Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Stejně jako na moři, ve vzduchu nebo na zemi je i na informačním bojišti nutná schopnost útočit, bránit se a získávat informace, říká plukovník Ivo Zelinka, někdejší výsadkář a účastník misí v Afghánistánu, dnes velitel Skupiny kybernetických sil a informačních operací. V praxi to znamená, že členové jeho útvaru neustále monitorují potenciálně nebezpečné informace, jejichž závažnost vyhodnocují a na základě toho přistupují k takzvanému prebunkingu nebo debunkingu. V tom prvním případě upozorňují, co pravděpodobně zasáhne informační prostor, jako tomu bylo u masakru v obchodním centru Krokus na předměstí Moskvy, u kterého bylo od první chvíle jasné, že z něj Rusové obviní Ukrajince, byť se k teroristickému útoku přihlásil Islámský stát. Včasné varování před šířením takových zpráv je relativně efektivní strategií, limity jsou v její omezené trvanlivosti, funguje dva až tři měsíce. Horší je jejich vyvracení, tedy zmiňovaný debunking, protože lidská psychika reaguje na prvotní sdělení. Navíc přibližně 4 % Čechů jsou chronicky proruská, dalších 11 % k tomu má dost blízko, nejpočetnější je šedý střed a na opačném protipólu stojí atlantisté. V rámci strategické komunikace přistupuje Zelinkova jednotka ke všem vyjmenovaným jako k třídění raněných na bitevním poli. Ti, kteří spadají do první kategorie, zranění přežijí bez ohledu na to, jestli se jim budou věnovat, nebo ne. V druhé naopak nepřežije nikdo, kdyby udělali bůhvíco. A pak jsou tu ti, u kterých bude adekvátní péče rozhodující. Nejvíc pozornosti je proto potřeba upřít na nerozhodnuté, váhající a znejistěné jedince, o což dlouhodobě a nepřetržitě usilují. Stejně jako zdravotníkům ani jim služba nikdy nekončí. Co je pro společnost extrémní hrozbou, čeho všeho jsou hackeři schopní, jak se provádí psychologické operace, v jakém stavu je česká armáda a daří se jí lákat do svých řad mladé nebo jaká mylná představa koluje o výsadkářích? I tom jsme mluvili.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 80 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Byl to očistec, hodnotí Marek Wollner uplynulé dva roky, kdy čelil nařčení ze sexuálního obtěžování a šikany, které ho stálo pozici šéfredaktora reportážní publicistiky veřejnoprávní televize. Stalo se tak po „vzájemné dohodě náročné pro obě strany“, jak ukončení dlouholeté spolupráce komentovala ve svém oficiálním vyjádření ČT s dovětkem, že se jedná o jednoho z nejlepších novinářů v zemi. Wollner k tomu dodává, že se mu v 57 letech zhroutil svět, a to tak fatálně, že poprvé v životě přemýšlel o sebevraždě a zvažoval způsob, jak to provést. Ví, že svou pravdu nikdy 100% neprokáže a nakonec to vždycky bude jeho tvrzení proti tvrzení druhé strany. Redakce Reportérů podle něj byla „normální skupina, žádná mravoučná nedělní škola“ a pro něj samotného nebyly vulgární výrazy a vtipy žádné tabu. Připouští, že byl na redaktory a redaktorky tvrdý. Odpověď na to, co se mu vlastně stalo, hledá v knize Reportér na odstřel. Odmítá, že v ní pere špinavé prádlo, nebo dehonestuje bývalé kolegy. Obavu, že to z jejích stránek nejen generální ředitel ČT Jan Souček vyčte a dostojí své pohrůžce zveřejnit vyšetřovací protokol celé kauzy, nemá. Vlastně se na to těší. Při psaní svého autobiografického románu totiž prý zjistil, že klíčoví svědci mají velice blízko právě k novému šéfovi veřejnoprávní televize. V rozhovoru se k němu vrací opakovaně. Ale vrací se taky v souvislosti se svým koncem taky k Andreji Babišovi. Na jaké další shody okolností narazil, co považuje za velkou chybu bývalého generálního ředitele ČT Petra Dvořáka, proč donedávna četl Babišovy papírové noviny nebo co mu řekl psychiatr Radkin Honzák? Poslechněte si sami.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 82 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

„Fascinuje mě, že se v roce 2024 bavíme o tom, jestli jsou naše mozky ovlivnitelné a média utvářejí náš pohled na svět,“ netají se programátor a publicista Josef Holý svým údivem nad společenskou diskuzí o faktu, který ve svůj prospěch zneužili nacističtí i komunističtí vůdci a lidstvo za něj zaplatilo stovkami milionů životů. Přestože 20. století je prakticky historií propagandy, která se utrhla ze řetězu, nepoučili jsme se. Informace o světě kolem nás, politice, krizích, kauzách i válkách získává stále větší část populace z informačních platforem, které nejsou neutrální a které s nálepkou start-upu dlouho zůstávaly neregulované, ačkoli dávno generovaly multimiliardové zisky. Jejich cílem přitom není suplovat debatu ve veřejném prostoru, prioritou jsou jejich obchodní zájmy nebo hůř ty mocenské, což je slovy Holého případ někdejšího Twitteru, dnešní sociální sítě X. Nejvíc nesmyslnou akvizici v byznysové historii, na kterou si Elon Musk půjčil 44 miliard, si podle něj jinak než jako investici do čistě propagandistického nástroje, který má dostat Donalda Truma zpátky k moci, vysvětlit prostě nejde. Buď, jak buď, jedno je všem aplikacím společné, vzhledem počínaje a vyhodnocováním informací konče usilují o naši pozornost, a to dějinami prověřeným způsobem – s využitím emocí, protože právě ty vyvolávají reakce. V sázce je přitom dost možná mnohem víc než jen čas promarněný scrollováním záplavou emotivních příspěvků. V čem spočívá skutečné nebezpečí TikToku, proč není na místě se smát exministryním Schillerové a Dostálové, je regulace cestou k ochraně uživatelů nebo ohrožení svobody slova a co byl obrovský produktový omyl? I to jsme probrali v rozhovoru s Josefem Holým, o který jste si psali, a já jsem moc rád, že jsem ho pro vás mohl natočit.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Co je v civilizovaných zemích normální, u nás není, pozastavuje se Vlastislav Bříza mladší nad českým přístupem k obraně vlasti. Zatímco pro naše polské sousedy je to otázka osobní cti a prestiže, v Česku je vlastenectví prázdný pojem, téměř synonymum nacionalismu nebo urážky. Na přímou otázku, jestli by sám v případě nutnosti narukoval a riskoval vlastní život, odpovídá bez zaváhání. Podle odborníka na mezinárodní vztahy z Katedry mezinárodních vztahů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy máme za co bojovat a měli jsme už v roce 1938. Ani v nejmenším mu přitom nejde o krveprolití, stejně jako ti, kteří volají po míru, chce ho i on, ale aniž by musel rezignovat na čest. A to je momentálně nemožné, protože Rusko je ochotno vyjednávat, pouze když ztratí převahu a je k tomu donuceno. V současné situaci je Bříza přesvědčen, že by přistoupilo jedině na faktickou kapitulaci Ukrajiny. Věřit Vladimiru Putinovi, že by se s ní spokojil, přitom nelze. Ruská hrozba přitom není otázkou následujících pár let, ale generací. Invaze na Ukrajinu se totiž nezapsala jen do historie, ale i do ruských školních osnov. Ty v souladu s kremelským režimem děti učí, že jejich největším nepřítelem jsou státy NATO nebo že druhou světovou válku vyprovokovalo Polsko. V největší zemi světa tak vyrůstá generace, která bude bytostně nenávidět Západ. Proč nemůže být Severoatlantická aliance nikdy poražena, kdy ruský prezident zacouval, kdo je válečný štváč nebo jakou pozitivní roli může sehrát bývalý a možná budoucí prezident Trump? Nejen odpovědi na tyhle otázky zaznívají v dalším z mých rozhovorů s Vlastislavem Břízou, kterého jste si tak oblíbili a kterého jsem proto po čase zase pozval.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Za svoji knihu Svědectví o životě v KLDR získala ocenění Magnesia Litera, psaní pro ni ale není ničím, čím by podmiňovala svou existenci. Spíš naopak, když nepíše, je jí dobře. Citově nezahořela ani pro studium koreanistiky, přestože je první Češkou, které po Sametové revoluci povolil Kimův režim studovat na univerzitě v Pchjongjangu, a jedinou ženou na světě, kterou tam pustil dvakrát. Zpětně se tomu dost diví, protože než poznala severokorejský výslech, vysloveně dráždila soudruhy bosou nohou a v bláhovém přesvědčení, že s pasem demokratické země se jí nemůže nic stát, porušovala kdeco. Pak už byla mnohem opatrnější a dnes by ji tenhle propagandistický výlet za hranice jedné z nejuzavřenějších zemí světa pravděpodobně vyšel na 10 až 15 let vězení, protože to, co dělá, definuje severokorejský zákoník jako špionáž. Než se stala nepohodlnou, přála si být japanoložkou, na obor se ale nedostala. Taky nechtěla nová a větší prsa, ale rozsáhlý nádor se jí o ně postaral a ona se dva roky vyrovnávala s posttraumatickým syndromem označovaným jako Frankenstein body. A stejně neplánované bylo i její mateřství, ke kterému ji přemluvil expřítel, aby jí během těhotenství posílal zprávy, že jí vyřízne dítě z břicha, a šest let se s ní soudil o alimenty, zatímco se stala milující matkou samoživitelkou. Nejen to je Nina Špitálníková, která toho o sobě i o životě v Severní Koreji prozrazuje daleko víc. Třeba příznačnou historku o tom, jak se Kim Čong-un snaží navázat na kult osobnosti svého dědy Kim Ir-sena a ve svém nedávném proslovu vyzýval ženy, aby víc rodily, což ho přivedlo až k slzám nad prázdnými dělohami soudružek. Problém byl v tom, že v auditoriu byly soudružky 60+, jejichž dělohy už naplněny rozhodně nebudou, takže si všichni akorát svorně pobrečeli. Ne všechny historky a svědectví jsou ale takhle komické. Ostatně poslechněte si sami.