fečovou – Romskou, přechodnou pěstounkou přináší velkou inspiraci k zamyšlení a zajímavá témata. Tentokrát zkoumají Lída s Alžbětou velmi palčivé otázky a to především: Proč se mnoho žadatelů o osvojení nebo pěstounskou péči bojí přijmout dítě romského etnika? A co by mohlo pomoci?

Lída Fečová je romskou přechodnou pěstounkou už několik let a její náručí prošlo dvanáct dětí. V druhém navazujících rozhovoru s Alžbětou Skleničkovu se více věnují právě tématu přechodné pěstounské péče.

Náhradní rodiče dětí s romskými kořeny velmi často tápou, jak dobře a citlivě rozvíjet identitu svých přijatých dětí. Proto jsme se rozhodli natočit hned čtyři inspirativní rozhovory s úžasnou romskou hudebnicí a také přechodnou pěstounkou Ludmilou Fečovou.

Všechny rozhovory s Lídou vedla naše metodička pro oblast pěstounské péče na přechodnou dobu Alžběta Skleničková, a to především proto, že je Ludmila její dlouholetá kamarádka. Díky tomu je z rozhovorů cítit obrovská srdečnost, vřelost a hloubka. V úvodu prvního rozhovoru zkoumaly Alžběta s Lídou více téma romské identity.

Alžbětu zajímalo také to, jak na sebe pohlíží různí Romové navzájem. Jaké mají Romové předsudky k lidem majoritního etnika? Spolu s Lídou si také kladly otázku, proč je tolik romských dětí v ústavech.

V rozhovoru se dozvíte odpovědi na další zajímavé otázky, jako třeba jestli se daří Romům udržovat tradiční romskou kulturu. Nebo jak je to s věšteckými schopnostmi a celkově s vnímáním širší reality, vlastnostem, které jsou Romům také přisuzovány.

Na konci podcastu si pak můžete poslechnout krásnou skladbu

Název kapely: Connection
Autor hudby a textu: Josef Fečo
Zpěv: Erika Fečová
Název skladby: Šakal Dživesoro / Hezký den
Album: First Time

Do České republiky a také přímo do organizace Dobrá rodina přijela koncem dubna 2023 komisařka pro práva dětí Aruzhan Sain se svými kolegy z Kazachstánu. Aby se jim povedla deinstitucionalizace a nastavení nového systému náhradní rodinné péče o ohrožené děti co nejlépe, sbírají zkušenosti napříč evropskými zeměmi.

Naše metodička pro oblast přechodné pěstounské péče Alžběta Skleničková, měla možnost s paní komisařkou vést rozhovor pro Dobrý podcast, který si můžete poslechnout. A co se v něm dozvíte? Jak funguje systém péče o ohrožené děti v Kazachstánu? Nebo jaký důležitý prvek jim v tomto systému schází a přijeli se proto inspirovat do České republiky?

Za úžasný překlad děkujeme paní Yulia Skadchenko.

Kateřina je pěstounkou dnes už dvanáctiletého chlapce, který má diagnózu FAS – fetální alkoholový syndrom. Znamená to, že jeho biologická maminka v těhotenství pila alkohol a ten způsobil poškození některých části centrální nervové soustavy. S Katkou jsme si povídaly o tom, jak náročná péče o chlapečka byla ze začátku, jak se to postupně měnilo a jak je na tom dnes. Co pomáhá a jaká budoucnost asi chlapečka čeká?

Poslechněte si záznam inspirativního živého vysílání, s úžasnou Zdenkou Štefanidesovou a Martinou Loutnou. Co se zde dozvíte?

Proč může být pro děti vyrůstající v náhradních rodinách obtížné změnit prostředí Mateřské školy na Školu základní?

Jak dětem pomoci, aby je změna zatížila co nejméně?

Jak dětem pomoci v seberegulaci ve škole i mimo ni.

Jak s učiteli komunikovat, že dítě vyrůstá v náhradní rodině a může mít specifické potřeby?

A mnoho dalšího..

