Skip to main content
Daniel Kvasnička

Daniel Kvasnička

By Nový kostel v Litomyšli

Podcasty z betonového Nového kostela v Litomyšli
Available on
Apple Podcasts Logo
Google Podcasts Logo
Overcast Logo
Pocket Casts Logo
RadioPublic Logo
Spotify Logo
Currently playing episode

Nemoc, smrt a vzkříšení

Daniel KvasničkaMar 14, 2020

00:00
13:51
AI - Umělá inteligence

AI - Umělá inteligence

Puffy obrázek papeže Františka v bílé péřové bundě či pěkně dynamické fotky ze zatýkání Donalda Trumpa, to všechno je obyčejný fejk. Kdyby měl někdo důvod, převlékne nějakou vaši fotku a budete zírat. Možnosti se stále zlepšují a tak překonávají představy. Stejně tak mnohá z videí zobrazujících sestřelení nepřátelského vrtulníku či něco takového z válečných front, jsou a nebo mohou být opět výplodem práce šikovného grafika. A to jen proto, že bychom si tak moc přáli, aby agresor byl odražen a přišly klidnější časy...

Apr 08, 202307:04
Jak daleko je od Paschy k Pánově večeři?

Jak daleko je od Paschy k Pánově večeři?

Na jednu stranu: Hodně daleko! Židé až podnes považují oslavu vysvobození z Egypta za soukromou, rodinnou záležitost. Když ji slaví v restauraci, pak je ta restaurace na ten večer uzavřená, jak jsem se přesvědčil před časem v italských Benátkách. Nežidovské připomínky takového svátku jsou víceméně chucpe.

Když ale jdete kolem světa druhou stranou, ty dvě slavnosti - Pascha a Pánova večeře - mají k sobě docela blízko. Hodně blízko! Pánova večeře je Ježíšovým výkladem té Paschy. A tak tu máme úplně nový rituál, který Ježíš ustanovil při hostině Paschy. 

Psáno pro server ProBoha!

Apr 06, 202307:15
Příště to bude lepší!

Příště to bude lepší!

Příspěvek do diskuse o ekumenické modlitbě při inauguraci nového českého prezidenta. Snažil jsem se být laskavý a do docela vzrušené diskuse vnést nové návrhy. Posuďte sami...

Mar 11, 202309:46
Věříte v peklo?!

Věříte v peklo?!

Odpovídám: Počítám s ním. Nevládnou v něm ale čerti a ani ďábel. Nevím, jak vypadá, ale vím, že je to Boží zařízení. Vládne v něm Šéf stejně, jako na téhle zemi a v celém nebi. Když sám Ježíš o pekle mluví, tak je to pro mne jasná věc. Taky říká, koho se máme bát. Zlí lidé a čerti s ďáblem to nebudou...  Sonda do politiky v osmém století před Kristem podle Izajáše 8:9-20, Lukáš 12:1-5 a 1. Petrova dopisu 2:4-8 (Slovo na neděli 5.3.2023)

Mar 04, 202311:43
Klíč číslo deset

Klíč číslo deset

K práci duchovního v každé církvi patří auto. Být na více místech a právě včas, to vyžaduje mobilitu. Do Litomyšle jsem přijel svým autem, náklaďáčkem, který jsem hojně využíval na Říčansku a do Litomyšle nás ještě odstěhoval. Pak se mu od soustavného přetěžování rozjela zadní kolečka. Nový vůz jsem neměl. Tak jsem se na radu přátel vložil do péče operativního leasingu. Za ty roky jsem vystřídal několik aut. Vždy jsem si přál jen pár maličkostí: vyhřívané sedadlo a možnost telefonovat bez držení mobilu. V říjnu minulého roky jsem dostal zatím nejsofistikovanější verzi, ke které se stačí přiblížit s klíčkem v kapse a málem vás pozdraví. Vyhřívá i volant. A hlavně jezdí!...

Mar 03, 202308:09
JHVH

JHVH

Pán Bůh Mojžíšovi oznamuje, že Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi svěřil uživatelské jméno k účtu svobody: Bůh všemohoucí. Ale nedal jim PIN kód, ten dostávají až nyní, když mají vyjít z Egypta. Teprve teď mohou používat svůj účet. Ten kód byl a je zdánlivě prostý. Jsou to čtyři znaky: JHVH, ale přídechy z něj dělají docela tajné heslo. Určitě se nedá psát a číst Jehova, jak nám tvrdí jistí lidé hezkých pár let...

Feb 22, 202307:12
Život visí na vlásku

Život visí na vlásku

Slovo na neděli 19.2.2023: Život visí na vlásku! Totiž: Ani vlas z vaší hlavy se neztratí. To je  výrok orientálních despótů, kteří zajišťovali svým poddaným a partnerům bezpečnost. Známe jej od Davida a Šalamouna. A teď i od Krista Pána! My se můžeme zavěsit na vlásek důvěry, který vyjadřuje citlivé a jemné vedení Boží úspěchem i prohrami. Máte osm a půl minuty? Pojďte si povídat o životě!

Feb 22, 202307:24
Přítel po boku

Přítel po boku

"Yalla Habibi!"  slyšíte v Arábii, když jeden chlap volá na druhého. Co tím myslí, když česky volá: "Pojď, miláčku, jdem na to!" A jak je to s přáteli po boku? Je Ježíš skutečně naším přítelem, jak si opakujeme a zpíváme a nebo máme mít úctě toho, který nám poskytl jakési právo nazývat se přáteli. To je přece rozdíl... Tak, pokud chcete, poslechněte si.

Feb 21, 202305:13
Půst? Tak si to pusť!

Půst? Tak si to pusť!

Když se mne Český rozhlas ptal na to, jak se budu postit, odpovídal jsem takhle...

Feb 21, 202304:01
Není třeba balit kufry!

Není třeba balit kufry!

Zdá se, že se něco porouchalo. Nic už nebude takové, jaké to kdysi bylo. Musíme jinak, možná pryč. Balíme kufry... Léta jsem poslouchal výklady na slova z našeho čtení, která říkají: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův…“ A většinou to bylo naléhání na věřící, aby chodili do shromáždění, do kostela. Dokonce se v některých církvích vynucuje přítomnost na nedělní bohoslužbě pod hrozbou smrtelného hříchu za absenci. To je nesmysl. Tohle biblický text neříká.

Pojďme se ponořit do toho, co text ve skutečnosti říká. K tomu je třeba vědět, že adresáti dopisu Hebrejům rozesetí po říši Římské těžce prožívali ztrátu chrámu, který byl v roce 70 po Kristu zbořen a zničen. Pak nesli těžce ztrátu úřadu samosprávy i duchovní autoritu jeho úřadu - nebyl velekněz. I když velekněží té doby po Kristu, to byla pěkná galerka. Ale pořád tam v Jeruzalémě někdo byl. A pak, není-li chrám a není-li velekněz, ztrácí se rituál. Nenaplňuje se to, co popisovala kniha Leviticus. A v tom kultu bylo také generální odpuštění hříchů pro všechny. Však jsme to četli. Stěží si dovedeme představit tu opuštěnost a bídu, kterou zažili Hebrejové ve všech končinách. Přesto, že se jako hebrejové stali Ježíšovými učedníky, tak dosud vzdáleně podporovali svůj domov, jejich svět byl stále ještě v pořádku a najednou se všechno sesypalo.

A jestli se tu něco říká, tak je to výzva, aby věřící nic nebalili a neopouštěli shromáždění věřících, to společenství smlouvy pod Sinajem, pod starou i novou smlouvou, jež na sebe navazují. 

Jan 18, 202309:09
Rozdělená společnost

Rozdělená společnost

Podklady pro letošní úvahy v týdnu modliteb za jednotu křesťanů jsou nezvykle politické. Téma Týdne modliteb za jednotu křesťanů pro rok 2023 vybrala a materiály připravila skupina křesťanů ve Spojených státech amerických (USA), svolala je Minnesotská rada církví. Američané, kteří nám materiál připravovali, prožívají složitou kapitolu svých dějin. Jdou na povrch rasové zápasy, hovoří se o nespravedlnostech vůči původním obyvatelům Ameriky. Amerika ale není žádnou zvláštností, hluboké příkopy zejí kam se podíváte. Včetně naší země, příkopy rozdělení zejí v našich rodinách.

Jan 14, 202308:48
Anonym

Anonym

Předpokládám, že všichni vedoucí pracovníci zažili někdy příběh, ve kterém se objevil anonym. Najednou přistál ve schránce, objevil se v úřední poště, našel jej někdo pode dveřmi nebo ráno čekal na pracovním stole. Nepodepsaný list záměrně upravený tak, aby se nedalo najít, kdo že to nad ním seděl a kdo jej skládal...

Jan 10, 202304:50
Umění modlitby

Umění modlitby

Komunisté nám říkali, že to máme v Bibli: Máme za ně děkovat! Tak se to zdá povrchnímu čtenáři 1. dopisu Timotejovi 2:1nn, kde je: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu." Pravda je jako vždycky složitější. Takže tuto neděli o umění přímluvných modliteb

Jan 07, 202316:15
Nebojím se!

Nebojím se!

Patnáct let jsem nevkročil na Pražský hrad. Nějak jsem nemohl. Dnes nám domů přišly obálky s volebními lístky. Mám radost, že smíme volit. Mám radost, že jsou mezi kandidáty lidé, kteří se už roky připravovali na tuto volbu...

Jan 05, 202303:54
Saul a nebo Pavel?

Saul a nebo Pavel?

O proměně fízlů. Aneb každý má šanci!

...Jak poznáte člověka, který byl spolupracovníkem bezpečnostních služeb komunistického režimu? Určitě ne podle rozhodnutí soudů - trvají dlouho a musí se vyrovnávat s celou řadou odvolání. Také spolupracovníka těchto služeb nepoznáte podle pravdivých nebo klamavých svědectví jeho kolegů. Obávám se, že nebudou prokazatelná ani svědectví subjektů, které vytěžil. Zpochybnit se určitě dají také registry, které se jen z části zachovaly v listinné podobě. Takového člověka poznáte jen podle jeho osobního doznání. Řekne to na sebe, je si vědom, že udělal chybu. Šlápl vedle cesty a ponese si to do konce života...

Poznáte, že byl fízl, ale to ještě nic neznamená, protože je důležité, jestli ještě dnes je fízlem... Na tom sejde! Poslechněte si!

Jan 04, 202306:39
Automatická pokladna

Automatická pokladna

Představte si: nespecifikovaný hypermarket - automatická kasa a právě Vy!

Jan 03, 202304:31
Novoroční přání
Dec 31, 202208:36
Adventní kalendář - Apokalypsa v jeslích (24.)

Adventní kalendář - Apokalypsa v jeslích (24.)

„Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: ‚Přijdu brzy.‘ Amen, přijď, Pane Ježíši!“ Zjevení Janovo 22:20

Budete mne mít za blázna, když řeknu, že poslední kniha Bible, takzvaná Apokalypsa, je vánoční knihou. Ta se o svatvečeru určitě nečte, spíše je scénářem pro apokalyptické, rozuměj hrůzné filmy o zániku světa. To je veliký omyl, protože poslední kniha Bible shrnuje všechna proroctví Starého zákona a zesiluje je přes tlampač přelomu prvního a druhého století. Říká se tomu Zjevení Janovo, ale už na začátku se v něm píše, že je to zjevení Ježíšovo svěřené Janovi. Pisatel tohoto zjevení, starověký novinář popisovaný jako apoštol Jan, předává tiskové zprávy či reportážní vstupy o tom, že dlouho prorokovaný záchrance světa skutečně přišel, vládne a bude panovat za jakýchkoliv běsů, které přinesou tyto nebo následující časy.

Takže advent Vánoc vrcholí adventem tohoto světa. Ten, k jehož příchodu nás soustředila pouť posledních dní, dozajista přichází a platí o něm všechno, co řekla doba, jednotliví svědkové a mučedníci. Opona letí vzhůru, zjevuje se pravda, která leží v jeslích. To o té oponě, to je prostý překlad slova Apokalypsa. Takže žádné hrůzy, přátelé!

Ty poslední věty Bible nejsou napsány proto, abychom se báli přízraků. Nekřičí se v nich: „Néee!“ Naopak! Je to píseň, jež doprovází hrdiny, kteří obstáli ve všech zmatcích. Je to krásné čtení, které vede k pokoji. Vede k tomu, že člověk říká „Amen!“ – něco jako přitakání a svobodný souhlas s tím, co přichází. Quo vadis, zítřku?!

Dec 25, 202203:04
Adventní kalendář - Senioři (23.)

Adventní kalendář - Senioři (23.)

„Nyní, Panovníku, podle svého slova propouštíš svého služebníka v pokoji. Neboť mé oči spatřily tvé spasení, jež jsi připravil před očima všech lidí – světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“ Lukášovo evangelium 2:29-32

Vytrvalost se nedá zaměnit s úporností. Diktátoři a jejich říše nám úporně vnucují své veleslavné myšlenky, které se dávno ukázaly jako prázdné. A naopak: Vytrvale se nabízí klenoty, jejichž cena je léta přehlížena. Vytrvalost má své služebníky, úpornost má své oběti. A víme jen o některých.

Vánoční příběh má na paměti dva z té spousty lidí. Dva ty vytrvalé. Možná se znali. Nemuseli spolu zrovna kamarádit, třeba se jen uctivě zdravili. Jedním byl Simeon, jemuž bylo jasno, že jeho dočasné trápení skončí ve chvíli, kdy uvidí spásu Izraele. Až tehdy umře. Samozřejmě to mohlo být proroctví o dlouhověkosti, protože království pro Izrael bylo cílem z říše snů. Nicméně limit byl jasný: nebude mít klid, dokud neuvidí spásu! A až potom bude propuštěn v pokoji.

Ať vám někdy těch pár minut chybí nebo jste všude zbytečně brzo, v Boží režii to je vždycky bez chybičky. Všechno přijde vždycky včas. „Quo vadis! Jak to děláš, Duchu svatý!? Ty to vždycky stihneš!“ Simeon se v chrámě objevil právě v klíčovém okamžiku. Své oběti chudých tam právě přinášeli Josef s Marií. A v náručí měli malého Ježíše. Simeon mohl vypadat jako pomatený, když zaskočil Levity a předběhl je v požehnání. Také rodiče mrkali, když slyšeli provokativní slova o zjevení Božím pro pohany a o slávě pro Izrael. Skládal se jim pomalu obraz budoucnosti, kterému stejně nerozuměli.

Zatímco si Simeon vychutnával svoji úlohu, ta druhá – jmenovala se Anna – zuřivě smskovala a zvala všechny, kteří čekali na vykoupení Jeruzaléma. Bláznivá babka, která byla pořád v chrámě, modlila se a postila se od mnoha věcí, včetně další možnosti manželství. Jako mladá se vdala a sedm let byla se svým mužem až do jeho smrti – a pak už jen v chrámě. Do svých osmdesáti čtyř vytrvale čekala na lepší věci, než bylo manželství.

Hele, nepohrdejte kostelními babičkami! Je v nich síla a dokonce i vánoční evangelium na ně pamatuje!

Dec 24, 202204:11
Adventní kalendář - Ty dary! (22.)

Adventní kalendář - Ty dary! (22.)

„Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ Matoušovo evangelium 2:11

Dárek musí být! To je logika, podle které dáte to, čeho si nevážíte a co druhý nepotřebuje. Jen přinášíte krásně zabalenou krabici. Nejsmutnější možností je, že ten druhý nepotřebuje ani vás, ani ten dárek. Jen se odehraje společenská událost. To jde udělat jednou anebo se to dělá jako diplomatická hra, kde jeden potřebuje druhého k obchodu.

Možná se zeptáte, co by si ten druhý přál. Tím hřeje dárek vás i toho, kdo se na něj těší. Odpoví-li, že opravdu nechce nic, jen být ten večer s vámi, pak nemudrujte a přijměte to. To pak nenesete vůbec nic, ale dáváte sebe a ten druhý to cítí.

Mudrci, kteří se vydali na cestu hledat nově narozeného krále, možná ani nebyli tři, to jen soudíme podle tří darů. Po cestě za hvězdou riskovali vyjednávání s nevypočitatelným králem, kterému se mohly líbit jejich dary a mohl je proto klidně zabít. Bál se přece jen Říma, nikoho jiného. Vůbec nevíme, jaké množství zlata nesli, kolik kadidla a myrhy složili k Ježíšovým nohám. Víme, že to pro ně byla oběť, což znamená, že to mohlo být množství větší než přiměřené. Dávali tím sebe.

Tradice říká, že všechny ty dary rodina potřebovala na zařízení cesty do Egypta, pobytu v azylu a možná i návratu. Pak by to znamenalo, že se tenhle dárek opravdu hodil a byl velice užitečný. Vy svoje dárky už asi máte. Pokud nemáte, nenoste je jen pro formu, určitě s nimi přineste sebe. Dárek je svého druhu oběť.

Dec 23, 202203:13
Adventní kalendář - Vstupte, jste očekáváni! (21.)

Adventní kalendář - Vstupte, jste očekáváni! (21.)

„Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.“ Žalm 24:9

Přichází král a nepotřebuje, abychom jej korunovali a posadili na trůn. Historie vypráví, že se císař Zikmund nechal dvakrát korunovat za českého krále. Poprvé, v červenci 1420, mu Pražané stavěli vysokou, co nejvyšší slavobránu, kterou vjížděl do města a na Hradčany. Král nebes nepotřebuje lidské slavobrány a vítězné oblouky. To nijak nezvyšuje jeho sílu a moc. Brány kosmu, i ty pozemské si zvedá sám – a to povelem. Je to mimo naše síly a technologie a on to od nás ani nepotřebuje. Architektura pozemských chrámových bran dělá velkými jen lidi. Hadriánovy bronzové dveře římského Pantheonu z počátku druhého století po Kristu mají skoro osm metrů. Terezínský kostel zasvěcený Vzkříšení Páně se celé roky díval na ponižující německou vyvražďovací mašinérii ghetta. Jeho dveře mají dvanáct metrů výšky, ale dovnitř terezínského kostela se chodí bokem.

Když už je řeč o dveřích, tak stojí ještě za zmínku pozoruhodný náznak v chrámových branách, který později vymizel. Románské a ještě i gotické brány chrámů v portálu používaly ustupující oblouky, cosi se zužovalo, centrovalo do středu až ke dveřím kostela.

Přesně tak! Pán Bůh nepotřebuje zvýšit brány, aby se do nich vešel. Potřebuje, abychom viděli, že jsou brány široce otevřené. To my se potřebujeme zvednout a jít, postupným zúžením pak vstoupit do středu a přistoupit vděčně před Boží tvář. Lidé mohou díky otevřeným branám využít Boží naslouchání a zájem. Tak to vždycky při té jeho audienci probíhá.

A to je přesně ten význam adventu, který se má po celý měsíc stupňovat až k cíli. Nejdříve tak zeširoka přešlapujeme, chvilkami špačkujeme, kroutíme se a dáváme přednost jiným, protože my na tyhle věci nejsme. Rodiče, naši známí a nejlépe ze všech pan farář či jiní duchovní lidé. Ti to zvládnou!

Ale pak se přece zvedneme a před Boha předstoupíme my sami. A tu jsme jsme najednou doma! Černoši zpívali: „Ani otec ani matka, ale jsem to já! Stojím tady v modlitbách… Ani kněz můj, ani vládce, ale jsem to já. Stojím tady v modlitbách!“

Dec 22, 202203:60
Adventní kalendář - Labyrint lidského srdce (20.)

Adventní kalendář - Labyrint lidského srdce (20.)

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem.“ Kniha Přísloví 3:5–8

Když Jan Amos Komenský napsal svůj Labyrint světa a ráj srdce, bylo jasné, že všichni kolem znají jen ten labyrint. Labyrint barokní války, andělská křídla vyválená v blátě a všudypřítomný puch morové smrti. Bludiště, které má jen jednu cestu ven. Tu cestu ven zná málokdo a kdyby nebylo klubíčko Ariadnino, nenašel by cestu ani stavitel labyrintu Daidalos. Tak je to v mýtech. A tak je to i v životě. Jdeme kupředu stylem „pokus–omyl“, bez pomoci shůry jsme ztraceni.

Renesanční umělec Bartolomeo Veneto v roce 1510 namaloval olejovými barvami na dřevo portrét mladého muže, který měl na prsou, přímo na srdci, obraz labyrintu. To Jan Amos asi neviděl, v Benátkách nebyl, ale vyjádřil svým spisem úplně stejné přesvědčení o sto let později. Téměř bezvýchodné lidské kolotání. Ve skutečnosti je v jeho spisu vymalován spíše labyrint jeho i našeho srdce než labyrint světa.

A budeme-li upřímní, pak je Komenského východisko, ten ráj srdce, únikem ze skutečnosti. Je představou, do které Jan Amos vtělil touhy zmučeného muže, jemuž kdesi daleko umřela žena a děti. Jen v tom svém ráji srdce našel opuštěný a pronásledovaný muž upokojení pro svou ohromnou bolest a trápení.

Bylo to tak skutečně? Quo vadis, Jene Amosi? Do ráje se nikdy nevrátíš, to dobře víš. Žádný ráj srdce není. Můžeš jít jen dál. Když jsem přečetl ten barokní cestopis lidského života až k posledním listům (a dalo to práci), měl jsem pocit nevýslovné krásy a úlevy.

Jestli Janu Amosovi dobře rozumím, chce po mně to, co sám udělal: sbalit truhlu, zase se zvednout a vykročit. Dokonce se Jan Amos odvážně znovu zamiloval a oženil. S důvěrou, že je na Hospodinu, aby vedl naše cesty. Namísto neskutečných rájů vymalovaných ve snech a přáních můžeš krok za krokem dojít k tomu, co dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem. Odvrať se od zlého a poznávej dobro. S důvěrou tak znovu vykroč do práce.

Nic jiného nezbylo ani Marii, Josefovi a jejich synovi, o nichž Bible na celých třicet let po Ježíšově narození mlčí.

