O těhotnění

Eva je dnes mámou ročního chlapečka. Už od puberty věděla, že má vrozenou genetickou vadu, která jí může cestu k miminku komplikovat.

Eva se s námi otevřeně podělí o své osobní zkušenosti s genetickým dědictvím v rodině. Sdílí svůj příběh o dětství s bratrem postiženým kombinovaným postižením. Objasňuje možné dopady dědičné dispozice, která se v její rodině přenáší přes ženy, ale projevuje se pouze u chlapců.

Ve dvaceti letech bylo u Evy potvrzeno, že přenáší nemocný chromozom, a to s sebou neslo riziko, že pokud by v budoucnu měla syna, pravděpodobně bude postižený. Když se Eva potkala s Filipem a rozhodli se založit rodinu, museli pečlivě zvážit, zda jsou ochotni podstoupit toto riziko. Nakonec se společně shodli, že nechtějí přijmout možnost mít postižené dítě.

Eva otěhotněla přirozenou cestou velmi brzy, ale bohužel se ukázalo, že očekávané dítě je chlapeček a zdědilo nemocný chromozom. Přerušení těhotenství pro ni bylo nejtěžší chvílí celé cesty za miminkem.

Následně se museli rozhodnout, zda pokračovat přirozenou cestou, nebo zvolit umělé oplodnění, které by umožnilo odhalit genetickou vadu před implantací embrya do dělohy. Přestože Eva uvažovala o pokračování přirozenou cestou, představa opakování bolestivého rozhodnutí pro přerušení těhotenství byla pro ni nepřijatelná, a tak se rozhodli pro IVF.

Může se zdát, že umělé oplodnění nabídne snadnější cestu, ne tak v tomto příběhu. Po zdlouhavé a neúspěšné cestě v péči státní nemocnice se Eva s Filipem rozhodli změnit kliniku. Na soukromé klinice nejenže vše postupovalo rychleji, ale i péče byla lidsky přívětivější.

Jak velký prostor pro zázrak nechává reprodukční medicína?

Jaké všechny nástrahy skýtá?

A jak dokáže ozdravit naše genetické dědictví?

To všechno a mnohem víc se dozvíte v našem rozhovoru.

Katy se po třech letech snažení stále potýká s neplodností, zažila už jedno zamlklé těhotenství a situaci jí značně komplikuje Crohnova choroba.

Hned na začátku našeho rozhovoru Katy otevírá téma čekání na vhodný okamžik a posléze na partnera k založení rodiny.

Během let vztahových peripetií si uvědomila, že s jejím trávením něco není v pořádku, což nakonec vedlo k diagnóze Crohnovy choroby - autoimunitního onemocnění trávicího ústrojí.

Když se její nemoc plně projevila, seznámila se se svým současným manželem, který jí poskytuje oporu ať se děje, co se děje. Přivedl do jejího života i své děti z předchozího vztahu, a Katy se tak ze dne na den stala trojnásobnou matkou.

I přes výzvy, které s sebou nemoc přináší, Katy nevzdává touhu po vlastním dítěti a dál jde cestou k otěhotnění. Po roce snažení se rozhodla začít s podporou početí skrze aktivaci pánevního dna, a brzy nato otěhotněla. Bohužel toto těhotenství skončilo hned po svém začátku.

V době, kdy se Katy vyrovnávala se ztrátou miminka, jsem se s ní seznámila já. Pomáhala jsem jí metodami arteterapie v průběhu náročných období po potratu, s propouštěním miminka a hledáním další cesty vpřed.

Stále mě fascinuje, jak Katy nachází sílu v poselstvích, která jí nemoc a neplodnost přináší. Vidím, kolik darů dokázala vytáhnout z hlubin bolesti a frustrace, kam se člověk obvykle ani neodvažuje sestoupit.

O dalších peripetiích, které Katy na cestě za zdravím potkaly, a další krocích, které podniká vstříc mateřství, a hlavně sama k sobě, se dozvíte v našem rozhovoru.