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Hlavní věc je mít čas na odpočinek, odpovídá psycholožka Roksana Táborská na otázku, jak se vyrovnat s těžkostmi doby i těmi vlastními. Přestože to zní jednoduše, často se ve své praxi setkává s tím, že mnozí nevědí, jak se s takovým doporučením popasovat. Nejde přitom o žádné sofistikované meditace, úplně stačí se na chvíli zastavit, zaměřit na své pocity a vědomě dobíjet baterky – spánkem, chůzí nebo jinou fyzickou aktivitou, pobytem v přírodě, relaxací, rozhovorem s blízkým člověkem, to je individuální. Právě dostatek zdrojů, i když to zní jako klišé, je klíčový při zvládání náročných situací, které přirozeně přichází. Není možné se jenom vydávat a jet pouze na výkon, je potřeba to vyvážit. Člověk není bezedný kelímek, je sice schopný posouvat své limity a nezřídka je v téhle iluzi utvrzován, z dlouhodobého hlediska to ale nic dobrého nepřináší. Není přitom výjimkou, že si lidé myslí, že cítit se špatně je normální. Není, je to první známka, že něco není v pořádku. Duševní zdraví není samozřejmostí, je potřeba o něj pečovat stejně jako o to fyzické. Nutně to přitom neznamená, že by každý potřeboval terapii. Ta může být v případě nevhodně zvoleného kontaktu dokonce nebezpečná. Jasným radám a 100% návodům na život, jakkoli jsou úlevné, radí Táborská se spíš vyhýbat, od odborníků nezaznívají. Čím dalším podpořit psychiku a snížit stres, která skupina obyvatel je z hlediska sebevražd nejrizikovější, proč se víc než polovina mladých lidí necítí dobře nebo v jakém životní období nejčastěji propuká duševní onemocnění? I tom jsem mluvil s letošní držitelkou ocenění 30 pod 30 magazínu Forbes.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Jsem asociál, říká o sobě fotograf Stanislav Krupař s tím, že jeho životní dráha bohužel není rovnoběžkou, ale jde úplně na štorc skoro vůči všemu. Ani neví, jestli je mu v tom dobře, zkrátka to jinak neumí. Polovinu dospělého života díky, nebo kvůli tomu, záleží na úhlu pohledu, strávil v Rusku, hlavně na Sibiři. To, co měl na největší zemi světa rád, se mu s vypuknutím války úplně uzavřelo a odcizilo a asi už to tak zůstane. Vízum mu sice vyprší až v září, a tak si pohrává s myšlenkou, že by se do Tuvy ještě jednou podíval a s místními se rozloučil, ale děsí ho představa, že mu FSB podstrčí nějaké drogy nebo cokoli jiného, protože si potřebuje vyřídit účty s českými politiky, což by se reálně mohlo stát. Režim ho dobře zná a nástupci KGB jsou králi celé federace. Doteď nerozumí tomu, proč Putin před dvěma lety konflikt takovým způsobem vyhrotil, když Ukrajina byla v mizerném stavu, její bývalý prezident Porošenko byl stíhaný za vlastizradu a ten úřadující, Zelenskyj, měl 25% podporu. Zatímco ruské hlavě státu tehdy vycházelo všechno, a kdyby počkal, mohl svého dosáhnout mnohem elegantněji. Nejenže by schramstnul Ukrajinu celou a bez boje, ještě by si totální závislostí na ruském plynu podmanil Evropu. Krupař nikdy nezapomene na ráno, kdy se 24. února 2022 probudil v Avdijivce, pouhé tři kilometry vzdálené od ruských pozic. Od té doby se na ukrajinském území necítí bezpečně nikde. Pro Ukrajince jsou důsledky války logicky ještě fatálnější. Žijí ze dne na den, nikdo neplánuje. O tom, že bylo lepší se vzdát, nikoho mluvit neslyšel, pravdou ale je, že vojákům síly i energie bojovat dochází. Většina nejlepších už padla. O životě mužů, kteří šli dobrovolně bránit svoji vlast, nezřídka rozhodují velitelé se sovětskými manýry, pro které je mnohdy důležitější, jestli se vrátil z akce kulomet než člověk. A ruská výroba dronů zatím jede naplno… Kde v tom všem zůstává malé lidské štěstí, co je základním předpokladem pro přežití nebo jaké je to mít přátele mezi Tuvinci, kteří mají pověst chirurgů bez diplomu, si poslechněte v celém rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Role sadistického sériového vraha a kanibala Hojera byla pro Petra Uhlíka kýženým oceněním jeho herecké práce, ale taky mimořádně náročnou psychickou a fyzickou zkouškou, která se podepsala na jeho zdraví i vztahu. Že balancuje na hraně, zjistil až zpětně. Během natáčení jednoho z nejlépe hodnocených seriálů posledních let Metoda Markovič byl postavou natolik pohlcený, že nebral v potaz obavy své ženy, ani varovné signály svého těla. Neuvědomoval si je, chtěl do toho dát 100 %. To první se projevilo nedorozuměním a paralýzou partnerského soužití, to druhé sžíravými pocity z vlastního fyzična, které byly důsledkem extrémního hladovění a následného přejídání. Po něm přicházely výčitky, nadměrné užívání tablet na odvodňování a neustálé pozorování se v zrcadle. Rozjetou poruchu příjmu potravy zastavila další práce, proto se zdráhá říkat, že ji dokázal utnout. Svoje pochybnosti a pochybení nezastírá, věří, že otevřenost je cestou, jak nebýt kompromitován. Není pak čím. V jednu chvíli se svěřil i s tím, že mu v den rozhovoru umřela babička. A tak jsme mluvili o smrti jeho blízkých a způsobu, jakým se s ní vyrovnává, o hledání sebe sama a jistotách, na které občas zapomíná, nebo touze přestěhovat se do Sudet a živit se vlastníma rukama. Jakkoli tíživě to možná zní, nejednou jsme se zasmáli. Ostatně poslechněte si sami.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Žasnu nad tím, co Slováci dělají před volebními urnami, říká sociolog Fedor Gál s tím, že jeho krajané jsou hodní, ale taky hloupí a naštvaní. Projevem jejich hlouposti je masový příklon k sebevražedným politickým, ideologickým, náboženským nebo osobním strategiím, které jim neprospějí dnes, ani zítra. Naštvaný je každý na něco jiného, pro téměř polovinu obyvatel Slovenska jsou slova jako liberál, intelektuál nebo demokracie sprostá. Společnost jako kdyby se pořád chvěla v jakési křeči. Netají se proto tím, že v Česku se mu žije mnohem líp. Čechy považuje za sofistikovanější, méně emotivní a schopnější citlivěji pracovat s vlastní racionalitou. Elity nicméně selhaly v obou zemích. Totálně se vykašlaly na bezprostřední kontakt s lidmi za hranicemi Prahy i Bratislavy, neznají prostředí, ve kterém žijí, ani jejich každodenní starosti. Kdyby chtěl být patetický, tak řekne, že svoboda má smysl jen tehdy, když jde ruku v ruce s odpovědností. Tomu, že řešením je dialog, přestává věřit, ale člověk se o něj musí snažit i v těch nejbeznadějnějších situacích. Ve chvíli, kdy narazí, je potřeba se začít bránit. Až tahle nutnost nastane, skuteční lídři se podle něj objeví. Listopad 1989 je toho důkazem. Jakým způsobem ho v životě ovlivnil antisemitismus, komu přičítá vinu za to, že se Slovensko nedokázalo vyrovnat se svou minulostí, co způsobí válka na Ukrajině, co se začátkem 90. let naučil o kampaních a čeho se bojí? I o tom jsme s Fedorem Gálem mluvili.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Nutíme Ukrajinu bojovat s jednou rukou za zády, říká bezpečnostní analytik Martin Svárovský s tím, že Severoatlantická aliance nebo USA by se na jejím místě bez raket dlouhého doletu, po kterých napadená země už přes rok volá, do žádných akcí ani nepouštěly. Ona ale nemá jinou možnost. A co víc, scénáře dalšího vývoje války pro ni nejsou tak skeptické, jak je tuzemská i zahraniční média vykreslují. Rusko sice přešlo na válečnou ekonomiku, ale třeba produkce tanků nestačí krýt jejich ztráty. Jeho zbrojní výrobě přitom nechybí jen technologie, naráží mimo jiné na to, že neumí vyrobit kuličková ložiska. A tak pálí staré sovětské zásoby, které se tenčí, a na frontě jsou díky tomu k vidění různá vozidla včetně čínských golfových vozíků. Pravdou nicméně je, že ochota kremelského režimu posílat další a další lidi na smrt je pořád obrovská. I tak si ale Svárovský stojí za tím, že pokud pomoc Západu nepoleví, Ukrajina vyhraje. Ostatně porážka Rusů s 18 % dobytého území je podle něj zřejmá už teď. A slabost projevil i samotný Putin, když po prezidentských volbách zaúkoloval ruskou tajnou službu FSB, aby potírala teroristy a extremisty a stupňující se napětí v neruských etnikách.

Jen pár hodin po našem rozhovoru došlo na předměstí Moskvy k jednomu z nejhorších útoků v zemi za poslední roky. K původnímu záznamu proto přikládám ještě doplňující komentář Martina Svárovského k aktuálnímu dění: „Islamistická stopa útoku u Moskvy je vysoce pravděpodobná, byť v tuto chvíli ještě nevíme, kdo byl jeho objednavatelem. Stopa může vést jak do Sýrie, tak do Střední Asie nebo Afriky. V každém případě má útok a jeho nezvládnutí ze strany ruských bezpečnostních jednotek destabilizující potenciál pro ruský režim. Mizí pocit bezpečí obyvatel centrálního Ruska, na kterém Putin vystavěl svou politickou kariéru. Způsob reakce (tvrdá odvetná opatření) může posílit už tak přítomné odstředivé tendence neruského obyvatelstva Ruské federace, o kterých jsme ve videu také mluvili.”