Dec 21, 202204:44
Adventní kalendář - Dva lidské osudy (19.)

Adventní kalendář - Dva lidské osudy (19.)

„V těch dnech začal Jan Křtitel kázat v Judské poušti: „Čiňte pokání! Nebeské království je blízko!“ Matoušovo evangelium 3:1n

Dva adventní bratranci, Jan a Ježíš, a každý má jiný osud. Jeden jde na poušť a druhý začíná zářnou kariéru. Jeden je osamocen a skončí ve vězení. Druhý chodí na hostiny s hříšníky, uzdravuje a křísí lidi doprovázen učedníky. Nebylo by divu, kdyby o Ježíšových praktikách nepochybovali jen učedníci Jana Křtitele. Pro ně byl konkurenční mistr ohrožením. Možná pochyboval i sám Jan. A nesoudil bych jej za to. Je v tom krize vzájemných vztahů, která patří k tomuto světu. Zároveň je to krize všech obnovných hnutí a politických koalic. Lidé na ně zapomenou, čas odnese jejich krásu a dobré důrazy, podobně jako Janovo kázání u Jordánu. Ale, věřte, nikdy nic dobrého nezapadne, nic, co svému okolí prokážeme z lásky, není nadarmo.

Protože každý z nás má jiný úkol, tak se advent ptá: Quo vadis, člověče?! První úděl, ten Janův, se brodil potížemi. To se může stát i nám. S Janem přijdeme k usebrání, které má vyústit do nové akce. Pokání u řeky Jordán a křest otevírají novou šanci. Před námi jsou nové krůčky. Od Jana, který bydlel v Judské poušti, by to asi nikdo nečekal, ale v jeho kázáních svítalo. Byť se občas také zmýlil. Od Jana se spěchalo rychle do práce a do nových výzev.

Jan už nezažije Ježíšův konec na kříži. To je ještě daleko. Kdo by to v té chvíli Ježíšových úspěchů a popularity předpokládal?

Ten druhý úděl, Ježíšův, byl totiž zdánlivě lehčí. Měl přiblížit Boží království na dotek. Když byl s lidmi, když je zvedal slovy i skutkem, když se dotýkal ran, bylo všem Boží království dosažitelné. A cestou se vytrvale ptá: „Quo vadis, člověče?! Pojď za mnou a následuj mne.“

Končí ale těžce. Slibná kariéra se rozplývá v bolesti. Vypadá nezodpovědně, protože jeho kampaň nemá dobrý konec a ani jeho učedníci neskončili dobře. Do čeho je to zatáhl! Žádné spokojené stáří s vnoučky na klíně. K Ježíšovi se ale Otec přiznal a vzkřísil jej. A ještě ani to není konec příběhu. Ten nastane až s naším vzkříšením.

Náš příběh je podobný. Adventní zpráva je jasná: „Budu s vámi, nikdy vás neopustím a přijdu zase!“ Říká Bůh. A každý z nás musí zvládnout svůj úkol. Musíme unést svoje osudy. Umíme burcovat jako Jan Křtitel, dovedeme protestovat a známe různá silná slova, která mají lidi kolem zastavit či popohnat. A čím je svět složitější, tím hlasitěji se nám chce křičet. Jan Křtitel taky nešel daleko pro tvrdé slovo.

Zdá se ale, že je dnes více třeba těch, kteří unesou ten druhý úkol. Úkol oběti. Budou druhé zvedat, nastaví svou kůži, dají dobré slovo a povzbuzení těm, kteří jsou kolem nich. I když za to nebudou mít tady a teď žádnou dobrou odměnu. A aby na to měli sílu, mají se držet svého Pána, který nikdy nezapomíná a neopouští. Nikdy! Ani za hranou smrti.

Dec 20, 202205:14
Adventní kalendář - Útěk do Egypta (18.)

Adventní kalendář - Útěk do Egypta (18.)

„Ještě tu noc tedy Josef vstal, vzal dítě i jeho matku a odešel do Egypta, kde zůstal až do Herodovy smrti. Tak se naplnilo, co Hospodin promluvil ústy proroka: ‚Povolal jsem svého Syna z Egypta.‘“ Matoušovo evangelium 2:14–15

Egypt nemá v biblickém světě dobré jméno. A přesto se pod jeho ochranu odvážil otec Abrahám, pak i jeho syn Izák a velmi zdráhavě na konec svého života i otec Jákob, protože spasitelem světa, jak Egypťané říkali místokráli, byl tehdy jeho syn Josef. Na Josefova dobrodiní se ale časem zapomnělo a Izrael uvázl v Egyptě jako zotročený, ponižovaný a vyvražďovaný národ. Hospodin na něj ale nezapomněl a z Egypta vyvedl Izrael Mojžíš uprostřed divů a zázraků.

Tohle všechno není přímo vánoční příběh, ale ta historie Abrahámovy rodiny nám přibližuje prostředí, ve kterém se vánoční příběh odehrává, proto na něj nesmíme zapomenout. Myslíme na malého Ježíše, který s rodiči utíká do Egypta, kde se alespoň na chvíli může skrýt. Ve spojitosti s Egyptem jsou důležitá i slova proroka Ozeáše, který zprostředkovává Hospodinovo vyznání: „Když byl Izrael ještě dítětem, zamiloval jsem si jej; tehdy jsem povolal svého syna z Egypta.“ (11:1); platí to jak o Izraeli jako národu, tak o Ježíši, který se z Egypta vrací, poněvadž tam našel ochranu před Herodem.

Quo vadis, člověče? Kam se uchýlíš pro svou záchranu? Nespravedlnost našeho světa si nijak nezadá s nebezpečími přelomu věků. Hledáme většinou vytržení, únik a v největší nouzi někteří zvolí dobrovolnou smrt. To v představě, že potom už bude líp. Ale kdo ví?

Z Ježíšova příběhu víme, že pro svou záchranu musíme naopak sestoupit do světa zmatků a nepokoje. Tam, kam se nám nechce. Sestoupit dolů, protože tak se chodilo ze zaslíbené země do Egypta. Z výšin do nížiny, možná i do ponížení. Musíme se namočit do práce, politiky, právních sporů, složitého vyjednávání a temných chvil. A přesto v nich díky Bohu budeme zažívat pomoc a ochranu, která není v rukou Egypta, jeho policie, právníků a soudců. Pomoc je jenom u Hospodina, který nás nakonec vyvede! V tom je zpráva celé Bible a našeho křesťanství: aktivně čekáme na východisko, které nemůžeme zvládnout sami.

Dec 19, 202204:03
Adventní kalendář - Herodes nemůže vyhrát! (17.)

Adventní kalendář - Herodes nemůže vyhrát! (17.)

„Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, nesmírně se rozhněval a dal v Betlémě a v celém okolí povraždit všechny chlapce mladší dvou let, podle času, na který se vyptal mudrců.“ Matoušovo evangelium 2:16

Herodes pozabíjel svoje děti. Byl ochoten obětovat pro svou velikost vlastní krev. Svou manželku ze židovského královského rodu zabil taky. Pro jistotu zabil všechny. To proto, že byl veliký, jak se mu říkalo, ale také nesmírně krutý. Nikdo mu nesměl stát v cestě.

Jak se taková krutost dá ospravedlnit? Nijak! Dá se jen pochopit, že člověk vyrůstá v prostředí, které formuje jeho postoje. Také se to dá vysvětlit tím, že postupně může propadat do strachu, až posléze už nemá žádné zábrany. Nevidí nic, co by mělo takovou cenu, aby to nemohl postrádat.

Nakonec se pokusil zbavit i Ježíše a preventivně pozabíjel kluky v Betlémě a okolí. Zbytečně. Zabil tím jen sám sebe. Byly to zřejmě už jen poslední záchvěvy stařeckého pomatení. Quo vadis, lidská duše?

Předchozí faraónové pro jistotu obětovali židovské kluky v Egyptě. Pohanští obyvatelé země zaslíbené před příchodem Izraelců vraždili svoje novorozeňátka a jejich mrtvolky dávali pod prahy svých domů. Pro jistotu. Dnešní herodové střílejí rakety na porodnice a kastrují ukrajinské mužské zajatce a rukojmí. Co dělají se ženskými, o tom radši pomlčet. A nejen oni a nejen tam. Herodovská nemoc se rozlézá jako mor všude, kde zbude jen špína sobectví, sebestřednosti a představ o vlastní jedinečnosti.

Chtěl bych napsat, že i Herodes má ještě naději. To bych ale asi přestoupil svou kompetenci. O tom rozhoduje Hospodin. Tvrdá srdce faraonů a herodů občas už nedostávají milost, pozor na to!

Dec 18, 202203:25
Adventní kalendář - Rodokmeny (16.)

Adventní kalendář - Rodokmeny (16.)

"Když Ježíš začínal své působení, bylo mu asi třicet let" (Lukášovo evangelium 3:23)

V Ježíšově rodokmenu někteří lidé chybí a jiní jsou tam navíc, tedy nečekaně. Napadlo vás, že i s narozením Páně máme velký problém? A navíc – ještě i s těmi léty Ježíšova mládí. Vůbec nic nevíme přesně!

Teď si představte, že žijete v nějaké silně křesťanské zemi, kde je termín Kristova narození bez diskuse. Třeba ve Španělsku a nebo na Maltě. Ulicemi jdou procesí, nesou Ježíšovu sošku v batolecím věku v překrásných šatičkách pro děvčata. A všichni se klanějí, žádné pochybnosti, protože to je ten jejich Ježíš. Mudrci se klanějí před jeslemi, v nichž je několikaměsíční mimino. Ale, co když… Herodes vraždí pro jistotu všechny kluky z Betléma do věku dvou let. Další sochy v kostelích ukazují Ježíše v životní velikosti dejme tomu šesti či sedmi let, jak se vrací s Josefem a Marií z Egypta. Na hlavě má faraónskou roušku, která bývala pod korunou. Přece se v Bibli píše, že svého syna si Pán Bůh zavolá z Egypta. A když se to nějak namaluje, sochařsky ztvární a dokonce obleče a navoní parfémem, lidem se lépe věří.

Ale: Co když to všechno bylo jinak! Tedy alespoň časově. Ta blátivá doba putování do Betléma patří někam do listopadu a termín přelomu věků, to Kristovo narození, se dá počítat s téměř šestiletým rozdílem! Jak se srovná naše víra s náznaky? Blikne nám krátký záznam v evangeliu, jak se Ježíš ve věku dnešního tradičního přechodového rituálu židovských chlapců mihne v chrámě. Ale pak zase nic. Až přibližně do věku třiceti let, kdy se nechal pokřtít v Jordánu a složil rabínské zkoušky půstem na poušti. Spolehlivě nevíme vůbec nic. Naše kalendáře kulhají.

Teď si vezměte, že jsme v naší době závislí na co nejpřesnějších informacích: kdo, kdy, kde a s kým, jak dlouho a proč. Tady našemu modernímu mediálnímu hladu musíme vystavit stopku. Buď Krista zamítnout, nebo se podívat na to, na čem záleží: co udělal a co se s jeho jménem a dílem děje dodnes. Naše víra přece nestojí na materializaci minulosti. Žijeme přece tím, co se dá zopakovat, co má až dodnes svou krásu a hodnotu. Naše víra se dívá dopředu, nasycena tím, co je nad slunce jasné.