Poslechněte si rozhovor, který mapuje životní cestu mladé ženy, která své první roky života strávila v ústavní péči. Následně byla přijata do pěstounské rodiny, kde mohla začít pomalu důvěřovat světu. Ale až v dospělosti, díky náročné situaci, do které se dostala, mohla otevřít, zvědomit a začít léčit svá zranění z dětství.

Druhý díl podcastu se Sandrou, která vyrostla v pěstounské péči, začínáme tématem puberty a nástupem na střední uměleckou střední školu.

Poslechněte si rozhovor, který mapuje životní cestu mladé ženy, která své první roky života strávila v ústavní péči. Následně byla přijata do pěstounské rodiny, kde mohla začít pomalu důvěřovat světu. Ale až v dospělosti, díky náročné situaci do které se dostala mohla otevřít, zvědomit a začít léčit svá zranění z dětství.

Pozvání k rozhovoru Dobrého podcastu tentokrát přijala mladá, krásná žena Sabína. Její příběh začal těžce, v porodnici ji z vážných důvodů opustila její původní maminka. Sabi se následně dostala do adopce k náhradním rodičům jako půlroční miminko, do té doby byla umístěna v kojeneckém ústavě.

Do sedmnácti let neměla odvahu se zeptat, kdo jí dal jméno Sabína. Dnes už ale ví, že ho dostala už v porodnici od své původní maminky a je za to moc ráda, protože neví, jak by jiné jméno, které by nemělo vazbu na její příběh, přijala. „Myslím si, že je lepší, pokud má dítě jedno jméno od narození a nese si ho i s minulostí, přítomností a budoucností.“

Stejně tak si celých sedmnáct let myslela, že její rodiče byli Romové. Adoptivní rodiče neměli mnoho informací, a navíc u nich toto téma bylo a je tabu. „Rodiče mi řekli, že jsem adoptovaná, aby mi nikdo nemohl ublížit, ale to bylo vše, víc jsme se o tématu nebavili.“ Sabi měla jako dítě strach se ptát, protože velmi silně vnímala, jak těžké a zraňující to pro rodiče je. Proto ji k tomuto úsudku vedl její vlastní vzhled – krásné černé vlasy a tmavší pleť. Dlouhou dobu si pak představovala, že se jednou se svou původní rodinou setká v nějaké romské osadě.

Se Sabi jsme si povídaly o vážných důvodech, které vedly její původní maminku k adopci a také o tom, jak těžké pro ni je, že dva sourozenci v této rodině vyrostli. „Mám v sobě pocit smutku, a myslím, že je to přirozené, protože jsem přišla o něco, co mi také mělo patřit, něco co mělo být na začátku života takovou tou kotvou, prostě rodinou.“

Moc mě zajímalo, jak zpětně vnímá své dětství a pubertu. Co bylo skvělé a co třeba potřebovala jinak? „V pubertě jsem se rodiči jen hádala, já nechápala rodiče a oni nechápali mě. Moc jsem potřebovala, aby se mě ptali, co mě trápí, aby se mnou více komunikovali.“

Bylo krásné slyšet, jak se změnil její vztah s adoptivní maminkou poté, co vyhledala původní maminku a zjistila mnoho informací ze svého příběhu.

Naopak bylo těžké slyšet, jak moc v procesu hledání své původní rodiny byla sama. „První velký impuls k vyhledání biologické mámy přišel v roce 2018. Byli jsme tenkrát s kamarády v kině na filmu, kde se setkala adoptovaná žena se svou biologickou mámou a padly si tam do náruče.“ Bohužel Sabi po vyhledání původní maminky nezažila úplně vřelé přijetí. I proto jsme se shodly na tom, že doporučuje, aby děti vyrůstající v náhradních rodinách na hledání a kontakt s původní rodinou nebyly samy a měly po ruce vždy nějakého odborníka a mediátora, který setkání připraví a opečuje všechny zúčastněné strany.