Evi Sasínek je mámou dvouleté holčičky, pro kterou podstoupila umělé oplodnění. Dnes je ale podruhé těhotná. Tentokrát zcela neplánovaně a přirozeně.

Evi si od svých 17 let připadala připravená na mateřství a také byla přesvědčená, že je plodná. Když se pak se svým mužem v 26 letech začali snažit o miminko, byla velmi nepříjemně překvapená, že to nejde hned.

Evi trochu uklidnilo, že podle definice neplodnosti není třeba první rok snažení ztrácet hlavu, ale přesto už první měsíce začala uvažovat, v čem by mohl být problém, a začínala být lehce zoufalá.

V té době navštěvovala terapii a řešila si vztahy s rodiči i partnerem. Ale touha po miminku nebyla hlavním tématem terapie. Dnes vnímá, že zpracování traumat a celková psychická pohoda jí přinesly do života i do mateřství tolik, že to překonává téma neplodnosti.

Během prvního roku snažení se pokoušela mnoha různými způsoby podpořit svou plodnost. Od zkoumání „ženskosti“ až po úpravu stravy.

Po roce neúspěšných pokusů otěhotnět přirozeně už Evi ztrácela víru ve všechny tyto metody a rozhodla se pro vyšetření v IVF centru. Z prvního vyšetření nevyšel úplně jednoznačný závěr, nicméně nějaký problém byl zjištěn na straně Evi.

Na cestě k větší lidskosti museli Evi s Honzou změnit kliniku. Díky lidskému přístupu a pocitu bezpečí se na druhé klinice mohli v klidu rozhodnout pro umělé oplodnění.

S Evi si povídáme o celém procesu asistované reprodukce, o momentech, které byly snazší, než očekávala, i o těch, které byly nad její sílu. A dokonce se dostane i na etické a existenciální otázky spojené s asistovanou reprodukcí.

Povídáme si o radosti, kterou Evi zažívala od pozitivního těhotenského testu a celý první rok mateřství.

Pak přišel zvrat – další těhotenství, které přišlo neplánovaně a nečekaně. Co se dělo dál, se dozvíte v rozhovoru.

Veronika je dnes mámou tří dětí, ale těhotná byla devětkrát. Nikdy jí nedělalo problém počít, ale překonat první trimestr těhotenství.

V rychlém sledu za sebou zažila tři nepodařená těhotenství včetně jednoho mimoděložního. Přesto se po pauze odvážila znovu otěhotnět a dostavil se vytoužený úspěch, její první syn.

Povídáme si spolu o tom, co všechno se spolu s jejím mužem odhodlali podstoupit při hledání příčin a řešení raných potratů.

- o meditacích, probouzení čaker, vzkazech od dušičky miminka a koupání v bylinách.

- o symptotermální metodě, akupunktuře a homeopatii.

- o mentální harmonizaci, emočním koučinku, EFT, homeopatii a bachových esencích.

Ale řeč přijde také na zázraky, které se mohou stát v těle ženy. Aneb jak vajíčko doputovalo přes neexistující vejcovod.

Otevřeme téma vnímání energií i toho jestli těhotenství dopadne nebo ne. Jaké to je vědět, že se těhotenství neudrží, ale nechtít to vidět.

Posvítíme si na depresi, která na Veroniku nakonec také dolehla, ale až po několika letech opakovaných ztrát miminka.

A dojde také na zásadní střípek do skládačky - vztah mezi partnery. Povídáme si o prohloubení vztahu, které musí přijít, aby se partnerství nerozpadlo, když miminko dlouho nepřichází. O empatii a neudílení nevyžádaných rad, laskavosti a vzájemné úctě.

Zajímá vás, jak se Veronika naučila vztekat, ale i komunikovat své potřeby? Jaké dary si spolu s manželem přinesli z dlouhé cesty za miminky? Poslechněte si celý rozhovor zde.