Dec 17, 202204:11
Adventní kalendář - Sláva na výsostech Bohu! (15.)

Adventní kalendář - Sláva na výsostech Bohu! (15.)

„V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda.“ Lukášovo evangelium 2:8

O adventu nemohou chybět Mikulášové a čerti. V evangelijním příběhu jsou však jen ti andělé, kteří našeho Mikuláše a čerta někdy doprovázejí. Pátého prosince jsou ti tři jako předskokani oné velké slávy konce adventu, protože až se otevřou nebesa, nebude tam nikdo přisluhovat. Ani vousatý člověk s čepicí a berlou, ani ten, kterému říkají černý vzadu. To je pak všude a veskrz čirá jasnost. V našich Betlémech ty nesčíslné zástupy často zaskakuje jen jeden vyřezávaný anděl se stuhou ze slavobrány. A to je fakt málo!

V té krajině, jak říká vánoční příběh, byli i pastýři u stád. S největší pravděpodobností hlídali stáda zvířat určených k prodeji jako obětní dary v chrámě. Pokud bychom si představovali baču, který žije odloučen od společnosti někde v Beskydech, nebude to ono. Ten náš bača by měl ke zvířátkům nějaký vztah. Tohle jsou zřejmě tvrdí hoši najatí na nebezpečnou práci.

Stáda nestáda, na nebi je ohňostroj. Jan Jakub Ryba napsal ve své vánoční mši starému pastýři libreto: „Celý den jsem v práci byl, v potu tváře lopotil. Jsem rád, žes mne probudil k tomu podívání…“ Hezky to napsal, ale tehdy to spíše vypadalo tak, že tam stáda nechali a mazali na vyhlídku.

Neberme to zle! V tom, že se s tou nebeskou parádou pamatovalo na honáky, je vlastně naděje. V Betlémě nebyly VIP vstupenky do lóží, promítalo a hrálo se pro všechny. A ten zvuk! Žesťům bylo vidět do kropáčů a zpěváci nekoukali do not. Zpívalo se společně a vesele. „Sláva na výsostech Bohu!“ – to byl asi refrén, který se opakoval vždycky po nějaké verzi, kterou dal kantor. Nebo to byl startovací popěvek, ke kterému lid přidával spontánně svoje verze. Snad to bylo jako píseň Mariina nebo Zachariášova, ve které zpívali všichni všechno, protože ta slova vlastně dávno znali. Každopádně šli pak domů či ke stádům s očima navrch hlavy, jako chodí naši mladí z nějaké arény, kam jim přivezou velkého umělce.

A přesto to bylo jinak. Harry Styles či Metallica upadnou v zapomnění, zestárnou se svými posluchači. Tohle ale zůstává stále mladé. Dokonce si to spolu s námi zazpívají každý rok i nekostelní lidé, protože všichni touží po tom, co tu je jako dovětek: „A na zemi pokoj, pro všechny lidi dobrá vůle!“ S tím pokojem ti, Bože, rádi pomůžeme, na tom se dá dělat. Ale na tu dobrou vůli čekáme. „Prosím tě, mohl bys jí letos přisypat trochu víc, Hospodine?!“

Dec 16, 202204:29
Adventní kalendář - Nepřijali je! (14.)

Adventní kalendář - Nepřijali je! (14.)

„Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.“ Lukášovo evangelium 2:6n

Není podmínkou, aby Ježíše přijímali všude s otevřenou náručí. Stejně by přišel. Jako by řekl: Můžete mě klidně nenávidět. Nesnášejte mě, vyhoďte mě, můžete mi vysvětlovat, že úplně špatně věřím. Můžete všechno, a to doslova. Ale dovolte, prosím, mohl bych Vás mít rád?

V Betlémě nebylo místo. Zavřelo se srdce. Možná to ve své tradici vidíme moc dramaticky, ale platí, že vždycky, když už je toho dobrodiní mnoho, přijde nějaká hranice, kdy si řekneme: a už dost! Dal jsem peníze tam, tady a ještě si žádají jinde. A navíc, chtěli by, abych přijel osobně. Kdy už toho bude skutečně moc, kdo to stanoví? Kde jsou meze všech možných hrůz a kde bude stopka našemu milosrdenství?

Únava dobrodinců je skutečností, která provází práci v sociální oblasti. Lidé jsou nepříliš dobře zaplacení, dělají vždy v nouzi času a v personální tísni. Kdo by taky takovou práci dělal!? Mají však pocit, že dělají málo. Příjemci jim dávají najevo, že by mohli dělat ještě víc. Na městech, krajích a ministerstvech se neustále doprošují o pomoc, stíhají kolotoče vyhlášených grantů a píší zprávy o realizaci. Ale těch, kteří potřebují jejich péči, pořád jen přibývá. A teď dej, když chlup na dlani nenajdeš! Také to vyčerpání poutníků je pochopitelné. Utečenci ze všech stran a běženci z Ukrajiny nemuseli putovat pěšky ani na oslu. Přijeli auty, přesto ti nejstarší z nich několik měsíců mlčeli. Nemohli mluvit, nemohli obléci do slov svoji bolest. Snad alespoň nad dětmi a těhotnými se někde ustrnou. A tahle žena, Marie, nosí pod srdcem maličké. Quo vadis, madam?! Ale ani pro ni nebylo místo!

S tím ostře kontrastuje otevřené nebe. Když se zavřou všechny lidské možnosti, otevírají se Boží zdroje. A Pán Bůh se postará, aby i ve skromných místech pouště a sucha vyrostla ta nejkrásnější a bělostná lilie šáronská. Tak to je! Ježíš se narodil do zcela otevřené Boží náruče, do náručí své Matky a Josefa. A otevřená nebesa s tím hlaholem andělských sborů, to byl jen odraz toho, co se stalo na zemi a co bude jednou na nebesích!

Dec 15, 202204:09
Adventní kalendář - Ježíš Nazaretský (13.)

Adventní kalendář - Ježíš Nazaretský (13.)

„Přišel tam a bydlel ve městě zvaném Nazaret. Tak se naplnila slova proroků, že bude nazýván Nazaretský.“ Matoušovo evangelium 2:23

Kde je vlastně Ježíš doma? Spočítali jej v Betlémě, azyl měl jako běženec v Egyptě a vyrostl v Nazaretě bez zvláštní pozornosti. Dost ze svého produktivního času prožil v Jeruzalémě a podle svých slov nemá, kde by hlavy složil. Teď je známým všude, je bohatým a nemá nic, kamkoliv přijde, tam se shromáždí lidé. Je vítán v cizích domech a nikde nemá svůj domov. Paradox, který se vždycky opakuje v životech těch, kteří nějak přispěli lidstvu. Mohli by vyprávět o zvláštní samotě.

Když se Ježíš ubránil pokušením na poušti a andělé jej pak obskakovali, jeho první cesta vedla domů, do Nazareta. Quo vadis, Domine!? Tos nevymyslel moc dobře! Ježíš ale záměrně prokázal svému městu čest tím, že na něj pamatoval v první řadě. Rabínské zkoušky na poušti přece složil dostatečně dobře a jeho primice má být samozřejmě doma v Nazaretě!

Jako vždycky, jeho kroky vedly v sobotu do synagógy. Přečetl z proroka poté, co někdo přečetl pravidelná slova z Tóry. A když mu všichni viseli na rtech, dodal sousedům a známým, že to prorok napsal o něm. Řekl jen celou pravdu. Všechna ta Izajášova slova o pomazaném Mesiáši skutečně byla o něm. V sobotní škole, v pravidelném obecním shromáždění, nastal ale rozruch jako na demonstraci. Lidé nesnášeli, když jim někdo připomínal velké proroky Eliáše a Elíšu v časech národní bídy, slabosti a proher. A hlavně, neměli rádi, když se vyzdvihovala víra těch druhých, jakýchsi cizáků! Měla být řeč přece o slovutných činech hrdinných Nazareťanů. Mělo se mluvit o jejich víře v Hospodina a blahoslavené paměti otců. Ježíš měl složit poklonu těm, kdo postavili nazaretskou synagogu! Tak nějak… Zcela na rovinu: Ježíš by ani dnes žádné volby nevyhrál!

Když jej v Nazaretě vyhnali na ostroh skály, aby jej shodili dolů, neutekl. Došel až tam a pak beze slova prošel jejich středem. Žádné další slovo, nic. Žádné strkanice, ale síla osobnosti, která mu vyklízela cestu. Přece se s nimi nebude prát!

Kde jsme vlastně doma? Je to jen naše hrdinné Česko? Nebo jsme také a zároveň Evropané? Znepokojuje nás jiná vlajka výše na žerdi než ta naše? Uděláme pro své vlastní lidi všechno jen proto, aby nás opět zvolili? Mlčíme, když by se mělo mluvit, a mluvíme ve chvíli, když už je třeba mlčet?

Ježíš byl skutečně doma až v nebesích a my tam s ním určitě dojdeme také!

Dec 13, 202204:37
Adventní kalendář - Ta naše čísla! (12.)

Adventní kalendář - Ta naše čísla! (12.)

„V těch dnech vydal Caesar Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu. Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města.“ Lukášovo evangelium 2:1 a 3

Mám před důchodem, a tak mi státní úřad poslal výčet odpracovaných let. Protože jsem od roku 1988 nepřetržitě ve službách své církve, zaujalo mne, že si mne stát nepamatuje na šest měsíců v roce 1990. Daně jsem za tu dobu určitě odvedl, ale v součtu odpracovaných let na půl roku chybím. Vypadl jsem státu z evidence. Sháněl jsem se ve státních archivech, na magistrátě Teplic v Čechách, ale nikde nic nenašli. V Teplicích jsem začínal, tam mi dali poprvé státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Tak mne buď skartovali a anebo zapomněli. Quo vadis, člověče?!

Součty jsou vždycky problematické. Jen si vezměte poslední sčítání lidu, domů a bytů v roce 2021. Dotazníky se ptaly, zda se hlásíme k nějaké církvi, ale statistici přidali otázku, zda se cítíme být evangelíky či katolíky. Výsledky způsobily děsný zmatek a mnoho komentářů. Pro mne – a nejenom pro mne – mají výpovědi čísel svoji hodnotu, ale někomu to sčítání způsobilo vrásky na čele.

Římští císaři nepotřebovali vědět, kolik mají v provinciích lidí proto, aby se o ně starali. Potřebovali vědět, kolik od nich dostanou peněz na daních a snad i to, jaké problémy by měli, kdyby se provincie začaly bouřit. Nechtěli se moc špinit se sčítáním, nechali své poddané, aby se sečetli sami tím nejprimitivnějším způsobem: sejděte se doma a přihlašte se tam. A dodejte nám čísla. Špinavou práci měli udělat porobení a neurození. Oprátku si měli na sebe splést sami. I na celníky a sčítací komisaře bylo lepší zkorumpovat nějakého jejich vlastního člověka. Nejde o peníze, ale o porobení lidí.