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Umění by mělo být angažované, myslí si zpěvák a herec Tomáš Klus a v souladu se svým přesvědčením otevřeně poukazuje na humanitární katastrofu, ke které dochází v Pásmu Gazy. Záběry tamních obyvatel, kteří živoří v nelidský podmínkách, mu trhají srdce a představa, že by jim mlčky přihlížel, nebo je dokonce přehlížel, je pro něj nepřijatelná. Že je Hamás teroristická organizace přitom nezpochybňuje ani v nejmenším, stejně jako nechce relativizovat nutnost řešit příčiny dlouhodobého napětí v regionu. Jde mu o to, aby se pozornost tuzemské politické reprezentace i médií upřela na ten aktuálně nejpalčivější problém a Palestinci přestali být dehumanizováni. Blokace humanitární pomoci podle něj není řešením, ale prakticky etnickou čistku. Pakliže tohle budeme tolerovat, tak pánbůh s námi, milé lidstvo, varuje. Zastává názor, že naší prioritou by měl být soucit a vědomí toho, že každý člověk, který probudí zájem o společenské dění a lidská práva a začne se o to intenzivně zajímat, může reálně změnit svět. Bez ohledu na to, že za své postoje čelí dosud největší vlně nenávisti a hysterie ve své kariéře, vnitřně je přesvědčený, že dělá dobře. Kdyby se chtěl „jen“ zviditelnit, tak tohle by byla poslední možnost, kterou by si vybral. Co pro něj znamená popularita? Jak reaguje na tweet podnikatele a filantropa Jana Dobrovského, že je „dobroser, který je součástí zla“, nebo co si řekl na kafi s Jakubem Železným? A jak se vůbec cítí? I na to jsem se v emotivním rozhovoru Tomáše Kluse ptal.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Životem režiséra Radima Špačka se prolíná hned několik paradoxů. Zatímco jeho otec Ladislav je ztělesněním distingovanosti a společenské etikety, on se zamiloval do Indie, tamního mumraje a za nejlepší město na světě považuje Bombaj. Jinak jsou si ale podle jeho slov s tátou podobnější víc, než jsou si ochotní přiznat. Svůj celovečerní debut Mladí muži poznávají svět natočil během přerušeného studia FAMU a byl za něj nominovaný na hlavní cenu Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Až po něm uvedl první studentský snímek, za který si pro změnu vysloužil Plyšového lva udělovaného kritiky nejhoršímu filmu roku. Nutno podotknout, že v roce 2010 získal i toho křišťálového za drama Pouta. Taky mu manželství vždycky přišlo jako církevní vynález, který vznikl, aby lidi kontroloval a ovládal, a pravděpodobně by o něj nestál, ani kdyby byl heterosexuál. Manželství pro všechny ale podporuje. Dělá to s přesvědčením, že je to dobře i pro konzervativní lidi. Nemůžou přece žít ve lži nebo v iluzi toho, že tu žádní gayové nejsou. Říkal jsem si, že už jen kvůli tomu všemu stojí za to vás s ním seznámit. Radim navíc mluvil i o tom, jak na misích v Afghánistánu pochopil, že v některých chvílích není možné být pacifistou, o uměleckém ztvárnění příběhu jednoho z nejznámějších českých sériových vrahů Viktora Kalivody, který bude k vidění v kinech od 25. dubna pod názvem Lesní vrah, nebo o tom, jak se vyrovnával se svou orientací on i jeho rodina. A vyjádřil se i k umlčené laureátce Českého lva Darie Kashcheevě a její tvorbě.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Než počet jeho sledujících na Instagramu přesáhl 30 tisíc, odpovídal na každou zprávu. Dnes jich má Marek Dvořák desetkrát tolik a přiznává, že reagovat všem už prostě není v lidských silách. Kromě influencera, kterým si v našem rozhovoru vůbec poprvé připustil, že je, je především lékařem urgentní medicíny a záchranářem. Profil na sociální síti si zakládal s tím, že chce informovat o tom, jak moc ho jeho práce baví. Že na něm radí, jak postupovat ve chvílích, kdy jde o život, bere jako přirozenou součást toho. Jasno má i v přístupu k placeným spolupracím. Nové nepřijímá, doteď jich 9 z 10 odmítal, a když už kývl, věnoval z každého reklamního příspěvku 10 tisíc na charitu. A taky by nepropagoval alkohol, ani za miliardu. Jeho matka s ním totiž měla velké problémy, a tak stejně jako řada lidí s takovou anamnézou nemá k pití racionální vztah. Ze dvou extrémů – abstinentů a těch, kteří „chlastají“ stejně jako jejich rodinní příslušníci, je rád, že se řadí do té první skupiny. V profesním životě by chtěl patřit mezi doktory, kteří když někam přijdou, tak jenom pozdraví a všichni vědí, že to bude dobrý. Řídí se přitom pravidlem, které nikdy neporušil a porušit nechce: pro každého pacienta dělá nejvíc, co jde, a je si jistý, že v danou situaci by nikdo neudělal víc. Co říká na zneužívání záchranky? Proč se záchranáři občas chovají jako „debilové“? Kdy zachránil první lidský život a může se z toho stát rutina? Nebo jaké jsou největší mýty v první pomoci? I tom jsme spolu mluvili.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 51 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Fico není Slovensko, Fico nejsou Slováci a budu rád, když nás tak budete brát, říká bratislavský primátor a architekt Matúš Vallo. Zastánci demokracie se podle něj dopustili základní chyby, když podlehli přesvědčení, že ji po roce 1989 vybojovali navždy. Přitom ve skutečnosti je třeba o ni bojovat skoro každý den, každý svou prací a konkrétními činy. Navzdory tomu, že teď jeho zemi hrozí ovládnutí veřejnoprávních médií, všemožných kontrolních funkcí státu, policie a jde diplomatickou cestou vedoucí k izolaci od Evropské unie, chce být optimistou. Ostatně těžké časy Slováci už zažili. Fakt, že se Robert Fico stal znovu premiérem, je bolestivý, ale vrátil se do čela jiné společnosti, než na kterou byl zvyklý. A Vallo pevně věří, že ta se nenávisti a nesmyslům, které živí, dokáže ubránit. Vzdát se odmítá i své vize, že z Bratislavy udělá současné evropské město s kvalitním veřejným prostorem, byť si kvůli tomu vysloužil nálepku zlého městského liberála a někdy musí dělat nepopulární rozhodnutí, jejichž správnost ukáže až čas. Už od svých studií na Kolumbijské univerzitě je ale přesvědčený, že právě veřejný prostor ovlivňuje to, jak se lidé cítí a v důsledku toho také chovají k sobě navzájem. A on má v popisu práce zlepšovat lidem život a chce v tom pokračovat. Jak hodnotí blížící se prezidentské volby na Slovensku a jejich favority? Jak je možné jednou lavičkou ovlivnit česko-slovenské vztahy? Proč jsou ve městech důležité cyklostezky? Nebo co by změnil v Praze? I to jsme probrali s Matúšem Vallo.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

S Janem Bendigem jsme se domlouvali na rozhovoru v posledních měsících několikrát a vždycky do toho něco přišlo. Nejdřív kniha Roma boy, která vzbudila mimořádný zájem médií. Zpěvák v ní popisuje svou cestu z romského ghetta před zraky více než třech milionů diváků, kteří v roce 2009 sledovali hudební show Česko Slovenská SuperStar a poslali tehdy šestnáctiletému soutěžícímu tolik hlasů, že se stal druhým nejúspěšnějším Čechem soutěže (lepší už byl jenom Martin Chodúr – poznámka pro pamětníky). Pak incident s moukou, kterou ho při příchodu na slavnostní vyhlášení ankety Český slavík zasypal neznámý muž a který z Bendiga udělal oběť potenciálního rasistického útoku. Z té se před pár týdny stal na základě vyjádření kriminalistů z odboru extremismu a terorismu, kteří napadení označili za zinscenované, spolupachatel a vlnu solidarity vystřídala tsunami nenávisti. Samotného mě proto zajímalo, kdo přijde do studia, jak zvládá čelit enormnímu náporu emocí a čím chce prokázat svou nevinu, na které trvá. Odpověď nechávám na vás.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Světovou snowboardcrossařku a olympijskou vítězku Evu Adamczykovou předchází pověst věčně usměvavé a prdlé pohodářky, což jí začalo být poslední dobou trochu nepříjemné. Optimismus je jí vlastní, což ale neznamená, že neumí být smutná, nepříjemná a naštvaná. Nebo že navzdory své hvězdné sportovní kariéře neprožívala období, kdy byla nešťastná a pochybovala o sobě. Po olympiádě v Soči, ze které se vrátila jako „zlatý poklad“, měla pocit, že si zničila život. S odstupem 10 let je smířlivější a, jak sama říká, dospělejší. Jakkoli to bylo „hustý“, nic z toho by nevrátila. Vyčítat si nechce ani to, že v době, kdy byl její táta nemocný, byla často pryč. Na závodech byla i v den, kdy umřel. Mohla zůstat, ale přání držet ho za ruku předtím, než naposled vydechne, by se jí asi stejně nevyplnilo. Uvědomila si, že je to velká vzácnost a podaří se to málokomu. Skoro to stihla s mámou. Ta odešla rychle. Tak rychle, že si po smrti Evina otce, o kterého roky pečovala, nestihla ani odpočinout, natož jet na Aljašku, kam se chtěla podívat. To mrzí Evu nejvíc. A taky to, že na ni v pubertě byla drzá. Když to říká, nebrečí. Se ségrou si občas dělají srandu, že mají srdce z kamene. Podle mě ho mají na pravém místě, což zachycuje nejen tenhle rozhovor, ale taky dokument Efka: Nejrychlejší holka ve vesmíru, na který jsem se v rámci přípravy podíval. My jsme kromě toho mluvili taky o víře, StarDance, terapiích nebo otázce mateřství.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

České zdravotnictví je jako dobře trénovaný maratonský běžec, který má cílovou pásku téměř nadohled, myslí si lékař Tomáš Hauer. Zdánlivě dobrou zprávu vzápětí upřesňuje s tím, že jde o závodníka na pokraji zhroucení, který sotva klopýtá. Jinými slovy stojí systém na dobrých základech, ale dva ze základních stavebních kamenů se teď bortí. Katastrofální je personální situace i nedostatek financí ve veřejném zdravotním pojištění. Požadavky na stále lepší služby dostupné všem a vyšší platy ve zdravotnických i nezdravotnických profesích rostou, ale brát už není kde. V horizontu deseti let tak budou některé odbornosti prakticky nedostupné. Problém je podle něj v tom, že mentálně žijeme v socialismu. Neumíme rozlišit špatnou medicínu od dobré, a tu ohodnotit, a za standardní péči platíme poměrově míň, současně za specializovanou léčbu čím dál víc, což je objektivně neudržitelné a potenciální pád Vojenské zdravotní pojišťovny je toho důkazem. Vykrmili jsme si zlaté prase, které když začne kvičet hlady, tak mu zatím každá vláda přisypala, aby udržela sociální smír. To ale není řešení. Co jím je? Měli by být pacienti spoluzodpovědní za své zdraví, a jakou roli v tom hraje negativní motivace? Máme moc nemocnic? Ztrácí medicína svou prestiž? Kdy si volat záchranku? A co ho na jeho práci pořád baví? Na tyto a další otázky mi odpovídal Tomáš Hauer a servítky si přitom rozhodně nebral.