Echo Podcasty

Mistrovství světa v ledním hokeji v Praze a Ostravě. Akce v návštěvnosti útočí na rekord v počtu diváků, který padl - shodou okolností - také v Praze, v roce 2004. Těmi, kdo budou těžit z této akce, jsou hotely, restaurace a místní podniky, které profitují z přílivu turistů. Nepřímo i město Praha a celá Česká republika: „Když je šampionát dobře uspořádaný, je to signál i pro kongresový byznys, že takové akce město umí, že je kompetentní", vysvětluje analytik Hrotu24 Miroslav Zámečník v nejnovějším Hrotcastu. Téma, o kterém se kromě sportu mluvilo, byly vstupenky. A také cena občerstvení, v hokejové fanzóně se půllitr prodává za 110 korun. Pivovar se ale brání, že to nebyl on, kdo cenu zavedl – určil ji hokejový svaz. „Nevím, jak se vymlouvají, ale myslím, že použili jednu z výmluv, která je pro Čechy úplně spolehlivě iritující: že ty jiné šampionáty byly mnohem dražší,“ dodává pobaveně Zámečník. Podle oficiálního vyjádření Petra Břízy, šéfa organizátorů pražského mistrovství světa, vzešla „výsledná suma z analýzy organizačního výboru u obdobných vrcholných akcí v tuzemsku i v zahraničí.“ Je to také 20 let od momentu, kdy se divákům otevřela někdejší Sazka Aréna, nyní O2 arena v pražských Vysočanech. Její vznik provázely dohady o státní garance. Aleš Hušák, tehdejší vládce Sazky, kvůli tomu na zahájení nepozval premiéra Vladimíra Špidlu a ani jednoho ministra z jeho vlády. „Odvrácená strana toho je, že původní rozpočet byl někde kolem 2,5 miliardy a finální cena byla 7,5 miliardy korun, což Sazku výrazně oslabilo,“ vysvětluje Miroslav Zámečník. A dodává: „Když se o pár let později v rámci konkurzního, respektive reorganizačního řízení dělal posudek, tak posudek na hodnotu od Ernst & Young byl 1,5 miliardy.“ V podcastu se mluví i o pořádání dalších velkých sportovních akcí včetně olympiád a jejich finanční zátěži. Pouze dvě olympiády za posledních 60 let byly podle všeho ziskové – Los Angeles 1984 a Salt Lake City. Miroslav Zámečník vysvětluje, že úspěch Los Angeles spočíval v tvrdém vyjednávání s Mezinárodním olympijským výborem a minimálních nákladech. Naopak mnoho olympiád, včetně těch v Soči nebo Londýně, skončilo po finanční stránce nelichotivě kvůli obrovským investičním nákladům. „Sarajevo nebo Athény dopadly také velmi ekonomicky špatně. Byly to země, které byly už tak hodně zadlužené. A toto jim ještě velmi přitížilo,“ popisuje Zámečník. Jaká olympiáda byla nejdražší? Jak se zjistí, že se megalomanská sportovní akce skutečně vyplatí, a proč musí vždy stavbu spolufinancovat město nebo stát? Dozvíte se v Hrotcastu.

„Dokonale osvícená země září ve znamení triumfálního neštěstí.“ Tak zní jedna z nejslavnější vět z Dialektiky osvícenství. Jde o programový spis tzv. Frankfurtské školy, který sepsali Theodor Adorno a Max Horkheimer v americkém exilu poté, co z Evropy uprchli před nacisty. Kniha se stala inspiračním zdrojem pro každou novou generaci myslitelů hlásící se k této tradici. K té čtvrté se řadí i jedna z nejvýznamnějších německých myslitelek současnosti Eva von Redecker. Ta svou knihou Revoluce pro život sepsala cosi, co můžeme v nadsázce označit za Dialektiku osvícenství pro 21. století.