Napadlo vás, co by se stalo, kdyby Josef s Marií do Betléma necestovali? Dovolím si spekulativně říci, že vůbec nic. A měli by pro to dobrou omluvu. Ale oni se zvedli a šli. Krutá, nesmyslná cesta. Práce stála, živili se všelijak! Do Betléma nešli kvůli císaři, to byla jen taková záminka bokem. Do Davidova Betléma šli proto, aby se naplnilo Písmo – řečeno kulantně – to aby měli Izraelci pořádek v tom, kde a komu se Ježíš narodil. A tedy i kvůli nám – abychom v tom měli jasno. Narodil se Davidův syn, očekávaný záchrance celého světa.

Ale zaručuji vám, že erár v tom bude mít zmatek vždycky!

Dec 13, 202204:20
Adventní kalendář - Rodokmeny (11.)

Adventní kalendář - Rodokmeny (11.)

„Když Ježíš začínal své působení, bylo mu asi třicet let. Byl to (jak se myslelo) syn Josefa, syna Elího.“ Lukášovo evangelium 3:23

V biblických textech bývají obsáhlé seznamy příbuzných. Co má člověku dvacátého prvního století říci Ježíšův rodokmen, který je v evangeliích hned dvakrát a pokaždé jinak? A jakou má vazbu na rodokmeny starého Izraele? Rodokmeny mají prorockou hodnotu. Kdo zná ty židovské, na které křesťanský čtenář nemá nervy, protože jsou dlouhé a zdánlivě nejasné, ten ví, že mají ve své skladbě vždycky nějaký význam. A pokud jsou ve Staré smlouvě zmíněny vícekrát, pak vypovídají vždy o něčem novém, novým způsobem. My, moderní lidé všude hledáme statistickou a nebo historickou hodnotu. V těch Ježíšových rodokmenech není moc historie, ale spíše zpráva či zvěst.

Rodokmen podle Matoušova evangelia začíná od Abrahama. Tady se Ježíš představuje jako dobrý příbuzný v izraelské rodině, jako by před Abrahamem nic ani nebylo. V seřazených čtrnáctkách Ježíšových předků jsou tak vypsány tři velké kapitoly izraelských dějin. První kmenová: dvakrát sedm rodin do Davida. Pak stejně i ta královská až po zajetí v Babylóně a nakonec ta v posvátných textech částečně zamlčená po návratu ze zajetí. Třikrát plných sedm generací Boží milosti. A tak se doputuje až k Josefovi, jemuž je manželkou Marie.

A to není jediná žena zmíněná v rodokmenu: najdeš tam syna paní Támar, která se neváhala převléct za nevěstku, aby získala potomka ze svého tchána. Nechtěla být jen ctěnou vdovou, chtěla přidat své rodině velkého muže. Matku toho dalšího ctěného potomka, Rachab, musíš zařadit mezi skutečné nevěstky, protože si tak vydělávala mimo službu v jakémsi měsíčním kultu. Ta následující, jménem Rút, patří mezi zapovězené pohanky, přesto porodila dalšího muže do rodiny. A naposled je tu zmíněna žena, jíž známe pod jménem Batšeba, žena Urijášova, se kterou cizoložil král David. Ona je maminkou Šalamounovou. Proč tolik rodinné špíny, jíž se evangelista Lukáš v tom druhém soupisu taktně vyhne? Protože je tu díky Matoušovi těch třikrát sedm generací Boží milosti. A Matouš se za Ježíšovy předky nestydí a rozumný člověk to dělá stejně, jako on. A všichni jsou tu právě takhle, protože se až dodnes v židovském světě myslí na tajemství života jako na tu největší milost.

Ten Lukášův rodokmen zase počítá Ježíšův původ opačně. Sestupně od Josefa až po Adama. Máš vědět, že tvůj záchrance je skutečný člověk, který se nestydí za ty dva prarodiče, kteří si do exilu z ráje odnesli jen holou kůži a svou vinu.

Naše rodokmeny dohledávají identitu z touhy najít vlastní původ. Hledáme své příbuzné podle DNA. To by podle Matouše a Lukáše opravdu nešlo. Spíše se dá mluvit o těch, kteří v těch Ježíšových rodokmenech nejsou, nebo proč je tam ten, který tam být nemusí anebo do těch rodokmenů dokonce nepatří.

Ježíšovy rodokmeny objasňovaly smysl Ježíšova života. A možná i v těch našich životech záleží více na tom, co jsme světu přinesli jako potomci svých rodičů a své kultury, než s jakým DNA si vykračujeme po světě. Quo vadis, člověče?

Dec 12, 202205:31
Adventní kalendář - Nebeská hymna (10.)

Adventní kalendář - Nebeská hymna (10.)

„Maria řekla: ‚Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno!‘“ Lukášovo evangelium 1:46–49

V jedné kapitole jsou hned dva zpěvy! To je první kapitola Lukášova evangelia. Ve druhé zpívají své chvály celé andělské sbory. Pokud protestujete, že to všechno lze říct normálně a není třeba dělat scény, máte pravdu. Ale některé texty se musí zpívat. A dokonce společně. Třeba hymna, nebo žalm vetkaný do písně pro celý kostel. Nebo třeba Modlitba pro Martu, svatováclavský chorál. Stejně zpíváme nějakou Husovu píseň či některý ze spirituálů. To zpívání není oblibou hudby ani exhibicí absolutního sluchu. Třebaže roztřeseným hlasem, je ten zpěv účastí a spojením s těmi, kteří byli před námi a budou po nás.

Podobně se zpívají písně v adventu. Maria zpívá jako Mojžíšova sestra Mirjam a taky Anna, maminka Samuelova. Boží dobrota ji pohladila a dívka Marie k sobě skládá všechno, co zná z žalmů a národní tradice. Maria zpívá i sobě pro potěchu, protože zahlédla svoji roli pro všechna pokolení, co ještě přijdou.

Na rozdíl od toho zní Zachariášův tenor zkušeně. Však je to kněz zvyklý na plačtivý zpěv požehnání z chrámových schodů. Teď ale zpívá o svém synu, který dostal roli v dějinách. Hlavní téma Zachariášova prorockého žalmu je ještě jiné. Nemyslí na svého syna. Zpívá o spasiteli a pánu, který přichází do domu Davidova. Myslí na království Izraele, myslí státnicky. Hospodin se svého lidu nezřekl!

Ano, všechny ty motivy z písní už někdy zazněly a budou se opakovat. Když někdo recykluje věty z Platóna, Aristotela či Havla, často platí, že vlastně nemá co říct. Jen tak přežvykuje hlášky. Když ale někdo opakuje slova proroků a nedá s tím pokoj ani v poslední knize Bible, v knize Zjevení, je to hodné pozornosti. Není to folklór, je to občanská povinnost, kterou nelze zamlčet. V těch písních je bolest, strach, radost i úzkost. Je to tak silné, tak slavné, že jsou na to slovní spojení a věty krátké, musí se to skrz naskrz prošít tóny.

Zvedni se, přidej se, postav se do pozoru! A zpívej!

Dec 11, 202204:12
Adventní kalendář - Zavřená ústa (9.)

Adventní kalendář - Zavřená ústa (9.)

„Anděl mu však řekl: ‚Neboj se, Zachariáši! Tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.‘“ Lukášovo evangelium 1:13

Tolik Zachariáš s Alžbětou prosili za syna. A nic. To už jsme si říkali v předchozích dnech. Zacharjáš je kněz Boha všemohoucího, tak ví, že Bůh má právo mlčet! On jediný právem vynechává diskuse a nemusí mluvit. A ví, co dělá. To lidé, ti mlčí ze zbabělosti či proto, že nemají slova, že je nikdo neučil mluvit a oni to sami vzdali, protože formulovat věty, když nikdo neposlouchá, jim vzalo energii. Mlčí. Umí sice ten náš český nebo jiný pravopis a všechna jeho pravidla, ale nevydají ani hlásku. A když, tak se jim z úst sypou slova jako piliny.

Zachariáš potkal anděla, jako se to stalo tou dobou kdekomu. A ten mu slíbil syna, o němž tak dlouho s manželkou mluvili, pak o něm tak dlouho mlčeli a zůstal jen v modlitbách, dost možná nekonkrétně. Zachariáš je kněz, proto jeho syn zůstal v modlitbách Izraele, které Zachariáš šeptal i zpíval ve své práci za všechny syny vyvoleného národa. Každý syn v lůně všech ostatních žen je jako jeho vlastní dítě. Prosil tedy za jiné tak, jako za svého.

A teď tu stojí anděl. Sliby, chyby. Kam tím vším míříš, anděli? Quo vadis? Zachariáš nedokázal uvěřit, vlastně úplně stejně jako Maria, která ještě neměla nárok na dítě. Zachariáš s Alžbětou naopak už neměli nárok na dítě. Stejná bída.

Na Zachariáše koukáme kriticky, že andělskému poselství nevěřil. Vlastně: že nevěřil svým modlitbám. Ale copak na tom byl třeba prorok Izajáš jinak, když křičel: „Jsem člověk s nečistými rty!“ anebo jeho kolega Jeremjáš, který se viděl jako dítě, tak o čem by mohl mluvit?!

Advent je časem, ve kterém se prorocká slova a osudy proroků stále opakují. Zachariáš skončil jako další prorok, Ezechiel, který slyšel: „Způsobím, že ti jazyk přilne k patru a budeš němý… Ale až k tobě budu mluvit, otevřu ti ústa!“ (3:26–27) Když Zachariáš mlčí, je to lekce pro celý národ. Když pak promluví, řadí se ke všem, kteří dosud neměli slov. Takhle to Pán Bůh dělává, že dává slova těm, kteří si připadají němí, a bere, třeba i na čas, slova těm, kteří mají dojem, že by měli oslovovat národ.

Zachariáš na devět měsíců umlknul, což neznamená, že se doma nebavil s Alžbětou o tom, co zažil. Však jí nějakou komunikací sdělil i jméno toho dítěte. Ale zcela jistě neměl co říct všem okolo, neměl jak je povzbudit a nemohl jim požehnat. A teď chválí Boha za jeho divy, protože dostal slova. A pověst o Božím divu jde všude po judských horách. A lidé si říkají: Copak z toho dítěte bude?! Quo vadis, Jene?

Dec 10, 202204:56
Adventní kalendář - Magnificat (8.)

Adventní kalendář - Magnificat (8.)

„Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ Lukášovo evangelium 1:42n

Vlastně hned v těch dnech, kdy Marii navštívil anděl, se dívka vydala za svojí příbuznou Alžbětou. Stávala se ženou a matkou. Ale ještě nic nebylo vidět, možná ani nic necítila. Na tělesné změny v obličeji a na těle je ještě brzo. Dnešními slovy medicíny, ještě by to pro některé nebyl ani potrat, kdyby se zabránilo zázračnému zárodku uhnízdit se v děloze. Josefovi se to zatím nedalo říct, lidé kolem by se smáli. Mariina maminka by své dceři také nepomohla, pokud ještě někde byla. Maria udělala tu nejrozumnější věc. Potřebovala si všechno srovnat v hlavě, tak se vypravila k příbuzné, kterou anděl zmínil na okraj své řeči. Naplánovala si poměrně dlouhou cestu do Judeje; spěchala. Quo vadis, Marie?! Jednou jsi řekla ano, tak nechceš nic měnit, ale když ti anděl v tom překotném a nečekaném zvěstování dal nápovědu, spěcháš tam, kde by ses mohla dozvědět více. Nejde ti o poklad anebo nějakou hru. Jde o život, vlastně o dva, nejspíš tři, počítaje v to i Josefa.