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Herce a frontmana kapely Mig 21 Jiřího Macháčka předchází pověst baviče, a tak mě zajímalo, jestli je pořád takový šoumen, jak se o něm říká. Bezelstně odpovídá, že neví. Rozhodně se ale pořád snaží bavit sebe, protože věří, že teprve když se člověk dokáže zasmát sám, může rozesmát i ostatní. Nezřídka mu přitom cukají koutky nad vlastní neschopností. Nebrat se vážně pokládá za jediné možné východisko z naší existence. Když zvážní, připouští, že ho napadá, jestli celé lidské pokolení není jen nepovedený experiment, protože oproti jiným formám života dokážeme být až nečekaně krutí. V dějinách bylo sice pár světlých chvil, ale nejen válka na Ukrajině je jasnou ukázkou toho, že ač lidi, chováme se nelidsky. Sledovat síly ohrožující lidskoprávní a demokratické hodnoty a upozorňovat na ně považuje za občanskou povinnost. Handlovat při tom s počty fanoušků odmítá. Radši o některé z nich přijde, než by se tajil svými postoji a zpronevěřil sám sobě. Slevovat ze svých přesvědčení nemusel ani v herectví, byť bylo pár případů, které ho utvrdily v tom, co dělat nechce. V první seriálové roli je tak k vidění až nyní. Čím ho oslovilo právě osmidílné To se vysvětlí, soudruzi!, které od neděle 3. března vysílá Česká televize? Bude teď hrát i v dalších seriálech? Jak ne/snadné je žít s jednou kapelou čtvrtstoletí? A s jednou ženou? Nebo co bylo donedávna v troubě? To všechno prozrazuje Jiří Macháček v jednom z mála rozhovorů, na které kývl.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Protože jste si o to psali, sešli jsme se po čase ve studii znovu se šéfredaktorem magazínu Moviezone a taky scenáristou Petrem Cífkou a natočili pro vás bonusový filmový speciál. O čem budeme mluvit, bylo přitom doslova nad slunce jasné. Naší pozornosti nemohl uniknout jeden z nejočekávanějších snímků letošního roku – Duna. Zatímco Petr v druhé části filmové adaptace kultovního sci-fi románu nachází hodně divácké rozkoše, můj zážitek ovlivnila znalost knižní předlohy. Mám ji hodně rád a měl jsem proto hodně velká očekávání, která s sebou přinesla i zklamání, jak už to tak bývá. Shodli jsme se ale na tom, že podívaná je to pořád nádherná a mimořádně skvěle obsazené. V čem jsme jednotní nebyli, jsou naše názory na další hollywoodský blockbuster, kterým je Oppenheimer. I k němu nebo k Barbie jsme se v souvislosti s blížícími Oscary vrátili. A bez povšimnutí jsme nenechali ani výroční ceny České filmové a televizní akademie, které budou rozdány v sobotu 9. března. Pokud vás zajímá, komu bychom dali Českého lva my, který superhrdina je na poli animovaného komiksu bezkonkurenčně nejlepší, nebo na jaké další novinky se letos v kinech těšíme, stiskněte „play“. A v komentářích nám napište, jaké filmy baví v kinech vás.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Říct o mně, že jsem antisemita, je jako říct o Miloši Zemanovi, že je abstinent, brání se Tomáš Halík nařčením z nepřátelství vůči židům, kterým čelí v souvislosti s Výzvou ke změně postoje české vlády ke krizi na Blízkém východě. Stanovisko kabinetu Petra Fialy pokládá za příliš jednostranné. Podle katolického kněze a filozofa je odpověď na krvavý útok Hamásu ze 7. října loňského roku nepřiměřená a teroristé jen dosáhli svého – udělali z Izraele druhého viníka. Definovat střet jako spor civilizace s barbarstvím nelze, 30 tisíc životů, které má na svědomí izraelská armáda, také překračuje hranice lidskosti. Nevinných umírá moc a jejich krev má na rukou nejen ten, kdo konflikt začal, ale i ten, kdo ho eskaluje. Obě znepřátelené strany se přitom budou muset přestat démonizovat a naučit se spolu žít. To platí i v případě války na Ukrajině, kde jde o zřetelnou genocidu a pokud Putin nebude zastaven, půjde ještě dál, kopíruje totiž Hitlerovu taktiku. Nebezpečí, že velké diktatury projdou dvířky demokracie, je stále přítomné. Kromě demokratických hodnot je proto potřeba rozvíjet kulturu práva a naslouchat hlasu menšiny, která se věnuje tomu těžkému úkolu přemýšlet a vidět věci z obou stran. Jinak to se světem dopadne špatně. Halík přitom nezastírá, že obavy má. Kde v dnešní době hledat to pozitivní? Jaký je rozdíl mezi optimismem a křesťanskou nadějí? Čemu chce věnovat „zbytek svých let“ a dosáhl v životě toho, co chtěl? Nebo kdy ho církev zklamala? O tom všem i mnohém dalším jsem mluvil s Tomášem Halíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Kariéru jsem si nikdy nebudovala, byla jsem líná, přiznává herečka Simona Peková, které role Valerie ve filmu Přišla v noci vynesla nejen mimořádný zájem, ale také dvě filmová ocenění (Cenu české filmové kritiky a Trilobit) - a další (Českého lva) má šanci získat v sobotu 9. března. To vše poprvé v devětašedesáti letech. Velkou herečkou se přitom nikdy stát nechtěla, vždycky se jí cítila být. Když se teď lidé ptají, kde ji „vyhrabali“, nepřipadá si zneuznaná a nevnímá to ani jako zadostiučinění. Je vděčná, že jí chlapci, jak familiárně označuje tvůrce snímku Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara, dali dárek před smrtí. Oni by dozajista namítli, že je to nějaký blbý brněnský humor, ale ona je z Třebíče, takže brněnský humor moc neumí. Ráda říká, že ji našli čtyři metry pod zemí, protože právě tam v pasáži Alfa sídlí HaDivadlo. Na jevišti je Peková expresivní a bezezbytku se stává postavou, kterou ztvárňuje. Se stejným nasazením se před kamerou oddala i zmiňované Valerii a dotáhla to tak daleko, že byla strašně protivná i sama sobě. Pravdivost je ale to, o co jí vždycky enormně šlo, byť připouští, že cesta k ní není vždy jednoduchá. Složitost podle ní k branži prostě patří, protože aby herec uměl divákovi předat to, co si zaslouží, tak sám musí projít peripetiemi. Simonu Pekovou v tomto ohledu život nešetřil a pádů do tmy jí potkalo hned několik… Ostatně poslechněte si sami.

CELÝ ROZHOVOR JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Tobiáš Walter je ten student, kterého jste asi viděli na virálním videu z demonstrace na Malostranském náměstí. Lidé, včetně Jindřicha Rajchla, tam po něm pokřikují, že ho otec málo mlátí. Tomuto střetu ve skutečnosti předcházela ještě 30minutová debata, o které jsme s Tobiášem mluvili. Popsal, proč do toho šel, čeho se (ne)bál. A taky to, že málem dostal pěstí. Rajchl se ho snažil zesměšnit a ponížit, přesto Tobiáš říká, že je s ním a jemu podobnými třeba diskutovat. A že politici by měli s mladými mluvit, ale ne tak, aby to bylo k smíchu. Tobiáš je zástupce nastupující generace, která se za sebe zjevně umí postavit.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

„Máme před sebou velmi zábavný rok, co se týče politiky,“ predikuje Petros Michopulos, bývalý politický marketér, dnes podnikatel a tvůrce úspěšného podcastu Kecy a politika. Už na sklonku toho loňského bylo podle něj vidět, že se politické strany probouzí z dvouleté hibernace, řeší, jak v nadcházejících volbách uspět, a za tím účelem se porozhlíží po různých poradcích, kteří by jim s tím pomohli. Teď se začíná ukazovat, kdo si koho najal, kdo je koho ochoten poslouchat nebo kdo se jak poučil z předchozích neúspěchů. Dá se přitom očekávat, že pozornost na sebe strhnou už červnové eurovolby, u kterých volební účast zatím nikdy nepřekročila 30 %. Tentokrát je tu ale silně motivovaný šéf ANO Andrej Babiš, který „potřebuje konečně něco vyhrát, aby nebyl za úplnýho lúzra,“ čímž k aktivitě vyburcuje i své politické oponenty. Koalice Spolu si přitom bude muset ujasnit, o jaké voliče se chce opírat. Pokud o ty ve věkové kategorii 60+, což předvádí v řadě kulturně-válečných témat, tak nemá vůbec žádnou budoucnost. Předseda hnutí STAN Vít Rakušan už to pochopil, a slovy Michopulosova otce, že dobrý tanečník si na parketu vždycky místo najde, teď předvádí Dirty dancing. Ten přitom nikdy nepatřil mezi jeho parádní disciplíny, najal si ale dobré taneční mistry, kteří mu řekli, jak se to dělá, a poslechl je. Vyčítat mu na tom nelze vůbec nic. Pokud chtějí ostatní ukázat, že umí tančit, mají stejnou šanci. Co bude nakonec pro výsledek voleb rozhodující a je načase začít brát Petru Fialovi míru na politickou rakev? Kdo je nejslabším článkem vlády? Proč tuzemskou ekonomiku nezachrání ani sebelepší nápad? Nebo z čeho viníme Evropskou unii neprávem? I o tom jsme s Petrosem Michopulosem mluvili a o další mimořádně trefná přirovnání při tom nebyla nouze.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Donald Trump nebyl prezidentem, kterého Evropa chtěla, ale prezidentem, kterého trochu potřebovala, říká Petr Boháček s tím, že nás Bidenův předchůdce a současný vyzyvatel přiměl si uvědomit, že na Spojené státy spoléhat nemůžeme. Podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky a taky šéfa strategie společnosti TRL Space je pro vůdce republikánů dlouhodobě klíčové upevňovat svou politickou moc, v aliance, partnerství a spolupráci nevěří a svými kontroverzní výroky ohrožuje fungování NATO. Nezbývá než doufat, že právě Trumpova prohlášení evropské představitele zmobilizují a probudí k adekvátní reakci. Otázka, jestli bude starý kontinent jen kolbištěm velmocí, kde se Rusko, Čína nebo USA přetahují o spojence a vliv, anebo se coby Evropská unie stane jejich rovnocenným protějškem, zůstává bez jasné odpovědi už 15 let. Navzdory celé řadě varování. Tím posledním je probíhající válka na Ukrajině, ve které hrajeme o osud celé Evropy, Evropské unie i NATO. Ruské vítězství by totiž zpochybnilo nejen funkčnost Severoatlantické aliance, ale také uvažování o Evropě jako svébytném geopolitickém aktérovi. Aby k tomu nedošlo, bude potřeba přehodnotit původní záměr řešit veškeré konflikty diplomatickou cestou bez použití síly, s nímž EU v poválečné době vznikala, nastartovat válečnou ekonomiku a stát se jadernou velmocí. Ultimátní test jednoty nás teprve čeká a prověří, jestli je Evropa ve skutečnosti jen shlukem národních států na stejném kontinentu, nebo něčím víc. Podle Boháčka je žádoucí usilovat o to druhé, protože se nevyhnutelně blíží doba, kdy i Francie, Německo nebo Anglie budou na svou relevanci v kontextu světového dění jen vzpomínat. Na jakém příkladu se ukazuje naivita dosavadního evropského přístupu? Kolik miliard dolarů by Ukrajina potřebovala, aby dokázala zvrátit situaci na bojišti ve svůj prospěch? Jakou roli hraje ve válce Elon Musk? Kdy se uskuteční první česká mise na Měsíc? Nebo co je v současnosti pro lidstvo největší překážkou, aby se stalo meziplanetární civilizací? I na to jsem se ptal Petra Boháčka, který se zabývá mezinárodní bezpečností a vesmírnými technologie.