Podobně jako Adorno a Horkheimer si všímá i Eva von Redecker, že žijeme v systému, který zvěcňuje člověka a oduševňuje věci. Německá filozofka odmítá stejně jako její ideoví předchůdci kapitalistický sklon proměnit vše existující v prostor těžby. Eva von Redecker v tom spatřuje dvojí problém. Jednak je člověk odcizen sám sobě i druhým. Těžíme sebe sama stejně jako těžíme půdu: mnohdy se živíme různými doplňky i medikamenty ne proto, že jsme nemocní, ale proto, že potřebujeme být výkonnější. Výsledkem je vysílení západního člověka patrný na nárůstu psychických poruch.

Druhý problém tkví v tom, že důraz na konzum nás činí nesvobodnými. Když konzumujeme, vybíráme z předem daných možností, aniž bychom se my sami pojímali jako tvůrci těchto možností. Jenže jednání, jež je podstatou lidství, může vzejít jen z pocitu sounáležitosti. I to ze současné společnosti mizí. Neplatí „miluj bližního svého“, ale „eliminuj bližního svého“. Jenže bez druhého, bez jeho navazování na mé konání nelze jednat: jednání je určeno výchozí pluralitou.

Co s tím? A jsme skutečně v takto bezvýchodné situaci? Eva von Redecker užila v titulu své knihy pojem revoluce. Nemíní tím přitom žádné světodějné gesto, hovoří o revoluci pro život, která „sází méně na zlom a více na opakování“. Hovoří o „nové rutině a nových vzorcích jednání“. Ale víme, jak by taková rutina nové vzorce chování mohly vypadat?

Kapitoly

I. Jaká revoluce? [Začátek až 14.10]

II. „Kdo zná fyzikální zákony, tomu se bude lépe kydat.“ [14:10–21:40]

III. Co je kritická teorie? [21:40–35:57]

IV. V zajetí fantomové držby [35:57–44:44]

V. Flexibilita! Pohotovost k akci! Odolnost! [44:44–55:30]

VI. Co dál? Pandemie jako první střípek pozitivní utopie? [55:30–závěr]

Hlavním tématem aktuální epizody Echo Porady je nový socialismus, který v Česku zavádí vláda paradoxně v čele s ODS. Svůj titulní text přišla představit redaktorka Týdeníku Echo Markéta Malá. „Kromě jiného se k nám nedaří lákat zahraniční investory, kteří se bojí, že vláda zítra oznámí další daně,“ říká Malá. „Nový socialismus znamená omezení individuality člověka, jeho práv. Souvisí s vysokou mírou přerozdělování a přenášením odpovědnosti občana na stát,“ dodává Dalibor Balšínek. „Stát posílily také covid a energetické krize,“ myslí si Tereza Matějčková.

Veřejnost se dozvěděla nový termín – predátorské časopisy. Oč jde? „Loví vědce. Nabízejí jim snadnou publikaci v angličtině, což je pro vědce hlavně z rozvojových zemí lákavé,“ vysvětluje Matějčková. „Dostat článek do dobrého časopisu může trvat i roky a šance, že vám ho vezmou je třeba pětiprocentní. Jenže vědci na vysokých školách jsou za anglické články oceňovaní.“

Kdo a proč chtěl odstranit Myslbekovu sochu Ježíše z pražské AVU? „Z jistého hlediska je to prkotina a z jiného významná kapitola českého antiklerikalismu a kulturních válek,“ říká Jiří Peňás. „Otázka je, jestli tahle socha je vůbec primárně náboženským symbolem. Podle mě není,“ tvrdí Ondřej Štindl.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Evropa byla vždy nesmírně rozmanitý kontinent, který zároveň měl tendenci se slučovat, mohutnět, sílit, chřadnout, slábnout a zase se rozpadat: římské impérium, Svatá říše římská, habsburská monarchie, třetí říše… Možná z druhé strany i Sovětský svaz. No a po druhé světové válce EU, původně nepochybně nadějný projekt, z něhož se stal evropský superstát… Velké, etnicky různorodé, byrokraticky spravované impérium, které vydává obrovské množství nejrůznějších nařízení a předpisů a zároveň má stále větší problém odůvodnit svou existenci ještě něčím jiným, než že to tak musí být a jiná cesta není. Dvacet let EU v Salonu Echa diskutovali spisovatel Benjamin Kuras, antropolog Ivo Budil, geolog a esejista Václav Cílek, filozof a historik Petr Hlaváček, a sociolog Karel Hlaváček. Moderuje Jiří Peňás! Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Kateřina Konečná zvažuje žalobu na Danuši Nerudovou. Lídryně Starostů do euro voleb před pár dny napsala na Twitteru, že Kateřina Konečná a komunisty „jsou košťata a zločinci.“ Bude se Konečná bránit? „Ano, zvažuji žalobu, jako předsedkyně KSČM jsem odpovědná za víc jak osmnáct tisíc našich členů, kterých se to dotklo, které paní Nerudová urazila. Mám povinnost se jich jako předsedkyně zastat.“ 