Po té dlouhé cestě mladou Marii na prahu vítá její prateta Alžběta v šestém měsíci svého překvapivého těhotenství. A vítá ji jako matku. Jako matku samotného Pána. Sotva Maria stačila vyslovit pozdrav, popisuje jí Alžběta pochody lidského těla a Ducha svatého. Se životem to zahýbe, když je Maria na prahu a Duch svatý dá staré ženě slova hojivého blahořečení. Alžběta vychrlí na Marii proud slov velebících Boha. S otevřenou náručí zastoupí Mariinu matku a všechny sousedky. Jak moc by si taková slova bez otazníků přály dnešní ženy na prahu těhotenství. A to ještě tak pochybného, myslíme-li na to Mariino. Těmi hlasitými slovy Alžběta setřela naprosto všechny lidské pochybnosti, dodávajíc: „A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ Ujištění Ducha svatého, které Mariino překvapené tělo velice nutně potřebovalo.

Tento úvod dal Marii slova i melodii a jako všechny velké ženy ta dívka zpívá velké Magnificat. Maria si nijak nezadá se svou jmenovkyní, sestrou Mojžíšovou, nebo s Annou, matkou Samuelovou, a dalšími. Zpívá slovy žalmů, dotýká se textů, které jsou svou povahou jako citace z ústavy či sloky ze státní hymny.

Mariin státotvorný nebo dokonce královský zpěv s citacemi všech možných zvučných proroctví prořízne strašné ticho věků. Všichni se báli používat velká slova a tady ta malá zpívá o nadějích, které vypadají jako blouznění. Mluví o sobě, ale není sebestředná, mluví o králi a pánu všeho a popisuje dílo, které je už paradoxně hotové, ač ještě není nic vidět. Neskládá žádné laciné předvolební sliby, ale zpívá vděčně a pevně o tom, co pomůže všem. Co jí samu ještě pořádně zabolí. To ale vůbec nezmíní, snad proto, že to všechno ještě nevěděla. O bolesti nepadlo ještě ani slovo.

Alžběta rodí, Maria ještě koupá maličkého a pak se vydá zpátky, vstříc všem zvědavým pohledům. Nese novinu, která teprve teď vybuchne jako granát.

Dec 09, 202205:37
Adventní kalendář - Andělská diplomacie (7.)

Adventní kalendář - Andělská diplomacie (7.)

„Anděl Marii ale řekl: ‚Neboj se, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.‘“ Lukášovo evangelium 1:30n

Adventní příběh je překvapivě plný diplomacie. Všemohoucí může udělat cokoliv. Nemusel se těm lidem tolik věnovat. Prostě by zavelel a dost. Tomu dobře rozumí všichni, kteří žijí a pracují v Parlamentu či ve Vládě České republiky. Tiše a bez hlesu se plní politická vůle, pomocný personál nesmí překážet se svými názory, legislativní oddělení musí najít odpovídající řešení a podobně. I u těch zvolených nakonec rozhodne většina.

Ale v adventu je to jinak. Je tu jeden z rysů Tvůrce tohoto světa, který si může vygooglit už čtenář knihy Genesis. Nejde jen o narození, o genetiku, investici a zhodnocení, jde o počátek, jak říkají židé v názvu knihy Berešít, tedy Genesis, první Mojžíšovy. A Tvůrce chce, aby u toho nového začátku byl člověk, aby se na tom počátku podílel, aby se jej to narození spasitele dotýkalo. Přichází-li nové stvoření, Ježíš Kristus, jemuž se pak po vzkříšení říká dokonce nový či poslední Adam, tak tomu předchází dost výrazná diplomatická aktivita, jejímž cílem jsou ti nejobyčejnější lidé. Bezejmenní andělé v zástupech a andělé se jménem vystupují různě – na obrazovce nebes, v soukromí Mariina života, dokonce oživnou na oponě svatyně, promítnou se zespod na víčkách spícího Josefa a podobně. Na paláce andělé ale nějak zapomenou. Herodes nedostane žádnou depeši.

U andělů je zřetelně znát, že nemluví za sebe. Nemají soukromé profily na Instagramu či Facebooku. Jejich postoje nemusí nikdo opravovat. Mluví skrze ně Bůh. Na to nejsme zvyklí a nebyli na to zvyklí ani lidé tehdejší doby. Ve staletích dlouhého mlčení Božího hlasu před příchodem Ježíše Krista bylo ticho. Porobení Izraelité švitořili aramejsky, kněžstvo zase promlouvalo hebrejsky, nobilita a jejich podřízení zase mluvili řecky. Jenom Bůh nemluvil tak ani tak. Proroci ztichli. A teď je takový provoz. Quo vadis, andělé? Nestíháme to pobrat ani zpracovat!

Ukazují se skutečně významné věci globálního dosahu. Andělé přicházejí jako poslové skutečné velmoci, která nečeká a nepřipouští demokratické projednávání návrhů, ale oznamuje skutečnosti, o nichž se nediskutuje. Nemůžeš odmítnout; tedy můžeš, ale pak umlkneš jako Zachariáš, když mu anděl vyřizoval, že se paní Alžbětě ve stáří narodí syn. Ostatní to s nějakým odporem vůči Všemohoucímu ani nezkoušeli.

Vlastně tu andělé byli i před tím, ale spíše jako neviditelní agenti. Jako u nás. Nikdy nejsme sami, andělé se starají, jen je nevidíme. Jako v tomhle příběhu: Teď začali jezdit velitelé, ministr zahraničí, náčelník generálního štábu pan Gabriel a tak podobně. Dávejte pozor, něco se bude dít!

Dec 08, 202204:45
Adventní kalendář - Svatý Josef (6.)

Adventní kalendář - Svatý Josef (6.)

„Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: ‚Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.‘“ Matoušovo evangelium 1:20n

O Josefovi se mluví jako o starším muži. Ptám se ale, kde se pro to bere nějaký rozumný důvod? Že zmizí z textu evangelia a snad, jak se někdy vysvětluje, i umře předčasně? Nebo se z Mariina života ztratil? Víte, jak to myslím… A není to všechno jenom pustá spekulace?

Text evangelia je důležitý v tom, že popisuje cestu spásy, ale zcela určitě to není životopis. Dovedu si představit, že v evangeliích chybí hodně věcí! Třeba to, že Ježíš byl tektón, jak jej popisuje text evangelia, tedy stavební dělník a pokud by měl Josef stejné povolání (jeden evangelista ho přisuzuje Josefovi a druhý Ježíšovi) mohl se na Herodových stavbách v Galileji skutečně sedřít k smrti. Ježíšovi před očima! Spekulace? Ano! Ale o nic menší než ty, které považuje křesťanská tradice za pravověrné. Nejvíce bolí poznámky o mužské nedostatečnosti a bídě. Jako by vedle žen byli muži jen ti trubci, kteří posléze ve včelím úlu nemají místo a mají se s tím smířit.

To si fakt myslíte, že by nebeský Otec svěřil svého syna do života nějakého mouly? Že by byla Maria jako Diana efezská, které přisluhovaly včelky vestálky a trubci, chrámoví otroci, nebyli k ničemu podstatnému, leda tak k použití síly? Určitě ne! Josef určitě nebyl žádný moula!

Josef měl svůj velký podíl na Ježíšově životě. Jenom o něm prostě nevíme z biblických zpráv. Zato o něm z Ježíšova života. Ten chlap Ježíš, ten jej odráží! Josef mu kouká z očí! Copak si myslíte, že toho chlapce nebylo třeba vychovávat? Zapomeňte! Pravý Bůh a pravý člověk je sice lidská formulace, ale vyjadřuje víru v to, že Josef byl ochoten obětovat síly a čas dítěti, které nemělo jeho genetickou výbavu. Podporoval manželku a vytvářel zázemí rodiny, jak jen to starověký Izraelita v těžkých podmínkách mohl dělat. Na výchovu Božího syna nemáte příručky. A málokdo v tom může poradit.

Jen si vezměte tu odvahu! Tu oběť! Josef měl své sny a představy o manželství a všechno šlo jinak. Od Heroda či Římanů by klidně mohl čekat nejrůznější škrty ve všech plánech, ale od toho Nejvyššího? Proč? Kudy a jak? Věčné „Quo vadis, Domine?!“ A přesto to Josef zvládl! A těchto pár slov má být poklonou před těmi, kteří přijmou cizí dítě jako své a věnují mu všechny síly jako vlastnímu.

Dec 07, 202204:41
Adventní kalendář - Buď vůle Tvá! (5.)

Adventní kalendář - Buď vůle Tvá! (5.)

„Marie řekla: ‚Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!‘ Tehdy od ní anděl odešel.“ Lukášovo evangelium 1:38

Marie je těhotná! A dobře víte, že je to možné popsat hned několika výrazy plnými emocí odrážejícími radost, zoufalství i hněv. Během toho rozhovoru s andělem se může zdát, že Marie stojí v koutku místnosti, křečovitě si drží košilku a vede diskusi s někým, kdo chce změnit její soukromí a celý život. Když na to přijde, někteří z těch hochů v postelích našich dívek jsou na první pohled fakt jako andělé. Jenom je problém, že odlétnou a už se nikdy nevrátí. Zůstanou beze jména a bez zájmu. Ti další si jen chtějí vzít to své a zbytek je nezajímá. A ona zůstává zase sama doma.

V našich podmínkách se do těhotenství své dcery vloží maminky. Vlastně někdy rozhodnou za tu mladou. Ty moudřejší nabízejí svou pomoc a počkají na rozhodnutí mladé maminky. A rozumná žena – či ten, kdo ji zastupuje – nabízí té mladé dívce hned několik způsobů: „Pokud uneseš tu ohromnou změnu života, tu bouři v těle, podržíme tě a své dítě si můžeš nechat anebo někomu svěřit do náručí. My tě v tom nenecháme, přece tě máme rádi! Pokud víš, že to neuneseš, spustí se bouře hned a maličké nebude. A my za tebou budeme zase stát.“ Je vlastně moc dobře, že je těch možností víc. My totiž nemůžeme rozhodovat za ženu v jiném stavu. 

Jak moudré bylo malovat sv. Annu samotřetí. Da Vinci ve svém podání postihl kus mateřských emocí, když namaloval malého Ježíše, jak zlobí ustaranou maminku Marii a moudrou Annu. Možná bychom tu myšlenku měli ztvárňovat zas a zase: ve filmu, slovem i svým životním příběhem. Vždyť 10 % žen je u nás bezdětných. Někdy i vlastním rozhodnutím. Nejde jen o kolotoč právních nároků na osud vlastního těla. Informovaný souhlas se zákrokem u lékaře či souhlas s pokračováním těhotenství je jen jedna část rozhodování. Rozhodnout se musí opravdu ta žena, která nosí naději života, její tíhu a nároky. My můžeme přidat podporu a porozumění. To je ta Anna na renesančním obrazu.