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 51 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Kdyby měla sebe samu zaškatulkovat, což nedělá moc ráda, tak by se označila za bojovnici. Zatnout pěsti totiž dokáže nejen v kleci, ale i v životě. A v rámci terapeutického výcviku o sobě nedávno zjistila i to, že občas umí být trochu… co přesně se dozvíte v závěru rozhovoru. Přijde mi nepatřičné to po MMA zápasnici Magdě Šormové opakovat, protože během našeho povídání na mě udělala úplně jiný dojem. Na profesionální úrovni se smíšeným bojovým uměním začala věnovat až na vysoké školy, tedy cca před dvanácti lety, kdy o sobě začal dávat vědět i Jiří Procházka a Karlos Vémola se po čtyřech prohrách v UFC vracel do České republiky. Do třetice mě proto zajímala její cesta na vrchol jednoho z aktuálně nejpopulárnějších sportů a podmínky, které v něm ženy mají. A taky jak jdou skloubit náročné tréninky s těhotenstvím a mateřstvím, čím si coby veganka kompenzuje v přípravné fázi na zápas zvýšený příjem bílkovin nebo jak je možné se obejít bez sponzorů. Magda je totiž v tomhle ohledu opakem obou zmiňovaných matadorů a nabídky placené spolupráce odmítá. Na to, aby se mohla soustředit výhradně na svou sportovní kariéru, si našetřila. Po roce zjistila, že jenom zápasení ji nenaplňuje. Potřebuje toho mít víc, což se jí teď úspěšně daří. Sedm měsíců po porodu stála znovu v kleci, než bude synovi rok, ráda by nastoupila k dalšímu duelu, a do toho se třetím rokem připravuje na práci terapeutky. V neziskových organizacích, které poskytují různé druhy služeb drogovým uživatelům, působila velkou část svého života. A ráda by pomáhala i do budoucna.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Tzv. psychomodulační látky, jako jsou HHC nebo kratom, ukázaly v plné nahotě vyčerpanost a nepoužitelnost původního regulačního systému, říká adiktolog Michal Miovský. K tomu, aby se na ně mohl vztahovat zákon o návykových látkách, je nutná řada studií, které jsou jak finančně nákladné, tak časově náročné. A zatímco jejich autoři shromažďují potřebná data, trh rychlostí blesku zaplavují nové a nové syntetické drogy, které je nejen snadné a levné vyrobit, ale s využitím anonymních webových stránek, internetových objednávek a kurýrních služeb také bezproblémové doručit. Představa, že je jejich šíření pod kontrolou, je velmi naivní. S dosavadním nelegálním ochodem a zásilkami kokainu v krabicích od banánu, u kterých bylo jasné, odkud proudí, a sem tam se některou z nich podařilo zadržet, se to vůbec nedá srovnat. To je historická reminiscence, na kterou budeme chodit do kina. Stojíme na začátku nové éry. Musíme si přestat hrát na to, že jsme schopni efektivně řešit nabídku, a zaměřit pozornost na poptávku, to znamená na uživatele, na důvody, které je vedou k užívání, a současně hledat způsoby, jak společnost ochránit. Preventivní opatření přitom budou nutná nejen na úrovni jednotlivců, resp. rodin, ale celých komunit, což bylo doteď Čechům cizí. Doslova iracionální je pak tuzemský přístup k alkoholu, který Miovský považuje za vůbec nejhorší drogu. Spousta látek, která je zakázaná, má totiž významně menší zdravotní nebo dokonce společenská a kriminální rizika. Jaký je rozdíl mezi drogami a návykovými látkami? Čím je alkoholový byznys obhajitelný a státu prospěšný? Co si myslí o dekriminalizaci konopí? A je jen otázkou času, kdy se u nás rozšíří fentanyl tak masivně jako v USA a počet úmrtí s ním spojených bude rapidně narůstat? I na to jsem se ptal přednosty Kliniky adiktologie 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 81 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Luděk Staněk je stand-up komik, scenárista, spoluautor podcastu, bývalý novinář a šéfredaktor několika magazínů nebo moderátor. Své, jak sám říká, excentrické CV přičítá především zvědavosti a překotnosti doby, v níž žijeme, resp. nutnosti médií na ni reagovat. A protože on do nich nastoupil v 90. letech a je jejich součástí dodnes, přizpůsobuje se spolu s nimi. Ze všeho nejvíc pyšný je ale na to, že proces demokratizace společnosti vůbec přežil. Zpětně totiž přiznává, že to tak být vůbec nemuselo. Mohl skončit rozřezaný, znásilněný a pohozený někde v příkopě, nebo v lepším případě závislý na některé z omamných látek, se kterými tehdy experimentoval. Formativní byly i jeho výjezdy na kempy Čtvrté internacionály, kde mladí evropští ultralevičáci vzývali permanentní revoluci a v diskuzích při tom používali tytéž argumenty, jaké jsou slyšet dnes. Rozdíl byl jen v tom, že tehdy zaznívaly z úst levičáka z pařížského předměstí, dnes je na sociálních sítích sdílí student humanitních věd, který se narodil v roce 2000. Buď, jak buď, nepřesvědčivé jsou pro Staňka pořád stejně a nadto ještě iritující, protože vede ty stejné boje. Musí. Má totiž podle svých slov reaktivní povahu. V praxi to znamená, že je schopný koukat z okna na lítající ptáčky a láteřící veverky a uklidňovat se tím, dokud nepadne vysílením, nebo nedostane hlad. Jakmile se ale venku začne něco dít, napíše o tom na sociální síť X. Jak reagoval na moje další otázky, si poslechněte v našem rozhovoru. Mluvili jsme i o tom, k čemu je dobrý humor a kde jsou jeho hranice, o generačních střetech, zásadním vlivu hudby nebo vyrůstání vedle diplomatů a otce pracujícího pro komunistickou kontrarozvědku.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

První rozhovor Vladimira Putina pro zahraničního novináře od začátku války byl … překvapivě nudný. S Matějem Schneiderem a Vojtěchem Boháčem, odborníky na USA, respektive Rusko a Ukrajinu, jsme ho detailně rozebrali. Schneider vysvětlil, kdo je Tucker Carlson a proč právě on dostal možnost s ruským prezidentem mluvit. Vliv má totiž velký a zastupuje silný hlas protrumpovsky naladěných voličů. Ti toho od Putina ale moc nedostali, jak poznamenává Boháč. Historický výklad a výsměch, jinak vše, co už jsme slyšeli. Možná nevyužitá příležitost. Boháč taky popsal, jak to aktuálně vypadá na Ukrajině, odkud se nedávno vrátil. Situace se mění tam, ale i v samotném Rusku. Naopak moc se nemění v USA, kde budou voliči vybírat mezi dvěma muži, kteří už mají místy problémy (nejen) s vyjadřováním. Co čekat od dalších měsíců? A bude příštím prezidentem Ukrajiny odvolaný generál? Dozvíte se.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Soud s Janem Cimickým v ní vyvolává nejen noční můry, ale i vztek, který myslela, že v sobě nemá. Moderátorka a bývalá hlasatelka Martina Hynková Vrbová je jednou z žen, které proti někdejšímu primáři psychiatrické nemocnice v Bohnicích svědčí. O tom, že ji sexuálně obtěžuje, mluvila už v roce 2009, kdy s ním natáčela pořad pro Českou televizi. Výsledkem její stížnosti bylo pochopení tvůrců pro to, že musí odejít. Ona, ne on. Na to měl populární psychiatr příliš mnoho vlivných známých a status lékařské autority. Důvodem, proč se rozhodla prožitým traumatem projít znovu, je důvěra ve spravedlivý proces, na jehož konci bude potrestaný viník. Přiznává, že je pod tlakem, a to v zádech cítí oporu dalších obětí – hrdinek, jak sama říká. Dokáže si představit, že čelit zpochybňování, předsudkům a zažitým frázím osamoceně, může snadno vést k přesvědčení, že svět je zlý a je lepší tady nebýt. Sama zažila chvíle, kdy měla ke smrti blízko. Paradoxně kvůli tomu, že toužila po životě. Po novém životě. Tak zoufale prahla po mateřství, že byla ochotná obětovat cokoli včetně svého zdraví. Zpětně přiznává, že kdyby se s myšlenkou, že nebude biologickou matkou smířila dřív, mohla si ušetřit spoustu bolesti. Právě ta ji ale přivedla k otázce, proč dítě tak urputně chce. A protože si nedokázala odpovědět, začala se ptát dobrovolně i nedobrovolně bezdětných žen na jejich osudy. Sdílí je v knize Žiju bez dětí a některé z nich i ve velmi otevřeném rozhovoru, ve kterém jsme mluvili také o tom, jak ji ovlivnilo vyrůstání s indiánskou chůvou, o vlastní neúplnosti nebo nevyžádaných radách.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

„Pokud mě má moje současná situace něco naučit, tak je to vnímat život jako něco jiného než jen práci, stres a nervování se, abych měla dost koncertů,“ zamýšlí se osmadvacetiletá herečka a zpěvačka Anna Julie Slováčková, které lékaři loni v létě znovu diagnostikovali rakovinu. Poprvé s ní bojovala před čtyřmi lety. Teď se nádor, který byl původně v prsu, dostal do plíce a uzlin kolem. Zpětně ani neví, jestli ji ta informace šokovala. Už když si šla pro výsledky, cítila, že něco není v pořádku, dlouhodobě ji trápil kašel. Když se její předtucha potvrdila, jela za tátou a strašně se rozbrečela. Poprvé a naposled. Pak si s ním dala panáka a šla do toho zase. Jakkoli odhodlaně přitom zní, přiznává, že je to náročné a jsou lepší a horší dny. Na konci každého z nich je pro ni důležité si říct: Jsi dobrá, že’s tohle zvládla, teď se vyspi a ráno bude určitě líp. Pesimismu, který je jí vlastní, si nemůže dovolit, stejně jako nechat se paralyzovat strachem, nakonec všichni máme nějaký vyhrazený čas. Dané bylo i to, že návrat onemocnění neutají. Její život je veřejný od narození, navíc hraje a zpívá, takže otázkám a spekulacím, proč najednou nemá vlasy, váží o 15 kilo víc nebo ruší vystoupení, bylo lepší předejít. Bulvár přitom prosila, aby respektoval její zdravotní stav a nekontaktoval ji, ale nestalo se. Z některých komentářů se pak dočetla, že se svou nemocí jenom zviditelňuje. Ani tak nelituje, že o tom, čím si prochází, mluví od samého začátku. Sama by ocenila, kdyby ji tehdy někdo řekl, kde si koupí super paruku a šátek, jestli bude opuchlá pořád, nebo zítra už ne, a co se bude dít s jejími vlasy. Věří, že když se o tohle všechno podělí, může pomoct mladým lidem, kteří zažívají něco podobného. A reakce jí to potvrzují. Jak na ni zapůsobila slova herce Jaroslava Duška, že onkologičtí pacienti si za rakovinu můžou sami? Co znamenalo vyrůstat v rodině Patrasů a Slováčků, jak vnímá mediální obraz svých rodičů, jací jsou ve skutečnosti a kým by byla bez nich? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Jeho první zaměstnání na plný úvazek bylo v Googlu. Tomáš Mikolov do něj nastoupil v roce 2012, během svého desetiletého pobytu v USA ale pracoval i pro Microsoft nebo Facebook, tedy technologické průkopníky. Aspoň s takovou představou o nich do Silicon Valley mířil a záhy o ni přicházel. Praxe totiž ukázala, že jsou mnohem pomalejší, než se zdá. A taky pragmatičtější, což je ale podle jednoho z nejcitovanějších českých vědců vlastní celým Spojeným státům. Kromě velmi schopných kolegů nebyli výjimkou i ti všehoschopní. V oboru umělé inteligence, kterému se věnuje, tak zažil falšování závěrů, publikování článků s nereprodukovatelnými výsledky, kradení nápadů, šizení na všech možných úrovních, prezentování výsledků systému, který nikdy neexistoval. Ani v nejmenším přitom nepochybuje, že se to děje dodnes. Za razantním nástupem ChatuGTP a jemu podobných jazykových modelů není žádný převratný objev, ke kterému by došlo v uplynulých měsících, využívají stejných principů jako neuronové sítě před deseti lety. Zatímco Mikolov v nich viděl potenciál už během svého studia, důvěra velkých korporací, a tudíž i ochota do jejich rozšíření investovat stovky milionů dolarů, vzrostla až nedávno. I tak jsou ale od silné umělé inteligence pořád daleko. I k jejímu vývoji by rád přispěl, věří totiž v pozitivní přínos, a přijde mu škoda, že diskuze o ní se stáčí ke katastrofickým scénářům. Těch, kteří je předestírají, bychom se stejně jako ve starém Římě měli dotazovat, pro čí dobro to dělají. Já jsem se ptal mimo jiné na to, jestli může být chatbot dobrý investiční rádce, v čem můžou být regulace EU paradoxně hrozbou, proč se rozhodl vrátit do podfinancované české vědy nebo na čem aktuálně pracuje. A došlo i na smysl života.