Klára je dnes mámou půlroční holčičky. Na miminko si počkala 13 let, z toho 8 let s diagnózou neplodnosti. Zpětně vnímá, že dlouho lpěla na příběhu jednoho partnerského vztahu, ale nakonec se ho musela vdát, aby se mohla stát matkou.

Klářin pohled na neplodnost i mateřství je mi velmi blízký a její příběh dechberoucí. Možná proto jí během rozhovoru skoro neskáču do řeči a nechávám ji vyprávět...

O čekání na to, až partner bude připraven na otcovství

O pochybnostech, jestli mě vytoužené dítě udělá šťastnou

O tom, co snažení o miminko může udělat se sexem

O endometrióze a jejím řešení

O otěhotnění a samovolném potratu

O rodové zátěži, konstelacích a rodinném propojení

O přehodnocení představ o umělém oplodnění

A ve finále o opuštění dlouhodobého vztahu a přepnutí se do úplně nového životního příběhu.

Kateřina na miminko čekala 10 let, poslední 2 roky už v procesu adopce. Nakonec se dočkala krásné holčičky. Katka svůj příběh sdílí v projektu Dítě ze srdce, podporuje další páry v procesu adopce.

Katčin příběh nabral spád velmi rychle, když jí byla po roce snažení doporučena IVF klinika. Do procesu IVF šli s důvěrou, která byla ale hluboce zklamána. Po roce neúspěšných pokusů v lékařských rukou, Katka došla do naprostého psychického vyčerpání a do krize vztahu s manželem.

Povídáme si o tom, jak moc jí tato krize pomohla k tomu podívat se konečně na své vlastní potřeby, dočerpávání energie fyzické i psychické. Vyzkoušela nejen různé metody podpory přirozeného početí, ale i psychoterapie.

Čekala ji ale ještě další rána života, tragická ztráta sestry. Z hlubokého dna jí pomohla víra, náhled do karmické zátěže i regresní terapie. Až tyto ponory Katce otevřely dveře k adopci.

Katka detailně popisuje také proces adopce. Bavíme se o tom, jak zásadní je psychická příprava na osvojení dítěte, kvůli dítěti, ale také kvůli sobě. Dělí se s námi i o dechberoucí závěr jejich příběhu cesty za miminkem.

Iveta začala vnímat touhu po dítěti poprvé před osmnácti lety a dodnes dítě nemá. Sama říká, že mateřský vztah pociťuje ke svým projektů i k ženám, které jí v rámci nich prochází rukama.

Povídáme si spolu o tom, jaké to je dlouhá léta chtít miminko, ale v první řadě toužit po hlubokém a naplněném vztahu s mužem.

Iveta díky své cestě našla ztracené spojení se svým ženský tělem, s jeho energií i s emocemi. Dotkneme se metod a technik, které jí byly nápomocné. Řeč je o orientálních tancích a výcviku pro duly a porodní asistentky. O cestě Mohendžodáro, o škole pánevního dna, ale i regresní terapii.

Naplnění nachází ve svých projektech, které jsou jejími dětmi. V nich dlouhodobě pomáhá ženám pečovat o ženské zdraví. Mateřství se jí promítá do tématu, jak sebe a svou zkušenost předat dál, dalším ženám, svým následovnicím.

Iveta je dnes na prahu menopauzy. Odvážila se si přiznat a přijmout, že nebude mámou. Přesto říká, že hluboké přijetí a smíření je práce na celý život.

Lenka čekala na miminko 3 roky a v době rozhovoru je v šestém měsíci těhotenství. Během celé té cesty a jednoho potratu na sebe dokázala přestat tlačit.

Povídáme si spolu o zamilovanosti a racionalitě, plánování a nemyšlení na To. O symptotermální metodě a o tom, jak spojení se svým cyklem může být požehnání i prokletí.