Jsou ženy, které své těhotenství vyobchodovaly. Mariino svolení v latině vypadá skoro jako by si řekla o vůz lepší kategorie: „Fiat, fiat!“ Maria ale nekšeftuje. Překvapeně zvažuje svou vůli po těhotenství – která je nulová, vždyť přece nejdříve musí být svatba a s ní nový domov. Pak Josefovu vůli po miminku, která je jasná, protože svou vyvolenou má rád. Takhle by potomka na svět nechtěl přivést, ale Marii miluje. Josef bojuje, ale jeho vůle nerozhoduje. Maria zvažuje všechny okolnosti a rozhoduje se podle vůle toho, kterého tu zastupuje anděl. Přijímá nepochopitelnou vůli, která bolí od začátku. A přesto na ni Maria odpovídá s vírou: „Fiat voluntas Tua…!“ Buď vůle tvá! Proto je Maria veliká mezi ženami!

Dec 06, 202205:15
Adventní kalendář - Zvěstování (4.)

Adventní kalendář - Zvěstování (4.)

„‚Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,‘ odpověděl jí anděl. ‚To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží.‘“ Lukášovo evangelium 1:35

Každé miminko se může spolehnout na svou maminku. Tedy skoro každé – vyškrtněte ty, které se pro dítě pod srdcem nevzdají drog a alkoholu anebo své dítě považují za přítěž a ohrožení vlastního svobodného života. Maličcí potichu čerpají síly matčina života, většina miminek nejprve tlačí na maminčin žaludek a pak zase na močový měchýř a v závěru vesele kopou svoji mámu do žeber. Tak se miminko chystá na svět.

David si kdysi zanotoval: „Na tebe, Bože, jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.“ Ta slova jsou v šestém verši Žalmu 71 a můžeme je vztáhnout na toho, který měl jasné jméno hned od začátku. Měl se jmenovat Ježíš, ač to nebylo jméno rodové a ačkoliv Marie ještě o žádném jménu pro nějaké své dítě ani neuvažovala. Ve vší úctě se ten chlapec na Marii mohl těžko spolehnout. Když po něm později žádala nějaký ten zázrak ve prospěch svatebčanů, musel jí říct: „Maminko, ty ženo mezi ženami, ještě nepřišel můj čas, co to ode mne žádáš?“ Ježíš byl vždycky odkázán jen na svého Otce, jemuž důvěřoval jako ten David ve svém žalmu.

Stává se, že muž se ženou vychovávají děti, i když k rodičovství ještě nedozráli. Tohle riziko mělo předčasné Mariino těhotenství zcela jistě. Sotva si dívka zvykla na všechny okolnosti měsíční fáze a její krvavé dohry, je tu mateřství. A ač nic s Josefem ani jiným mužem neměla, krev tu není. Je tu všechno, co tělo dokáže svými hormonálními bouřemi udělat pro šťastné narození dítěte. Maria mohla zvládnout svou roli jen zázrakem. Však si ve stejném žalmu David zpívá: „Za zázrak mě mnozí měli, tys byl moje mocné útočiště.“ (71:7)

Co ženy, jimž se otevřelo lůno ve stáří? Proč anděl nepřišel k nim? Zralé a přečekané matky ze Staré smlouvy – Sára, Anna, Alžběta… Každá z nich dostala svůj úkol v dějinách. Zázrakem se jim narodil syn. Ale tím ten zápas neskončil! Sára později zřejmě neunesla výlet svého manžela s milovaným synem Izákem na horu Moria. Quo vadis, synu? To je ten krvák Staré smlouvy, ve kterém měl otec obětovat své – a Sářino – dítě… I kdyby jí to vyprávěli až po návratu se šťastným koncem, jisté je, že od toho času s nimi Sára už nebydlela. Už toho bylo na ni prostě moc, říká Bible.

Maria pro ten krvák dozrála. Byla blízko, když její syn umíral a zůstala pod křížem až do konce.

Dec 05, 202204:60
Adventní kalendář - Milostí obdařená (3.)

Adventní kalendář - Milostí obdařená (3.)

„Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. Když k ní přišel, řekl: “Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!’“ Lukášovo evangelium 1:26–28

Teď si vezměte, že by se přihodilo právě vám – a ještě spíše vaší nezletilé dceři, která chodí tady s Jozífkem odvedle. Že ji potkal anděl?! Oh! Sama si musí na svatbu ještě pořádně počkat. Jozífek se musí držet zpátky a teď tohle. A nebyla to jenom nevinná andělská návštěva! Marie po té návštěvě čeká maličké…

Církevní tradice, aby skryla ten skandál, mluví o neposkvrněném početí panny Marie. Tedy že na tuhle událost byla připravena dávno předtím. Světská kritika mluví o běžném násilném chování žoldnéřů na okupovaném území. No, dopadla jako mnoho jiných. Římský voják si ji vybral a ona čeká dítě nejmenovaného. Aby se jí pomohlo, nese mýtické vtělení všemohoucího. Jako by to nebylo v starověkých bájích už několikrát. Stačilo tu bajku takzvaně pokřtít.

Nikdo moc nepočítá s tím, že si Pán Bůh vybral nepřipravenou, naprosto obyčejnou dívku, jak prorokoval starý text Izajáše. Prostou, nezkušenou a plnou vlastních představ a něžných snů o lásce a porozumění. Ona se tak ostatně chovala, když překvapeně argumentovala andělovi. Její početí nebylo náhodou, byl to záměr z lidského pohledu zcela nevysvětlitelný. Byl to skandál! Jak z pohledu komunity, tak z pohledu té dívky. Uvědomuje si to Pán Bůh? Přece mu všichni v Bibli říkají Otec! Nebo se Všemohoucí chová jako velmož, který uplatňuje právo první noci? Tohle nechám zatím bez odpovědi, protože se na to lidsky odpovědět nedá. Odpovídá na to samotný příběh dítěte a otcovská péče, kterou má Ježíš od prvního dne svého početí.

Ale zpátky k té Marii: občas musí do první linie ženy. Říká se, že by každá válka skončila velice brzo, kdyby armádám velely ženy. Možná na tom něco bude. Jedné mladé ženy v ukrajinských zákopech se trochu neopatrně zeptal reportér, zda jí nevadí, že je tak malá. Darja, jak se jmenovala, byla skutečně malá vzrůstem, možná i vojenskými schopnostmi. Odpověděla však bojovně, že je sice malá vzrůstem, ale je to jinak. Ta její malá výška – asi sto šedesát centimetrů – znamená, že je koncentrovaná. Že se do toho malého vzrůstu shrnula síla, kterou si málokdo dovede představit. Tak nechtějte Darje přijít do cesty jako nepřátelé.

Zato Marii bychom měli určitě přijít do cesty, protože se v ní zkoncentrovala celá nebesa na cestě ke každému z nás.

Dec 02, 202204:56
Adventní kalendář - Svatá je cesta tvá! (2.)

Adventní kalendář - Svatá je cesta tvá! (2.)

„Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu! V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý.“ Žalm 77:2–4

Tak ta píseň žalmu začíná. Čtete-li dále, zní to jinak. Můžete si představit, že si žalmista vykračuje úvozem, nahoře zpívají ptáci a on si píská: „Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích. Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš? Ty jsi Bůh, jenž činí divy!“ Ale on je to až vrchol té písně, která začíná zoufalým a hlasitým řevem: „Haló haló, Mayday! Je mi zle! Tady člověk, je tam Bůh? Slyšíte mne? Mávám tady rukama, vysílám do umdlení. Je tam někdo?“ Tak si první tři verše překládám sám pro sebe.

Taky jste to slyšeli? Až nevhodně se říká, že advent je časem ztišení a očekávání. Jo, to si můžeme říkat my v srdci Evropy, kde se už dávno neválčilo. Budeme trochu méně topit, protože nemáme tolik plynu, ale co je to za bolest?! Jak se to může vyrovnat bolesti Syřanů, Íránců a spousty jiných? Advent je časem hledání, proseb a vyhlížení. Někdy i nesnesitelného a bolavého řevu utečenců zraněných a opuštěných na cestách. Je to čas cest z přinucení, někdy i útěků. To všechno je také advent!

Jen se podívejte, jak se zamotal důchod panu Zachriášovi a paní Alžbětě… Mají v pokročilém věku na cestě miminko. Quo vadis, lidičky?! Nebo zase z jiné kapitoly: Maria a Josef cestují, přežívají v provizoriu a pak skutečně utíkají do Egypta. Ale nejenom oni, dějiny vyhnání, útěků a dlouhých cest patří do zlatého fondu archivů celého lidstva, ovšem židovství a křesťanství zvláště.

Třeba takový Jan Amos Komenský – kdyby létal byznysjetem, chápal bych to. Ale na rozhrkaných formanských vozech, to musela být lahůdka. Nebo bratři z Ochranova na svých cestách na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Najdete je na moři i na suchu po celém světě! Jednota bratrská je prostě poslala na cesty za lidmi tehdejšího světa. A nechci zapomenout na jezuitské a další misionáře na druhé straně světa. Nechápu… A přesto: Bože, tvá cesta je svatá! Vedeš ji a posíláš své posly.

A řeknu to i osobně: Bylo mi patnáct. Normalizační léta 1974 a dál. Doma jsem byl na internátě v Praze na Třebešíně. Církevní dítě v širém světě. Ze skleníku do stepi. Zvláštní samota a strach. Můj vychovatel, Karel Hartman, komunista potrestaný za podporu Titova režimu, zralý a všemi nezdary vyzkoušený člověk, měl k mé víře úctu. A já zase k němu. Rozuměl mi, ač nesouhlasil. Respektoval mé zvláštní vycházky. A vrátný, pan Šimáně, veterán „Ymky“, mi tiše před půlnocí otvíral. Věděl, že nejdu z hospody, ale z různých setkání, která mi rozhodně neuškodí. To jsou ty svaté Boží cesty. A já je nechápu!

Dec 01, 202205:33
Adventní kalendář - Zachariáš a Alžběta (1.)

Adventní kalendář - Zachariáš a Alžběta (1.)

„Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz, jménem Zachariáš, z Abiášova kněžského oddílu. Jeho manželka byla z dcer Áronových a jmenovala se Alžběta. Ačkoli byli oba v Božích očích spravedliví a žili bezúhonně podle všech Hospodinových přikázání a ustanovení, neměli dítě. Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku.“ Lukášovo evangelium 1:5–7

Celý život nic, ani ťuk. Rybička nezabrala, sítě prázdné, děťátko nezaplakalo. U Zachariášů bylo smutno. Jak to asi Hospodin myslel, když sliboval, že všechny ženy budou v zaslíbené zemi plodit? Dobře, je nemocná, ale proč právě ona? A věčně pokládaná otázka: “Proč právě já?“ Ptáte se: „Kam se má člověk obrátit? Jak jsi to myslel, Bože?“ – „Quo vadis, Hospodine?“

Ano, manželství bývají bezdětná, ženy či muži jsou nemocní, nesmyslné války a dopravní nehody je berou z tohoto světa. Tolik bolesti, zoufalství a úzkosti! Tolik modliteb šeptaných v pláči, tolik křiku a pocitu nespravedlnosti! Tak hluboká zoufalství mužů i žen, když navíc dnes ještě ví, že bezdětnost je právě kvůli němu anebo kvůli ní. Lepší by bylo nevědět, bolelo to tupě a věčně.