V rozhovoru hovoří i o výrocích starosty za ODS Pavla Novotného, který se na sociální síti necitlivě vyjádřil o Anně Slováčkové. Jeho chování a komentáře jsou podle Konečné přesahem morálních hranic, Novotného označuje za „ubožáka“ a vysvětluje, že jeho způsob komunikace a zapojení dětí do politických útoků je pro ni nepřijatelné. Chování Novotného považuje za zcela nevhodné a neprofesionální. 

„Premiér Fiala se měl omluvit, myslí si, že všechny věci vymlčí. To, že se neomluví je stejné, jako by výroky Novotného schvaloval.“ Dodává, že ODS se měla od Novotného výroků a postojů distancovat. 

Volby do Evropského parlamentu jsou prý hlavně referendem o míru, Konečná tvrdí, že v EU čím dál víc sílí hlasy po společné zbrojní a obranné politice, hovoří o plánech EU na zvýšení vojenských výdajů a vytvoření postu komisaře pro obranu. Kritizuje tyto kroky jako odchýlení se od původního mírového zaměření EU, které by mohlo vést k militarizaci unie a zvýšení zbrojních výdajů místo investic do jiných oblastí, jako je zdravotnictví. Konečná varuje před eskalací konfliktů a poukazuje na to, že podpora zbrojení a vojenských výdajů není cestou k míru. Vyjadřuje obavy, že EU se stává spíše vojenským než mírovým projektem, což považuje za negativní vývoj. Konečná mluví také o potřebě nové bezpečnostní konference a nastolení nových bezpečnostních záruk, které by předešly konfliktům jako je současný rusko-ukrajinský konflikt. EU by podle ní měla hrát roli zprostředkovatele a hledat diplomatické a mírové řešení mezinárodních konfliktů, místo toho, aby se dále militarizovala. 

Konečná se ohradila proti kritice, že KSČM by se měla více distancovat od své historie. Uvedla, že na veřejných shromážděních a v diskuzích s občany téměř nezaznívají odkazy na komunistickou minulost. V kontextu budoucího směřování a případného úspěchu v nadcházejících volbách Konečná naznačila, že pokud se "Stačilo" osvědčí jako přitažlivá značka, může to vést k dalšímu spojení politických sil pod tímto brandem. "Pokud to lidé chtějí, budeme jednat o dalších krocích," řekla s tím, že vše závisí na výsledcích voleb.  Konečná zdůraznila, že absence komunistické symboliky na webových stránkách koalice "Stačilo" není způsobená studem za KSČM, ale je to strategické rozhodnutí. "Stačilo je náš vzkaz, je to, co chceme komunikovat," uvedla Konečná. Vysvětlila, že logo a marketingová strategie jsou navrženy tak, aby respektovaly rovné podmínky všech koaličních partnerů a aby bylo jasné, co koalice zastupuje.

Argentinský prezident Javier Milei, známý svým excentrickým chováním, naordinoval své zemi tvrdá úsporná opatření. Devalvoval měnu, propustil tisíce státních zaměstnanců, o polovinu snížil počet ministerstev. Podle hlavního analytika Hrot24 Miroslava Zámečníka by se některými jeho opatřeními mohlo inspirovat i Česko. 