Červenou nití rozhovoru je to, jak mohou někdy k otěhotnění pomoct obyčejné faktické informace.

Rozpovídáme se o metodě Somatic experiencing, která umí obejít rozumovou část našeho mozku a jít přímo k jeho propojení s tělem.

O zamlklém těhotenství a přirozeném potratu. O partnerském vision boardu a společné cestě za vizí.

Mirka začala toužit po dítěti před šesti lety a stále ještě na něj čeká. Přesto říká, že bude žít šťastný život, ať už to s miminkem dopadne jakkoli.

Mluvíme o motivacích mít dítě, o tom, jak snadné je sklouznout do pocit, že nás dítě vysvobodí z života, který nechceme žít, a naplní nám ho smyslem.

Velkou zkouškou prvního roku snažení jsou pro Mirku dvě ztráty miminka v prvním trimestru. Přes náročnost tohoto období na něj Mirka vzpomíná jako na klíč k dalšímu ubírání se na cestě k dítěti i sama k sobě.

Rozebíráme zrádnost zažité představy, že neplodnost má řešit žena. A jak vyživující je, říct si o podporu partnerovi. O postupném otevírání se IVF a vědomém přístupu k němu.

S Mirkou se shodneme na tom, jak zásadní je rozdmýchávat veřejnou diskuzi o tématu neplodnosti. Nikoli v jednom konkrétním směru, ale v plné otevřenosti tomu, co tento fenomén nabízí jednotlivcům i celé společnosti.

Hanka Knopf Přikrylová je máma 3 dětí. Na své druhé miminko čekala 7 měsíců, což je relativně krátká doba. Ale zato si sáhla na to, jak hluboko a jak rychle nás dokáže potopit naše vlastní psychika. Díky tomu dnes dělá to, co dělá, je fertility konzultantkou a koučkou.

S Hankou si budeme povídat o tom, jak náročnost raného mateřství může úplně změnit náš pohled na život. Hanku první rok s jejím prvním miminkem úplně vyšťavil a hodil do pocitu oběti. Proto se dlouho bála znovu otěhotnět.

Když se ale pro další těhotenství se svým mužem rozhodla, najednou zjišťovala, že to nejde hned, ani další měsíc, ani ten další. Začala se propadat do ještě většího pocitu zoufalství a oběť jí definitivně přerostla přes hlavu.

Hanka se z toho nakonec dostala sama, skoro jako zázrakem, zdál se jí totiž sen. Hned další měsíc otěhotněla. Co se jí přesně zdálo a jak jí to pomohlo zvednout se z úplného dna, se dozvíte v rozhovoru.

Jana Rosa začala toužit po miminku před dvanácti lety a dodnes dítě nemá. Přesto ale žije naplněný život, provází ženy na jejich ženské cestě. Její motto je, že my jako ženy nemusíme tvořit pouze děti, ale také projekty.

S Janou projdeme její cestu k miminku, která se proměnila v cestu do hloubky sama sebe. Budeme si povídat o situaci, kdy medicína nenachází překážku k početí, o alternativních metodách, o psychice a o těhotnění kamarádek. Dojdeme i k tématu raného potratu, odchodu z vyčerpávající práce a rozchodu s partnerem. Závěr bude o ženských kruzích a vplutí do ženské síly. O nalezení životní cesty bez partnera a bez dítěte.

V historicky první epizodě podcastu si povídám se svým mužem Vojtěchem o naší desetileté cestě k miminku. Bude řeč o počítání nejlepší možné mateřské a o přepočítání se. Dozvíte se, jak jsme se snažili podpořit početí na škále od fyzioterapie až po návštěvu vědmy. U tématu IVF se dostaneme na hranici medicíny, byznysu a zázraku. Opakovaně zakroužíme k psychoterapii v jejích různých podobách a dozvíte se, co nám nakonec pomohlo. Ale hlavně, kam celá ta cesta posunula hrdiny příběhu a co jim dala do jejich partnerství a rodičovství.