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Volby jsou sice označovány za svátek demokracie, ale současně vykazují rysy karnevalu a s ním spojených šklebů, masek nebo toho, že jindy platné konvence, jdou v tu dobu stranou, což v roce, kdy nás čeká troje hlasování, vede ústavního právníka Jana Kyselu k neblahé předtuše, že politická kultura bude dál upadat. K tomu, že jsme nabyli dojmu, že se vulgarity a buranství můžou někomu líbit, přispěl podle něj Miloš Zeman. Ten své invektivy vydával za bonmoty, přestože jim příznačná břitkost často scházela. Jeho epigoni už jsou jenom agresivní. Širší populistická vlna se ale nezvedá jen v Česku. Specifický slovník, který by Donalda Trumpa jako prezidentského kandidáta před 20, 30 lety naprosto diskvalifikoval a degradoval na klauna nebo šaška, z něj teď dělá autentického mluvčího části společnosti, která se cítí být opomíjená liberálními elitami, jež smrkají do kapesníku, a ne do prstů, a jedí kompletním příborem, nejenom lžící. Novým fenoménem se stalo přesvědčení, že vítězství znamená absolutní moc, které popírá hodnoty demokratických právních států, protože rozbíjí společnost a část jí eliminuje jako nelegitimní. Na tom staví svůj politický úspěch, jak zmiňovaný exprezident USA, tak expremiér Andrej Babiš. Oběma je jim přitom vlastní i to, že, ač sami enormně bohatí, daří se jim v chudých, ne úplně úspěšných a velmi často frustrovaných lidech budit dojem, že jsou ze stejného vrhu. Šéf hnutí ANO se přitom dopouští stále ostřejších rétorických figur, se kterými možná vyhraje volby, ale taky se zapíšete do dějin jako někdo, kdo přispěl ke zničení společnosti. Není liberální demokracie jen přežitým „libtardím projektem“? Jak zvládá prezident Petr Pavel plnit svou roli moderátora znepřátelených vládních a opozičních stran? Trpí Ústavní soud nedostatkem kompetentních osob? Nebo v čem by pro nás měli být inspirací obyvatelé planety Pandora z filmu Avatar? I o tom jsme s profesorem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a poradcem prezidenta Petra Pavla mluvili.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Jsme v nejhorší bezpečnostní situaci od vzniku České republiky, říká armádní důstojník a bezpečnostní analytik Otakar Foltýn a poukazuje na paralelu mezi Hitlerovým a Putinovým režimem. Stejně jako tehdy, ani teď není na místě spekulovat, zda jsou výroky o hrozící válce strašením. Rusko je třetí říše v barvě a fatální nebezpečí pro celou Evropu. Předpokladem pro to, aby jeho jednotky znovu nepřekročily hranice našeho státu, je koheze a poctivé spojenectví s NATO, které je zárukou naší bezpečnosti. Jako každý spojenecký svazek je i tento založen na důvěře a na tom, že nelze jen brát. Vyžaduje ochotu bojovat a disponovat vlastní armádou i skladovými zásobami. Dobře vycvičené vojáky bychom i díky zahraničním misím měli, nicméně pro konflikt vysoké intenzity není rozhodující taktický um jednotlivých pěšáků, ale palebná síla, utajené spojení a efektivní protivzdušná obrana, což jsou extrémně drahé věci. Česká armáda přitom byla donedávna spíš kasičkou, ze které se vysypávalo, a ještě se masivně odzbrojovalo. A zatímco diskutujeme, jestli budeme dávat na obranu 2 %, a EU přislíbila roční dodávku milionu granátů, Rusko jich od začátku války vypálilo už 12 milionů, během tří měsíců získalo ze Severní Koreje dalších nejméně 800 tisíc a na vojenské účely letos vyčlení 40 % rozpočtu. Přitom čím déle budeme otálet, tím víc nás to bude stát nejen ekonomicky. Pokud připustíme porážku Ukrajiny, zaplatíme za ni životy evropských vojáků. Myslet si, že se z toho dá vykecat, tedy že zafunguje politika appeasementu, vychází z předpokladu, že diktátor se někde zastaví. Jenže diktátor se vždycky zastaví až tam, kde je zastaven, a Západ jen opakuje stejnou chybu, jaké se dopustil ve 30. letech, kdy se mohl nacismu mnohokrát zbavit a nikdy to neudělal. Češi by měli být ti první, kteří na to budou poukazovat a Ukrajině pomáhat. Že se mezi nimi najdou takoví malí šmejdi, kteří za druhé republiky psychicky zabili spisovatele Karla Čapka, a teď srovnatelným způsobem útočí na herce Ondřeje Vetchého, Foltýna strašně štve. Probrali jsme i možné scénáře dalšího vývoje, motivace kremelského režimu a kam až je ve svém odhodlání ochoten zajít, proč jsou teď drony relevantní a jakou roli sehrají do budoucna a proč tanky Leopard, systémy protivzdušné obrany Patriot, raketomety HIMARS nebo stíhačky F-16 nedokážou naplnit očekávání.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Zatímco stát se v současnosti samoživitelkou nezřídka znamená ocitnout se v hmotné nouzi, což ovlivňuje i svobodnou volbu z neuspokojivého, nebo dokonce toxického vztahu odejít, matkám v socialistickém Československu se mohl rozvodem životní standard výrazně zvýšit. Jak upozorňuje socioložka Kateřina Lišková z Historického ústavu Akademie věd ČR, nástup komunistů k moci přinesl ženám ekonomickou nezávislost a rovná práva ve sňatcích, ale také zvýšený zájem o kvalitu jejich sexuálního života. V době, kdy se jejich západní současnice musely vtěsnat do představy asexuálních domácích andělů, českoslovenští sexuologové realizovali výzkum, v rámci kterého od respondentek zjišťovali, co jim brání v dosažení orgasmu. Jeho výsledky pak publikovali v první sexuologické příručce o manželství, v níž párům radili, aby se brali z lásky, protože když se partneři budou vzájemně znát, milovat a respektovat, tak bude jejich vztah dobře fungovat po všech stránkách. Dnes nejenže si spousta vědců může o šetření v takovém rozsahu nechat zdát, stranou šly i sociální jistoty, a tak není divu, že si lidé stýskají, že bylo líp. Z hlediska sociálního zabezpečení skutečně bylo. Námitku, že ti, kteří volají po větší podpoře státu, znevažují základní práva a svobody, Lišková odmítá. Volba mezi demokracií a sociálními jistotami by neměla být buď, anebo. Relevantní je požadovat obojí, protože společnost je jenom tak dobrá, jak se v ní daří těm, kteří jsou na tom nejhůř. V Česku přitom podle ní neexistuje politická strana, která by byla zároveň demokratická a autenticky zvedala sociální témata. V důsledku toho se řada voličů rozhoduje mezi menším zlem a problém se zvětšuje. Mluvili jsme ale i o dalších tématech, která aktuálně rezonují ve společnosti u nás i v zahraničí.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Nemoc svého syna nemám zdaleka tak vyřešenou jako fakt, že jsem vyrůstala v dětském domově, přiznává Veronika Sovadina Kašáková. Svého času finalistka soutěže krásy Česká Miss, dnes zakladatelka nadačního fondu, který nese její jméno a pomáhá opuštěným dětem překonávat těžkosti na cestě z ústavní péče do reálného života. A taky maminka tříletého Matyáše. Tomu byla po narození diagnostikovaná fenylketonurie, tedy metabolická porucha, při které tělo nedokáže zpracovat jednu ze základních aminokyselin, a pacient tak musí dodržovat striktní bezlepkovou, bezlaktózovou a nízkobílkovinnou dietu, jinak by u něj docházelo k nezvratnému poškození mozku. Když jí lékař diagnózu oznamoval, měla pocit, že si na ni pánbůh zasedl. A to ještě netušila, že od té chvíle bude svému synovi vážit každý pokrm, zapisovat, pokud ho nedojí, aby o to víc dostal později, a když bude chtít na pár dní odjet, vozit s sebou kufr trojnásobného množství jídla a speciálních preparátů, protože co kdyby… Ke spoustě vyšetření, nezodpovězených otázek a emocí navíc přibyl zájem médií. Jako už mnohokrát předtím se tehdy po prvotním šoku rozhodla ke všemu přistoupit s pozitivní myslí, což je, jak sama říká, jedna z mála fajn věcí, kterou jí rodiče předali. Jakkoli si uvědomuje závažnost onemocnění, nechce se strachem omezovat víc, než je nutné. To, že má svou rodinu, totiž vnímá jako obrovský dar. Kdy si připustila, že na ni máma kašle, co cítí ke svému otci, který odmítl dát souhlas k její adopci, co ji uchránilo před drogovými zkušenostmi a sexuální vykořisťováním, nebo v čem je společnost vůči dětem z dětských domovů lhostejná? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Když říkal, že jednou bude vyprodávat zimáky, byl všem pro legraci. Stalo se. Pak začal pomýšlet na O2 arenu a byl terčem výsměchu znovu. Ale i prostory druhé největší hokejové haly v Evropě jsou pravidelně zaplněné do posledního místa. Teď se připravuje na odvetu století na fotbalovém stadionu a nesměje se už nikdo. Jméno Karlos Vémola zná celý národ. Fenomén? To ať posoudí jiní, říká osmatřicetiletý MMA bojovník, který zápasení ve smíšených bojových umění podle svých slov obětoval rodinný život i zdraví. V prvním případě ho pronásledují výčitky, že selhal jako otec, ve druhém stupňující se fyzické bolesti. Teď se připravuje na svůj poslední zápas. Zápas, který definuje celou jeho kariéru, protože podstatné nebude, že byl prvním Čechem v elitní světové soutěži UFC, svého času neporazitelný, ale jak skončil. Proto k největší MMA akci v historii česko-slovenské bojové scény upíná veškerou svou pozornost. Co bude potom, neřeší, nechce se tím rozptylovat. Jisté je, že vezme děti vůbec poprvé na dovolenou a pořídí si větší dům, protože chce slona. A možná překvapí svým dalším směřováním. Na svých vzorech Gustavu Frištenském, Muhammadu Alim nebo Arnoldu Schwarzeneggerovi totiž neobdivuje jen jejich sportovní úspěchy, ale především jejich společenský přínos. Užitečný by byl rád i Vémola. Jestli po vzoru Terminátora vstoupí do politiky nebo co zůstává jeho nesplněným sportovním snem, prozrazuje v celém rozhovoru, ve kterém se vyjadřuje také k nařčením z týrání nebo homofobie.