Sabi si přála, aby si mohla s původní maminkou znovu vybudovat vztah, ale po čase zjistila, že ani to není možné a ona sama to vlastně nakonec ani nepotřebuje. Setkání jí ale dalo přece jen mnoho. Naplnilo její potřebu rozumět více svému příběhu a také se dozvěděla, odkud pochází její biologický otec a že tedy není Romka, jak si celý život myslela.

V závěru rozhovoru se Sabi otevíráme hlubší téma toho, jaké pocity a prožitky se k tématu adopce a životu adoptovaného mohou vázat. Mluvíme o strachu ze ztráty, o ztrátách jako takových, o traumatu, o pocitech viny, smutku, ale také o absurdnosti toho, že je od adoptovaných očekávána vděčnost.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

K mikrofonu Dobrého podcastu s Martinou Loutnou, naší metodičkou pro rozvoj služeb, tentokrát usedla Eliška, maminka čtyř dětí. V péči má jen nejmladší holčičku, o kterou se krásně a s láskou stará. Starší děti jsou v různých typech náhradních rodin. O tyto děti se bohužel z různých těžkých důvodů nedokázala nebo nezvládla postarat. Eliška s námi velmi otevřeně sdílí svůj životní příběh. Příběh o nelehkém začátku života, pobytu v ústavu i složité situaci v rodině, kde vyrůstala. O své závislosti na drogách. O tom, proč a za jakých okolností jí byly starší děti odebrány a umístěny do náhradních rodin. Příběh, který ale přináší obrovskou inspiraci a naději, že i přes všechno těžké, co se v životě stalo, je možné začít znovu a lépe. Jsme moc vděční, že jsme tento příběh mohli natočit.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Zuzka, adoptivní maminka pětiletého chlapečka, v druhém navazujícím rozhovoru s Martinou Loutnou otvírá více téma původní rodiny jejího syna. Velmi citlivě a otevřeně mluví o tom, jak se synem o jeho příběhu mluvili a kdy a jak vyhodnotili, že je na místě zprostředkovat kontakt s biologickou maminkou. V rozhovoru se dozvíte, jak se takový kontakt připravuje, a jak následně probíhá. Jak důležitý pro chlapečka byl. Jak to celé prožívala Zuzka a její manžel. V další části rozhoru mluví o tom, jaký vliv na prožívání a chování u chlapečka tato zkušenost měla. Zuzka také vysvětluje důvody, proč se rozhodli pro kontakt s původní rodinou už v takto raném věku.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Zuzka je adoptivní maminka pětiletého chlapečka a rok a půl staré holčičky. V úvodním rozhovoru s Martinou Loutnou, naší metodičkou pro rozvoj služeb, sdílí s posluchači svou cestu k adopci. Mluví o tom, jak hladký a rychlý byl proces přijetí staršího chlapečka od přechodných pěstounů. Následně otvírá téma přijetí druhého dítěte, které je velmi zajímavé a obsáhlé. S Martinou se velmi poctivě věnují jinakosti dětí vyrůstajících v náhradních rodinách a jejich specifickým potřebám, které Zuzka krásně vnímá, a proto dokáže konkrétní příklady z jejich života sdílet.

Zuzka přináší mnoho inspirativních vhledů do vnitřního světa osvojitelů, do procesu proměny životních postojů a názorů, které jí přijaté děti přinesly.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Bára byla jako malé miminko opuštěna původní maminkou a prvních pár měsíců svého života strávila v kojeneckém ústavu. Následně byla adoptována. V rozhovoru s naší metodičkou pro rozvoj služeb Martinou Loutnou se dozvíte, že Bára v dospělosti vyhledala svou původní rodinu a jaké to bylo? Bára neměla bohužel k dispozici odborného mediátora, který by ji tímto obdobím provedl. Tak jak to doporučujeme v organizaci Dobrá rodina. I přes to, byl tento zážitek pro ni velmi užitečný a přínosný. Bára v rozhovoru také otvírá těžké téma, toho, jak moc ji ovlivnily zkušenosti z prenatálního vývoje do současného života. A mnoho dalších témat.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Poslechněte si záznam z inspirativního živého vysílání, které moderovala Martina Loutná. Hostem byly Mgr. Eliška Kotrbatá a Markéta Švejdová.