Advent začíná právě touhle rodinnou tragédií.

Tragédií o to horší, že Zachariášovi patřili k rodu Levi. Abyste rozuměli, Levité nesloužili jenom v chrámě, ale měli běžné denní povinnosti spočívající v doprovázení obyčejných Izraelitů k Pánu Bohu. Tuhle paní Deboře se narodil kluk a paní Salome zas vříská na klíně Támar. Tuhle Šlomo podvedl Judit a potřebuje se smířit a předložit Hospodinu oběti za svůj hřích. Jinými slovy, Levité se brodili lidskými obyčejnostmi a chtělo se po nich, aby plakali s plačícími a radovali se s radujícími. Všemu měli naslouchat a všechno unést. To se hezky řekne! Jenže kdo bude plakat se Zachariášovými?

Biblický příběh nám popisuje, že na Zachariáše padl los a přišel na řadu, aby posloužil v chrámě. Všichni čekali na jeho jásavé požehnání na nádvoří poté, co obětuje kadidlo. Zachariáš se v chrámě zdržel, protože se u toho oltáříku na kadidlo zapovídal s andělem. Hořce, sarkasticky a nevěřícně komentoval andělův slib, že na stáří bude vychovávat syna. A ještě si nebe vymyslelo, že se ten kluk bude jmenovat Jan. A to po kom jako?! Tomu Zachariáš nemohl věřit. Proto musel ve své slavné, životní roli nad chrámovým schodištěm mlčet. Štrikoval rukama jako překladatel pro hluchoněmé. Mně vždycky zajímalo, jak to asi vypadalo a co s těma rukama dělal.

Letošní advent vám mimo jiné nese téměř jistě něco, co bude na první pohled každému připadat jako špatný vtip. A přesto tím nakonec obohatíte sebe a spoustu lidí kolem. Neodmítejte to! Věřte tomu!

Nov 30, 202204:55
Neoficiální Kristus

Neoficiální Kristus

První adventní - zkratka z kázání na neděli: Kristus, Mesiáš, pomazaný - tři výrazy, které mají stejný význam. Jen jsou v jiných jazycích. Ježíš si ani jedním výrazem z těch třech neříkal. Říkal si Syn člověka, byl to trpící velekněz a přišel jako dítě. To jsou samozřejmě výrazy s velkým významem, ale ani jeden titul není vhodný do kampaně. Celý text poznámek bude na novykostel.cz v neděli večer pod videem.

Nov 26, 202209:25
Startovací okno

Startovací okno

O čem je text listu Hebrejům 4:1-11? Pochopit se to dá na kosmonautice. Kosmické lodě stojí zcela připraveny na rampě a start může být zrušen a odložen, pokud z nějakých technických důvodů a nebo pro nevhodné počasí nemůže raketa v určitém časovém rozmezí odstartovat. Říká se tomu „startovací okno“. A to je omezený, většinou poměrně krátký časový úsek v trvání hodin, v němž může odstartovat kosmické těleso a dostat se na potřebnou oběžnou dráhu bez použití neúnosně velkého množství paliva. Raketa nemá neomezené možnosti. Limitované množství paliva musí být propočítáno tak aby bylo efektivně využito pro cíl na oběžné dráze, případně na potřebné zrychlení na cestě k Měsíci či k Marsu.

A v případě už jednou zmíněného izraelského lidu v Kádeši z Numeri 13 a 14 je možno říci, že byl start zrušen a startovací okno nastalo až za čtyřicet let. „Zde však čteme: ‚Do mého odpočinutí nevejdou.’“ (4:5) A první nosný stupeň byl rozmontován a za čtyřicet let stojí na rampě nová generace nosiče. Do země zaslíbené vešly jen děti mladší dvaceti let, Jozue a Káleb. Nikdo jiný. 

Jul 02, 202115:39
Na cestě k odpočinutí!

Na cestě k odpočinutí!

Opravený soubor. Velice se omlouvám, že jsem zaměnil zvukové soubory. Tady je ten správný. První ze tří částí původně jednoho kázání, které by na nás bylo dlouhé. No, starý pisatel listu Hebrejům si to mohl dovolit. My ne, Tak první díl ze třech o odpočinutí. Právě odpočinutí je v textu dopisu Hebrejům postaveno do protikladu zatvrzení. Když se nezatvrdíš a nebude tvé srdce sklerotické, tak dojdeš odpočinku, řecky kata-pausis, tedy toho konečného odpočinutí, které není v hrobě, ale v blízkosti našeho Pána. Tento pojem je jako závorka celého oddílu, jím to začíná a končí (3:11. a 18). Čtěte k tomu mému povídání ale oddíl celý: Dopis Židům / Hebrejům 3:7-19. Díky za hudební motiv Janu Zemenovi.

Jun 25, 202122:08
Akreditace

Akreditace

Než pustíte řemeslníka k tomu, aby vám rozbil koupelnu s tím, že slibuje novou, chcete reference, ohlasy na jeho práci. Chcete vědět, co kde udělal a jak jsou s ním lidé spokojeni. Ono stačí hledání specialisty, kterému svěříte své tělo, svá kolena, ledviny či klouby. Nebo: Než pustíte novináře na tiskovou konferenci, musí se vám prokázat vámi ověřenou akreditací, vysláním, pověřením. Kdyby jenom mávnul kartičkou, můžete mít teroristu. Tak to je, potřebujeme ověřenou akreditaci. Čtěte k tomu Dopis Židům / Hebrejům 3. kapitolu, 1.- 6. verš. Díky Janu Zemenovi, charakteristická znělka!

Jun 25, 202117:49
Za nás!

Za nás!

My jsme si na to zvykli, jako na samozřejmost. Za nás umírali kluci na plážích Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword a spousta sovětských vojáků i našich kluků. Bereme to jako samozřejmost! Jakási dějinná nutnost vrhala lidské syny do bitvy a nám se to léta vysvětlovalo tak, že to pro nás dnes už téměř nic neznamená. Dotkne se nás to až ve chvíli, kdy je smrt blízko nás, tak jako třeba v Ostravě 10. prosince 2019 ve fakultní nemocnici, kde střelec Vitásek v americkém stylu vraždil nevinné. A jeden z nich zemřel, když vlastním tělem chránil svoji nezletilou dceru, čímž jí zachránil život. Podobně se chovala matka sedmnáctileté dcery ve vestibulu. Vrahovi však už došly náboje a utíkal.

Za nás! To se v křesťanství opakuje stále. A myslí se, že tím, kdo za nás dal svůj život, je Ježíš Kristus. Vezměte si k ruce Bibli, nalistujte si dopis Hebrejům (Židům) a studujte se mnou. Kdo nemá Bibli rádi mu ji půjčíme a nebo poradíme, kde ji koupí. A zase: Díky Janu Zemenovi za hudební intro.

Jun 15, 202117:49
Kotva naděje

Kotva naděje

Pisatel listu Hebrejům nás ještě naučí různým vychytávkám, které dovoluje nejen řecký jazyk, v němž byl dopis napsán. Například bude mluvit námořnickou hantýrkou, bude poeticky užívat jakousi metriku - přesně spočítané slabiky -  aby to bylo jako ve verších, které jsme se učili v díle našich klasických básníků. V tomhle oddíle začíná růst radost z toho, že se Ježíš stal člověkem. Pisatel se kazatelsky staví do řady všech těch, kterým káže o jeho nenahraditelnosti. A nezapomeňme: Píše lidem, kteří trpěli!

Jun 09, 202116:48
Farář či kazatel?

Farář či kazatel?

Jaký je rozdíl mezi farářem a kazatelem? Podle názvu v tom, že farář pečuje o svůj okrsek působnosti daný kostely a věřícími, kteří se v nich scházejí. A kazatel káže. Nejprve ten farář: Jak farnost v dnešních podmínkách chápu já, pak je to odpovědnost za obec, město jako celek. A kazatelské kázání? To není jen nějaký čas, který si ten kazatel odmluví. To nejde! Nemůže konkurovat novinářům, celým zpravodajským a naučně vědeckým pořadům. Taky politici se věnují mluvení a dovádí kazatelské řemeslo k dokonalosti. Řeči se vedou a voda plyne. Pokud by bylo kazatelské umění jen mluvením, pak to máme "za pár..." jako ti politici! Jenže kazatel má trochu jinou úlohu: ukazuje podobu božích lidí tím, jak žije, jak mluví a jedná. Dopis Hebrejům, který sleduji, je kazatelským příkladem. Jedno velké kázání. Tentokrát se kazatel chová trochu jako učitel, nás trošku vydusí argumenty, které lepí na tabuli vedle sebe. Hebrejům - adresátům dopisu - měla a mohla tato slova dodat jistoty ve chvíli, kdy není chrám, není rituál, nejsou autority, není svobodná vláda. Co potřebujeme v kázání my?  Díky Janu Zemenovi za hudební intro.

Jun 01, 202120:27
Slova jako vítr!

Slova jako vítr!

Vítr vane a odvane a proudění vzduchu ustane; kamsi zmizí. Kázání jsou takovým větrem, slova v nich vanou a zanikají. Dopis psaný Hebrejům je takovou sbírkou kázání. Tentokrát ovšem, Bohudíky, zaznamenanou. Nese však znaky svébytného literárního stylu kázání. Vane a odvane. Nicméně, kdo si pamatuje noční rozhovor Nikodéma s Ježíšem Kristem (Janovo evangelium 3:8), ten ví, že práce Ducha svatého v našich nových začátcích, při zrození čehokoliv nového, je jako vanutí větru...  Děkuji Janovi Zemenovi, že rozezněl struny violoncella.

May 27, 202116:41
Polymerované slovo

Polymerované slovo

(Dopis Židům 1:1-4) Dědictví Bible kralické je velké. Je vždycky dobře, když se o té knize mluví. Měla a má tak velký vliv na český jazyk, na dějiny jednotlivých oblastí a rodin, že to nelze jen tak přejít. Hýbala s námi a zvedala nás ze židle. A to přesto, že jsme měli její výtisky v úplně obyčejných plastových deskách. Takové Bible se k nám tajně vozívaly a rozdávaly se na dobrých adresách za socialismu... Tisk kdesi v Holandsku... Takové Kraličky a nebo Nové zákony v překladu Dr. Petrů - to byly zase výtisky katolického překladu do dnešní řeči s poznámkami! Ano, takové výtisky nejen, že hodně vydržely, ale vtáhly nás do tajemství Božího slova. Když řeknu: Polymerované slovo Boží, jsou pro mne ty plastové desky Biblí jen příkladem. Na začátku listu Hebrejům, je v první kapitole toto slovní spojení: „Polymeros kai polytropos...” což je česky: „Mnohokrát a mnoha způsoby...” Mé poznámky provází Jan Zemen na violoncello. Děkuji!

May 24, 202115:53