V polovině června Milei dorazí do Česka, kde mimo jiné převezme cenu od Liberálního institutu. „Proti Mileiovi jsou všichni tzv. radikální ministři hospodářství a financí za posledních mnoho let ve všech ostatních zemích hovňousci,“ říká s nadsázkou Zámečník. „Devalvovat měnu o 50 procent je hodně rázný krok, který samozřejmě, pokud není doprovázený dalšími opatřeními, okamžitě zvýší inflaci. Takže co proti tomu? Proti tomu jde ořezávání výdajů, ale drastické,“ popisuje Zámečník. Jenže v Česku podle něj není na podobné zásahy atmosféra: „Na nás je to radikální. Ale to je důsledek toho, že Česko vůbec nemá pocit, že by narazilo hlavou na zeď,“ dodává Zámečník. 

Argentinský prezident je typickým zástupcem rakouské ekonomické školy, jeho časté srovnávání s Trumpem ale nesedí. „Milei patří ke skupině lidí, kteří nechtějí zvyšovat daně v žádném případě, ale nenávidějí rozpočtové deficity. Prostě mít vyrovnané rozpočty byla správná a žádoucí věc,“ říká Zámečník. 

Pokud bychom podle něj měli Mileie srovnat třeba s bývalým českým prezidentem Václavem Klausem, tak by z toho Klaus vyšel spíš jako umírněný: „Milei prostě řeže motorovou pilu, zatímco Klaus si dělal výpisky, to je prostě úplně jiný typ.“  

A pokud bychom měli vztáhnout některé recepty Mileie na českou realitu, třeba na současnou debatu ohledně výběru šéfa ministerstva pro vědu, výzkum a inovace, tak by, podle odhadu Zámečníka, tento rezort argentinský prezident nebral jako okrajový, ale naopak by mu věnoval ještě větší pozornost.

„Absolutně nejdůležitější záležitost, která rozhodne o budoucnosti Česka, je to, jestli věda, na kterou dáváme dvě procenta HDP, začne generovat nějaké reálné výsledky,“ dodává Miroslav Zámečník. 

Rodilý Madriďan vzpomíná na hezké mládí na madridském sídlišti, katolickou výchovu a dětství v končící době frankistického režimu. Co Španělé přinesli světu? Dobrodružství, hrdinství a "černou legendu". Jsou Španělé krvelačný národ? Jaké bylo dětství v Madridu na konci diktatury? Proč je Madrid tak příjemné město a za co vděčí Španělsko Frankově diktatuře? Nejen o tom v dnešních Výpravách Jiřího Peňáse! 

Franz Kafka prý ve svých dílech znázorňuje anonymní všemoc systému, která jako železná pěst dopadá na bezmocného jednotlivce. Aspoň tak zní nejčastější interpretace Procesu i dalších Kafkových děl. „Zvláštní,“ říká třeba současný francouzský filosof Geoffroy de Lagasnerie. Stoleté výročí spisovatelovi smrti slaví nedůvěrou vůči takovému podání. Ve své knize Nedůvěřovat Kafkovi ukazuje, jak nás taková svůdná interpretace, kterou nazývá únikem do bizarnosti, odvádí od pozornosti vůči skutečným problémům právního systému.

Ale Geoffroy de Lagasnerie je jen jedním z mnohých interpretů, které hledají nové cesty ke Kafkovi a odmítají z něj udělat nejapně obdivovaného klasika uvězněného do jednoho typu čtení. Mimořádně živé čtení předložil německý filozof Rüdiger Safranski ve své knize Kafka. Psát o svůj život. Dosud jsme prý Proces četli špatně. Problém není ani tak v procesu jako v Josefu K., který neustále u sebe hledá vinu, dokonce sám sebe obviňuje. Vždyť jakmile je seznámen s tím, že půjde před soud, ihned přemýšlí, jestli by se rovnou neměl zabít.