Eliška vystudovala psychologii a speciální pedagogiku na Karlově univerzitě a s dětmi pracovala už od 18 let. Posledních 6 let pracuje v soukromé praxi s dětmi s odlišným vývojem. Markéta je mámou čtyř (dnes už dospělých dětí), pro některé z nich je maminkou náhradní. Také je to sociální pracovnice, která se věnuje se už více než deset let tématu náhradní rodinné péče jako podpora pro náhradní rodiče a také jako lektorka vzdělávání a příprav.

V záznam se dozvíte, proč mohou být sváteční dny pro děti vyrůstající v náhradních rodinách náročnější než pro jiné děti. Nebo také to, jak na ně mohou působit nebeské bytosti, na co dát pozor, čeho se vyvarovat úplně, ale také inspiraci na to jak tyto tradice uchopit jinak.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

V druhém rozhovoru s přechodnou pěstounkou Vandou jsme se soustředily na příběh holčičky, kterou přijala do péče v necelém roce z dětského centra. V tomto zařízení byla holčička bohužel umístěna pár týdnů po narození, takže pro ni změna prostředí byla velmi náročná. Holčička si z ústavu odnesla mnoho smutku, pocitu osamění, strachů a frustrace. Když se Vanda na holčičku "nacítila", překvapilo ji, jak moc se holčička cítí ztracená, zmatená a osamělá. Vandu tyto pocity velmi zasáhly a postupně zasahovaly a pohlcovaly čím dál víc. Vnímala velmi silně zranění, která si dívenka přináší. Čím déle měla holčičku v péči, tím více pro ni byla péče náročnější. Vandě se totiž kvůli této zkušenosti otevřelo její vlastní trauma z raného dětství. Kdy ji jako novorozené miminko nechala biologická matka v porodnici. Jak dopadl příběh holčičky? Jak se Vandě podařilo zaléčit zranění z raného dětství? Poslechněte si rozhovor a vše se dozvíte.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

S Vandou jsem se sešla na rozhovor v krásném a útulném nahrávacím studiu v Praze. Měla s sebou pětitýdenní spokojené miminko, o kterém jsme během rozhovoru téměř nevěděly, protože spinkalo. Vanda je přechodná pěstounka a tohle bylo její již páté pěstounské miminko.

S Vandou jsme se ale v tomto rozhovoru zaměřily na její vlastní životní příběh. Vyrůstala totiž také v náhradní rodině, a to v adopci. Její náhradní rodiče bohužel tenkrát neměli dostatek informací a podpory, takže nevěděli, jak Vandě říct o tom, že je adoptovaná, natož jak o adopci a původní rodině s Vandou mluvit.

Mluvily jsme o tom, jaký šok to pro ni byl, když se dozvěděla pravdu o svém původu. Co to udělalo s jejím životem a s vnímáním sama sebe? Změnily se vztahy k adoptivním rodičům? Jak se s novou situací dokázala vyrovnat? A jak dlouho jí to trvalo?

Hodně jsme se také věnovaly tématu původní rodiny, kterou se Vanda po dlouhých letech odhodlala vyhledat. Co jí tato setkání dala? Je s původní rodinou v kontaktu?

Také mě moc zajímalo, jestli to, že se Vanda stala přechodnou pěstounkou, nějak souvisí s tím, že sama vyrostla v náhradní rodině.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Příběh Terezy Kratochvílové začal před mnoha lety v porodnici, kde ji bohužel z vážných důvodů opustila její biologická matka. Následně byla ve třech týdnech přijata náhradními rodiči a adoptována. Tereza ve velmi otevřeném rozhovoru s Martinou Loutnou sdílí podrobnosti svého příběhu. Jedno z důležitých témat, které otvírají, se týká také změny křestního jména u adoptovaných dětí. Proč to není vždy dobré řešení?