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Masoví vrazi jsou mnohem víc než dílem individuální patologie dílem nemoci společnosti, říká behaviorální patolog a psychoterapeut Andrej Drbohlav. Odkazem na statistiky odrážející meziroční nárůst počtu případů masové střelby a masových útoků v USA i okolních zemích ČR, nechce strašit, ale upozornit, že vstupujeme do nové kapitoly společenského vývoje, ve které bychom měli kolektivní neduh reflektovat a začít se věnovat jeho symptomům. Záměrně přitom používá plurál, protože očekávání, že protektivním a preventivním nástrojem před dalšími podobnými činy, jakým byla prosincová střelba na filozofické fakultě, se stane systém nebo stát, jsou velmi mylná, a upínání se k nim přinese jen zklamání a naštvanost. Alarmujícím faktem je, že více než 80 % pachatelů tohoto typu se krátce před svým činem někomu svěří, buďto s tím, že něco nezvládají a mají toho dost, anebo detailně popíší, že chtějí něco provést. Varovné signály ale zanikají v množství násilného obsahu ve veřejném prostoru, které se stalo základním stavebním kamenem liknavosti, necitlivosti vůči zlu, ale také strachu a úzkostí, a to nejen u dospělých. Téměř každé dítě ještě před svým 12. rokem vidí 10 000 individuálních vražd ve zprávách, animovaných pohádkách, filmech, videohrách a dalším audiovizuálním obsahu. Vizibilita a viralita zla je velmi rychlá a jednoznačně vytváří možnou půdu pro copycat effect neboli fenomén nápodoby. Pokud se stejně jako já ptáte, jak čelit bolestem doby, překonat generační propast, z čeho se poučit nebo na jaké informace bychom se měli zaměřit, odpovědi najdete v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Intimní násilí vychází z dlouhodobých patriarchálních základů a v nějaké formě bude součástí naší kultury vždycky, myslí si advokátka Lucie Hrdá a upozorňuje, že i dnes je 90 % světového majetku ve vlastnictví mužů, což ženy determinuje k tomu, aby tahaly za kratší konec a senioři a děti za ten nejkratší. S případy znásilnění, zneužívání nebo týrání se ve své praxi setkává od roku 2003, kdy poškození byli orgánům činným v trestním řízení lhostejní a český trestní řád pojem oběť vůbec neznal. Definoval ho až o deset let později, i tak ale pro řadu policistů, soudců a státních zástupců zůstává novinkou. S dědictvím minulosti se potýkají i zákonodárci, rodina byla totiž v dobách komunismu jedinou institucí, jejíž práh soudruzi nepřekračovali, takže otázka, jestli a jak do ní zasahovat, dnes vyvolává velké politické pnutí i v souvislosti s tzv. Istanbulskou úmluvou nebo manželstvím pro všechny. Zlom nastal ve společenském vnímání. Zájem veřejnosti a mediální pokrytí, které Hrdá registruje od pandemie covidu, odpovídá obrovské incidenci: každé čtvrté dítě žije v rodině s domácím násilím, každá třetí žena zažila sexualizované nebo domácí násilí, každá šestá dívka a každý osmý chlapec sexuální obtěžování. V násilí a v jeho přehlížení jsme vychovávaní. Kromě transgeneračního přenosu má na roztáčení kola dalších traumat a ublížení velký vliv také dostupnost pornografie. Ta zvedla vlnu sexualizovaného násilí u adolescentů, a to i mladších 15 let. Kudy vede cesta ke zlepšení, proč klientkám nedoporučuje nahlašovat pachatele, jak v psychicky náročné práci nevyhořet, nebo co je fibromyalgie, na jejíž příčinu i léčbu je zatím medicína krátká? O tom všem jsme mluvili.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Podle hudebníka Miraie Navrátila je upřímnost nade vše. Oceňuje ji na druhých a „hyperkorektně blábolit“ nechce ani on sám, proto s ní přistoupil i k našemu rozhovoru, a v jednu chvílí zaváhal, jestli udělal dobře. To když bezelstně přiznal, že si občas při psaní zapálí jointa, aby si otevřel hlavu. Nijak se tím nechlubí, uvědomuje si, že mezi fanoušky jeho kapely Mirai nejsou jen dospělí, a nechce být dětem špatným příkladem. Na druhou stranu se odmítá vydávat za někoho, kým není, protože to považuje za destruktivní. Na objednávku neumí psát ani hity, přestože dlouhodobě patří k nejhranějším interpretům tuzemských rádií a jeho písně prakticky nelze v českém rozhlasovém éteru přeslechnout. Vysvětlení pro to nemá, zato má tendenci své úspěchy relativizovat. Kromě vlastního zpochybňování ho dokážou rozhodit i hejty, které se sice snaží nečíst, ale někdy jim neunikne a je mu z nich smutno. Zklamaný byl i po vyhlášení kategorie skupin v anketě Český slavík, v níž se spoluhráči obsadili druhé místo. Ve skrytu duše doufal, že se jim podaří zopakovat prvenství, a byl by pokrytec, kdyby to nepřiznal. Mluvili jsme i o StarDance a kritice, která se na soutěž snáší, překonávání strachu a bojácnosti, která je Čechům vlastní, jízdě metrem s Jaromírem Jágrem nebo mejdanu, na kterém by se rád podíval pravdě do očí.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Cílem teroristů stejně jako masových střelců bývá upoutat pozornost, proto by neměla být zveřejňována jejich identita, fotka nebo detaily krveprolití, které spáchali, definuje mediální etik Jan Motal první ze třech základních pilířů, na nichž by měla při informování veřejnosti média stavět. Žádoucí je také, aby sdělovací prostředky nenarušovaly práci záchranných složek, a do třetice zachovaly úctu k obětem. Publikování dnes již ikonického snímku studentů ukrývajících se na římse filozofické fakulty, který obletěl svět, považuje vysokoškolský pedagog za necitlivé, otištění nekvalitního záběru vraha pálícího ze střechy univerzitní budovy na titulních stranách pátečních deníků už odporuje veškerým zpravodajským zásadám a je pustou senzací. Řešením podle něj není tragickou událost z dějin vymazat, ale zabývat se jejími společenskými příčinami. Právě takové otázky by si novináři měli pokládat a přispívat k uklidňování zjitřených emocí nebo zmírnění negativních dopadů. Při bezprostředním ohrožení je potřeba metodicky suspendovat některé z klasických žurnalistických nástrojů a s informacemi nakládat obezřetně. Fakt, že se tak v prvních chvílích nestalo, by nevyčítal jednotlivcům, ale redakcím, které mají povinnost je na krizové scénáře připravit. Jako mnohem problematičtější než samotné selhání, které je v bezprecentní situaci pochopitelné, vidí neochotu chybu přiznat. To se většině českých novinářů nedaří, a to nejen v tomto ojedinělém případě, ale také při informování o válkách na Ukrajině nebo v Izraeli. Mluvili jsme i o tom, o roli influencerů nebo budoucnosti médií.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

S otevřeným rasismem, xenofobií nebo hejty se oceňovaný herec Jan Cina nikdy osobně nesetkal, ačkoli se svým romským původem a sexuální orientací netají. Mluví o nich dokonce záměrně, protože si uvědomuje, že je spíš výjimkou a že přijetí jinakosti nemusí být samozřejmostí. Přičítá to strachu a neinformovanosti a věří, že jediným možným, a ne vždy snadným řešením je dialog – ochota ptát se sebe i druhých, co a proč je příčinou nespokojenosti, a hledat na to odpovědi. Sám teprve nedávno dospěl k tomu, že mu přestalo být dobře v jeho životní roli „hodného Honzíka“, který se snaží zavděčit všem a paralyzuje ho obava, že udělá chybu a pro své okolí nebude dost dobrý. Na tom, aby pro něj zpětná vazba nebyla destruktivní, ale konstruktivní, pracuje a připouští, že navzdory všem pozitivním kritikám o svých hereckých kvalitách stále pochybuje. Překvapivě transformační pro něj byla na cestě k vlastní integritě účast ve StarDance. Právě v téhle „bezpečné a líbivé zábavě“ poprvé nikoho nehrál, byl sám za sebe a o to cennější pro něj vítězství v soutěži bylo. Za nečekaný a zpětně nevyhnutelný označuje i rozpad jeho šestnáctiletého vztahu. I o něm jsme mluvili. A taky o životních prioritách, v čem začíná být extremista nebo co mu řekla Jiřina Bohdalová.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 51 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Na každého zahraničního bojovníka, ale i na dobrovolníky, kteří pracují delší dobu na Ukrajině, jsou vypsány odměny, vysvětluje spoluzakladatel jednotky Perun, proč tají své jméno a skrývá tvář. Částka, kterou jsou za ně Rusové ochotni zaplatit, se pohybuje od pěti tisíc až do milionu dolarů. Ti nejhledanější přitom musí být ostražití i mimo bojiště a dávat si pozor, aby je v Česku nebo jinde v Evropě třeba „náhodou“ nepřejel autobus, nebo prostě beze stopy nezmizeli. Ani nejbližší tak často nevědí, co přesně dělají členové mezinárodní rozvědky, jejichž uniformy zdobí nášivka slovanského boha bouře a války, který bojoval proti nájezdníkům z východu. Konkrétně můj host působil při stahování Rusů u Kyjeva, u Bachmutu a aktuálně se svou skupinou operuje v místě bojů mezi Vuhledarem a Horlivkou, kde se nachází i pravděpodobně nejzničenější místo celé země – Marjinka. Boj se během té doby nesčetněkrát změnil, teď mají masivní převahu Rusové. A pokud politická reprezentace Západu nepřehodnotí svůj laxní přístup, doslova Ukrajinu vykrví. Pozice teď obsazují i kvůli tomu, že ukrajinské straně dochází náboje. Současnou situaci lze hodnotit jako nejhorší od vypuknutí války, ruská armáda je početnější a vybavenější a vysmívat se jejímu velení není na místě. Mluvili jsme také o křehké psychice zahraničních bojovníků, o antikorupčních raziích a úplatcích, nereálném příměří, vyrovnávání se se všudypřítomnou smrtí nebo o tom, kolik minometných paleb může člověk vydržet.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Štve mě, když se nejrůznější duchovní a ezoterické systémy nezdráhají tvrdit, že jsou schopny pomocí víry léčit cukrovku, nebo v horším případě rakovinu, aniž by svá tvrzení mohly podložit něčím jiným než pouhým svědectvím svých pravověrných, říká Martin Mikyska alias Mikýř. Ten se na podobné praktiky kalkulující se strachem, frustrací nebo finanční nouzí zaměřil ve svých videích publikovaných pod názvem Mikýřova úžasná pouť internetem. Vysloužil si díky tomu přízvisko strážce internetové morálky, získal řadu ocenění a taky doputoval až na pokraj vyhoření. V rozhovoru otevřeně přiznává, že si od všeho negativního potřeboval dát pauzu, proto poslední rok natáčel komediální rozhovory. Teď se vrací a z toho, co se mu během pětiměsíčního zevrubného studia scientologie podařilo zjistit, přechází zrak. Pro způsob, jakým církev funguje, považuje za adekvátní označení „vymývání mozků“. K tomu přitom nedochází jen u jedinců s chatrným zdravím, snadným cílem se s vidinou seberozvoje a úspěchu stávají poslední dobou také manažeři. Jakkoli lze počet oficiálních vyznavačů v České republice odhadovat ve stovkách, je dobré sektu nepodceňovat. Využívá totiž univerzálních manipulativních technik, které je dobré znát a identifikovat už při prvních náznacích. Pokud se tak totiž nestane, ztráty bývají nenahraditelné. Mnohdy totiž nejde jen o peníze, ale také o blízké a někdy dokonce o život.