Takhle snadno to člověk balí? Co je to za malomocné uvažování? Bohužel naše, odpovídá Safranski. Bezmezně přeceňujeme systém, normy, moc druhých nad naším životem. Proces nechce Josefa K. odklidit. Naopak jej burcuje, aby si konečně hleděl sám sebe. Takto lze skutečně interpretovat slova vězeňského kaplana v závěru knihy: Málo myslíte na sebe a přespříliš hledáte pomoc u druhých. Jinými slovy, čím více myslíme na proces, tím mocnější je. Čím více jsme přesvědčeni o své vině, tím více se k ní poutáme. Jsme jako vězeň, který si myslí, že ta šibenice venku se staví pro něj, tak jí raději běží hned vstříc a rychle se sám oběsí.

Ale proč se natolik rádi noříme do vlastní provinilosti? I na tuto otázku se ptá Tereza Matějčková v podcastu věnovaném jubileu spisovatele, který jako málokterý druhý vstoupil do filosofie dvacátého i jednadvacátého století.

Kapitoly

I. Vzdej to! [začátek až 16:39]

II. Josefe Pomluvači, soud od tebe nechce nic. [16:39–34:20]

III. Vina dvojí existence. „Kéž nadejdeš ty můj neviditelný soude.“ [34:20–51:13]

IV. Psaní a láska: Dvě cesty, jak zachránit, co zachránit nepotřebuje [51:13–až konec]

„Je otázka, jestli ještě pořád funguje tržní hospodářství, v situaci, kdy evropské i národní dotace znamenají miliardy na trhu, na které si chce každý sáhnout. Dotace jsou dnes už nutnou součástí fungování firem,“ říká Martin Kudrna, ředitel Divize Midsize Business ve společnosti Seyfor.

Martin Kudrna popisuje, jak nové nástroje a umělá inteligence mění fungování byznysu. „Pochopit technologie může pomáhat, ale současně to znamená zásadní změny v systému, stylu a organizace práce.“ Majitelé firem často chtějí změnu fungování a implementování nových řešení, to ale blokují nebo brzdí řadoví zaměstnanci.

Jeho divize tak řeší, jak know-how jednotlivců přenést do systému dostupného pro všechny. Kudrna ale tvrdí, že i středoevropské země se stávají stále otevřenější změnám. Vývojářům kdysi doporučoval, aby se podívali na filmy Julese Vern. Věci, které se zdály nemožné, dnes normálně fungují a využívají se.

Společnost Seyfor patří k největším dodavatelům ICT řešení v Evropě. Firmám dodává účetní, ERP, CRM, mzdové a personální systémy, software pro řízení výroby i velká, na míru připravená technologická řešení včetně kyberbezpečnosti nebo datové analytiky.

V rozhovoru Martin Kudrna mluví také o pobytu ve tmě, který absolvoval a všem by ho i doporučil. Jako hlavní benefity vnímá zklidnění a zbavení se dlouhodobého vyčerpání. Ve tmě podle něj přijdete hned o dva smysly – zrak a sluch, protože prostor, kde byl, byl téměř odhlučněný.

Hlavním tématem aktuální Echo Porady byla převratná britská studie, která mění pohled na problematiku transgenderu. „Standardní vědecké procesy byly utlumeny a tento medicínský problém byl unesen ideologií,“ cituje Tereza Matějčková uznávanou pediatričku Hilary Cass. Stejně tak Ondřej Šmigol z její zprávy připomíná, že nejsou důkazy, že by blokátory puberty u dětí snižovaly riziko sebevraždy.

A jaká je situace v Česku „Ústavní soud s největší pravděpodobností rozhodne o tom, že pro změnu pohlaví už nebude nutná operace. To je další ústupek sektářským ideologiím,“ říká Dalibor Balšínek. Navíc genderové novoty se dostávají i do oficiálních materiálů ministerstva školství.