V další části rozhovoru představuje Tereza své dvě knížky, které napsala. První kniha s názvem Holka ze sekáče už byla vydána před několika lety. Ale může být pro mnoho rodičů i dětí v adopci nebo pěstounské péči stále velmi přínosná a aktuální.  Nová knížka s názvem My jsme svět je leporelo pro ty nejmenší děti vyrůstající v náhradních rodinách.

Tereza dále mluví velmi otevřeně o změně, která se jí udála v životě v souvislosti s tím, že je sama mámou. Jak ji tyto události vrací k jejím vlastním zraněním z dětství, ať už to bylo těsně po porodu nebo později. Ale hlavně, jak se jí daří tato zranění postupně díky práci na sobě a vlastní dceři léčit.

Poslední část rozhovoru byla věnována odpovědím na dotazy, které přicházely během živého vysílání na facebooku nebo youtube.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Děti vyrůstající v náhradních rodinách mají za sebou různě složitý vstup do života. Už jen zážitek toho, že byly opuštěny a zanechány v porodnici samy, je dostatečně silný a traumatizující. Mnoho těchto dětí pak strávilo dny a týdny osamotě ve zdravotnických zařízeních, některé strávily různě dlouhou dobu v kojeneckých ústavech nebo nefunkčních rodinách. Některé děti byly bohužel zanedbávány nebo týrány. Tyto rané zkušenosti velmi zásadně ovlivňují, jak děti vnímají svět kolem sebe. Proto tyto děti vyhodnocují mnoho běžných situací jako pro ně velmi stresující nebo rovnou ohrožující.

A to je také důvod, proč děti vyrůstající v náhradních rodinách ve škole mnohdy selhávají. Učitelé často nerozumí jejich projevům a speciálním potřebám, které děti mají.

Protože vnímáme toto téma jako velmi důležité, rozhodli jsme se mu věnovat více. Připravili jsme proto pro vás obsáhlý rozhovor s odbornicí – Zdeňkou Štefanidesovou. Zdeňka je zapojena v projektu, který realizuje Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání ve spolupráci s Centrem pro léčbu a profesní rozvoj v oblasti péče o duševní zdraví Østbytunet z Norska. Jde o unikátní program dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků zaměřený na podporu rozvoje dětského duševního zdraví a vzdělávání žáků s náročným chováním.

Otázky pokládala Martina Loutná, která se v Dobré rodině podílí na rozvoji služeb v oblasti náhradní rodinné péče.

Během rozhovoru se dozvíte například to, kterými způsoby se děti snaží seberegulovat během vyučování a jak jim může učitel pomoci. Podíváme se na téma z více stran, z pohledu dítěte, učitele i rodiče.

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Katka byla celých osm let pěstounkou na přechodnou dobu a před pár měsíci ukončila svou poslední misi tím, že předala poslední děťátko do dlouhodobé pěstounské péče.

V rozhovoru se dozvíte, kolik dětí měla za tu dobu Katka v péči, jaké byly, ale také kam od ní odešly. Moc mě zajímalo, jaké bylo její první předávání miminka. Bylo to ještě před novelou zákona a vše probíhalo úplně jinak než dnes.

Více jsme se věnovaly příběhu holčičky, která byla u Katky nejdéle. Tato holčička měla ze začátku prognózu zdravého miminka, které míří do osvojení. Po několika měsících se ale ukázalo, že zdravotní stav holčičky je mnohem těžší a její prognóza do budoucího života je bohužel mnohem pesimističtější, než se ze začátku zdálo.

Mluvily jsme také o tom, jak se takto nemocnému děťátku hledali dlouhodobí náhradní rodiče. Co tato těžká zkušenost přinesla celé rodině dobrého. Ke konci rozhovoru se také dozvíte, jak příběh této holčičky dopadl.

Zajímalo mě také, jak Káťa poznala, že už je čas s přechodnou pěstounskou péčí skončit, které důvody ji k tomu vedly a také jak tyto roky vnímá při ohlédnutí zpět. Stala by se přechodnou pěstounkou, kdyby věděla, co vše ji čeká a jaké příběhy během této životní etapy zažije?

Tento podcast mohl vzniknout díky podpoře z dotačního programu Rodina, který financuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.