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Válka zuří nejvyšší intenzitou, o jaké lze od 7. října mluvit, přibližuje novinář Jakub Szántó dění v Izraeli. Počet mrtvých denně narůstá, podle dostupných zdrojů se aktuálně blíží 20 tisícům, přičemž většina z nich jsou palestinští civilisté. Nejen Západ, ale i arabské státy, proto vyzývají Izrael k zastavení dalšího krveprolití nevinných. Stejně jako na bojišti i v diplomacii je ale podle druhého z hostů, Pavla Pawluschy Novotného situace „na polovině“. Na světlo navíc vychází další svědectví o bezmezné brutalitě teroristů z hnutí Hamás, záběry dětí ocejchovaných popáleninami z výfuku, thajského zemědělce ubitého zahradní motykou nebo devatenáctileté Naamy Levy se zakrváceným rozkrokem a přeseknutými achilovkami, které jí po hromadném znásilnění znemožnily utéct a která zůstává nezvěstná. Dva měsíce po útoku není identifikovaných asi 250 izraelských těl, protože jejich ostatky jsou v takovém stavu, že to nejde. Že je Hamás organizace na úrovni Islámského státu, v jejímž chiliastickém vidění světa nemají životy, zdraví, ani majetek žádnou cenu, ukázala opakovaně už dřív, ale že je schopná riskovat svoji existenci, to je bezprecedentní, s ničím takovým izraelská obranná koncepce nepočítala. V šoku po teroristickém útoku zůstala i média a sama se stala obětí informační války, když „skočily na lep tý pitomosti kolem nemocnice Al-Ahlí“. A „rozhoupaná“ zůstávají doteď. Za vás jsem se proto ptal, jakým způsobem si kolegové Jakub Szántó a Pavel Pawluscha Novotný ověřují informace, jaký další vývoj lze očekávat, kdo do něj může zasáhnout a jestli má složitý konflikt vlastně východisko.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 78 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Následkem toho, jak se hypertrofuje individualismus, dochází k dehumanizaci zdánlivých nepřátel, přitom jde pouze o názorové oponenty, myslí si herec a moderátor Bořek Slezáček, který nahrazování vztahu já – ty narativem já – to považuje za zásadní problém současnosti. Nálepkami jako pražská kavárna a dezolát se degradujeme na objekty, na které je pak jednoduché plivat. Řešením není, že si každá strana nechá svůj názor bez toho, aniž by spolu mluvily, protože názory se formují v diskuzi. Jakákoliv debata by přitom podle něj měla vést k tomu, že vystoupíme z komfortní zóny a konfrontujeme svá přesvědčení, protože právě kritické myšlení nás dostalo z jeskyně až do vesmíru. Přijmout jeho výsledky a posunout se pod palbou kritiky, s sebou ale přináší totální diskomfort. Radikální změnou fungování by měla projít také společnost jako celek, zejména ve vlastnictví výrobních prostředků a distribuci bohatství. Třídní boj probíhá i dnes, akorát ho nikdo nevyhlásil a prohráváme. Kapitál se globalizoval, nicméně demokratické instituce zůstaly lokální, a tak nejenže netahají za kratší konec, netahají už za vůbec žádný. Slezáček je přesvědčený, že středem každé ideologie by měl být člověk, středem kapitalismu jsou ale peníze, a mimo jiné proto s ním nesouhlasí. Sám se označuje za „komouše“. V rozhovoru se netají ani tím, že si půlku života nepamatuje, protože byl věčně ožralý, zaujetím pro Miloše Zemana a Donalda Trumpa, vysvětluje, proč nevolí, vzpomíná na šílený rasismu, kterého byl v dětství součástí, a pokládá si otázku, kde byl, když se jeho nejlepší kamarád věšel.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Z oblíbené filozofky, kterou kolegové z filozofické fakulty podněcovali k veřejnému vystupování, aby reprezentovala vlídnou a genderově vyváženou tvář ústavu, a studenti se v ní vzhlíželi, se Tereza Matějčková stala personou non grata. Stačil k tomu rok. Když se za ním ohlíží, klade si otázku, čím to je. Ve svých tezích je konzistentní a za to, co je jí nyní vytýkáno, byla předtím oslavována. Nepopírá, že zastává mnohdy silná stanoviska, ale netrvá na tom, že jsou poslední pravdou, kolem které se mají seskupit fanoušci. Každá sebelepší i vědecká teorie je podle ní jenom tak dobrá, do jaké míry si je vědoma slabých míst, které má. Nebrání se proto kritice, ale věcné. Způsob, jakým ji lidé, kteří se intelektuálně prezentují a chtějí ve společnosti hájit nějakou pozici, napadli za společnou fotku s kardinálem Dominikem Dukou, považuje za nejupadlejší a nejinfantilnější. Rozumí přitom dynamice sociálních sítí, ale argumentovat jí v případě poměrně hloupého statusu nelze, za komentáře pod ním jsou zodpovědní konkrétní uživatelé. Problém neochoty udržet se v mírném pásu a jít rovnou do extrému se snaží často formulovat i ve svých textech. Pokud se totiž budeme takhle vyostřovat, bude prostor svobody klesat, což spoustu lidí od vstupu do veřejného prostoru odradí. Zároveň upozorňuje, že podobně zatěžující jako hejty může být i jejich opak. Proč vysvětluje v celém rozhovoru, ve kterém jsme mluvili i o neúnosných zkratkách a komiksových postavičkách, na které se zredukovalo generační vnímání, o ztrácení se v abstraktních pojmech, potřebě mít nepřítele nebo hranicích svobody.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Jako žena bych asi nedokázala udělat takovou kariéru, připouští divadelní režisérka Daniela Špinar. Na pozici uměleckého šéfa činohry Národního divadla nastupovala v roce 2015 jako „bílý muž“ Daniel Špinar, který byl sice gay, ale „utáhlý“, takže všeobecně přijatelnější. I tak ale zažila ve vedoucí funkci nepříjemné věci a odcházela z ní za dramatických okolností. Delší čas cítila, že se pohybuje v toxickém prostředí, a když na to poukázali studenti DAMU, nemohla tomu už tiše přihlížet. Začala velmi ostře kritizovat svého nadřízeného Jana Buriana a celý mafiánský systém, jehož je součástí. Věděla, že páchá profesní sebevraždu, a ve chvílích nejtěžších přemýšlela, že si sáhne i na život. Katarze přišla, když si uvědomila, že roky čelila nejen vnějšímu tlaku, ale také vlastnímu potlačování. Co chce a nechce, zazdila dokonale a vůbec netušila, že by se jednou mohla dostat do stádia, kde je dnes a kde je konečně sama sebou. Narodila se jako muž, ale její mozek funguje kontra, což pochopila, a hormony ji srovnaly. Na začátku svého coming outu plánovala být za Pamelu Anderson a mít tak od všech klid, ale postupně dospěla k tomu, že je to jen další cesta do pekla. A stejně jako předstírala muže, tak by předstírala ženu. Být trans vnímá jako celoživotní proces a neustálý boj s nějakou dysbalancí, protože člověk nepatří nikam a zároveň je oboje, a tak to potřebuje zharmonizovat, aby se dobře cítil a fungoval. Vzhledem k tomu, o jak malou a specifickou skupinu lidí se podle ní jedná, není třeba téma politizovat, stačí, když bude společnost empatičtější. Mluvili jsme ale také o tom, jaké to je v životě projít hned dvěma coming outy, co na to říká její křesťansky založená rodina, o slovíčkaření nebo jednoznačných odpovědích.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Je naprosto zjevné, že v sociálních a ekonomických věcech je vláda v mnoha ohledech zcela nekompetentní, myslí si novinář a ředitel Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku David Klimeš. Žádná ze stran podle něj nedisponuje kompetentním týmem, který by dokázal v obou pro budoucnost země klíčových oblastech navrhnout potřebné reformy. Vizi má úplně každý, speciálně o půlnoci na sociální síti X, v praxi ale chybí smysluplné krátkodobé nebo střednědobé programy. Ty postrádá také kampaň Restart Česka s přechytřelým sloganem „Děláme, co je třeba“, nicméně pořád je to lepší než podnikat detektivní akce za německou Nutellou, dokládat jimi, co všichni dobře vědí, a to že některé komodity jsou levnější dokonce i na západ od našich hranic, a nepřicházet s žádným řešením. Takový druh komunikace na srdíčka je naprosto nepřijatelný a v ničem se neliší od toho, na který sází Andrej Babiš a Tomio Okamura. Čím dříve si to kabinet Petra Fialy uvědomí, tím lépe, jinak bude mít v roce 2025 velký problém vysvětlit voličům, v čem spočívala slibovaná změna. Přestat se vézt na emoční vlně by měla nejen politická reprezentace, ale také média. K čemu by se měli novináři vrátit? Za co lze vládnoucí koalici pochválit? Nebo jak by mohlo vypadat Česko jako křižovatka Evropy? I o tom jsme si povídali. Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Začal jsem říkat, co si myslím, trpělivě vysvětlovat a inspirovat se i jinými pravdami a žije se mi dobře, říká zpěvák, herec a hudebník Vojtěch Dyk. K jeho spokojenosti přispívá i fakt, že se naučil filtrovat zprávy z médií. Jedna věc je se informovat, jiná nechat se tím ovlivňovat. Připouští, že kdyby přistoupil na to druhé, asi by se rovnou zabil. Média podle něj udělala lidem nejhorší službu za posledních 30 let. Čím víc se do negativity, kterou šíří, ponoříme, tím míň jsme schopni rozdávat lásku a porozumění. A právě to by mělo být jednotlivcům vlastní. Potřebný nadhled podle něj chybí i politikům, kteří by měli obrušovat hrany, jenomže přilévají olej do ohně a vyvěšují plachtu s Putinem v pytli na mrtvoly. Duchovní vůdce, který by situaci zklidňoval a disponoval potřebným EQ, tu není a my místo abychom ho našli, tak se přikláníme na nějakou stranu a vyvěšujeme vlajky. V případě Izraele mu to nepřijde fér a s odkazem na tzv. masakr Dejr Jásin upozorňuje, že zvěrstev se v průběhu let dopouštěly obě znepřátelené země, takže neví, které z nich a odkdy by měl fandit. Jestli mu zaujetí takového postoje škodí, netuší a neřeší to. Od toho, co funguje, se hodně vzdálil i ve své tvorbě a mě k tomu vybídl taky: „Dělej to, co cítíš, ty vole!“ Co to znamená v praxi a v jakém kontextu jeho výzva zazněla, si poslechněte v celém rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Jsem člověk, ne herečka zaznívá v úvodu rozhovoru s Denisou Barešovou. Držitelka Thálie přitom připouští, že rozhodnutím nestavět svůj profesní život na první místo, její kariéra zřejmě trpí. Svou psychickou pohodu jí ale obětovat nechce. V Národním divadle hrála poprvé v jedenácti, moc dobře ví, jaké je to mít všechno, po čem absolventi DAMU touží, a přitom cítit prázdnotu a vyčerpání. Právě tyhle stavy jsou pro ni spouštěčem diagnostikovaných panických atak a depresí. O tom, že se s nimi léčí a je zamedikovaná, mluví velmi otevřeně. Herectví jí v tomhle ohledu vždycky sloužilo, a i když jí bylo nejhůř, vydala ze sebe na jevišti 150 %. I tak potřebovala v určitou chvíli udělat krok zpátky. Prakticky to znamenalo odmítnout role, o kterých věděla, že by jí víc vzaly, než daly, byť pak rok nestála před kamerou. Nelituje. Měla čas urazit kus cesty v sobě, všechno promyslet a taky jít na brigádu do cukrárny, což si vždycky přála. Teď je nejšťastnější za posledních pět let a já jí to rád věřím. Povídali jsme si ale i o tom, nakolik její práci ovlivňují peníze, proč si na place vyžádala intimního koordinátora nebo jestli chce mít děti.