A na závěr si komentátoři týdeníku Echo připomněli dvacet let Česka v Evropské unii. „V Evropě se pořád žije nejlíp na světě. EU se proměnila a proměňovat se bude. Každá říše měla období rozkvětu a úpadku. A taky nějakou symbolickou ideu. Ta tu teď chybí,“ soudí Jiří Peňás. „Původní příběh EU ani nebyl ekonomický, ale spíš šlo o to umenšit rozdíly mezi národními státy. A tím vytvořit prostor pro mír,“ říká Matějčková. „Z Evropské unie se stala revoluční organizace, v důležitých oblastech je třeba kvůli green dealu vypnutá demokracie,“ dodává Daniel Kaiser.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

TikTok je ta nejvíc dynamicky rostoucí síť současnosti, velice populární je zvlášť mezi mladými lidmi. Budoucnost TiktToku je ale velice nejistá. Ve Spojených státech byl přijat zákon, který podmiňuje další dostupnost sítě v USA jejím prodejem americkému majiteli, je totiž vnímána jako potenciálně nebezpečný nástroj čínského režimu použitelný jak pro propagandu, tak i pro špionáž. Evropská unie zas zdůrazňuje údajně neblahý a destruktivní vliv TikToku na psychický stav především dětských a dospívajících uživatelů. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl debatoval o (ne)smysluplnosti snah omezit TikTok se sinologem Filipem Jiroušem a antropoložkou Marií Heřmanovou. Zastoupen měl být i pohled psychologů, bohužel ale pozvaná specialistka musela účast na poslední chvíli z vážných důvodů odříci.

Hostem předvolebního speciálu Echo Pavla Štrunce byl europoslanec s lídr Spolu pro eurovolby. „Musíme skončit s vítací kulturou, nesmíme v Evropě přivítat úplně každého, kdo si chce trochu přilepšit. Nekontrolovaná migrace hlavně z oblastí blízkého a středního východu a severní Afriky, to jsou lidé, kteří jsou mnohdy neintegrovatelní,“ tvrdí Vondra a v rozhovoru akcentuje svoje obavy z nekontrolované migrace a jejího vlivu na bezpečnost a sociální soudržnost v Evropě.

Lidé v Evropě podle něj chtějí bezpečnost a to je také téma, které bude výrazné v předvolební kampani. „Pokud nebudeme bezpečí Evropy brát vážně, tak to může rozbít Unii jako takovou. Evropa se najednou dostala do situace, kdy Američani inovují, Číňani vyrábějí a my to jako máme všechno platit. Politik musí reflektovat obavy lidí, a musí nabízet nějaká řešení, jak ten strach eliminovat,“ dodává Vondra a tvrdí, že strach jako nástroj volební kampaně je špatně a politici, kteří se snaží šířit strach, mohou vést k negativním důsledkům pro společnost: "Jako strach je špatný rádce, to přeci je takové hezké české úsloví, nemůže strach být jako motivem našeho kounání nebo dokonce snad cílem, jako našich aktivit, šíření strachu, to v žádném případě."

Vondra tvrdí, že to, že česká vláda se u migračního paktu zdržela hlasování, podle něho signalizuje nesouhlas s konečnou formou paktu: "Já to chápu tak, že koalice pěti stran se neshodla. Je to chyba ministra Rakušana, který nejdřív souhlasil, ale neuvědomil si všechny důsledky.“

Dodává, že česká vláda sice hlasováním ukázala svůj nesouhlas, finální dopad paktu ale bude záviset na většinovém rozhodnutí EU: "Ale je to jen demonstrativní akt, protože na samotné věci to nic nemění. To je věc, která podléhá většinovému hlasování."Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Dva bývalí italští premiéři Mario Dragi a Enrico Letta dostali zadání od šéfky Evropské komise Ursuly von den Leyenové, aby přišli s doporučeními pro rozvoj jednotného trhu zvýšením konkurenceschopnosti Evropské unie. Podle hlavního analytika Hrot24 Miroslava Zámečníka je nejpodstatnějším zjištěním, že jednotný trh není jednotný: "je vlastně strašně fragmentovaný, to je místo, která nás nejvíc bolí, zvlášť když EU srovnáme s Čínou a Spojenými státy", dodává. Oba pánové si vzali na mušku dva důležité segmenty: telekomunikace, které jsou rozdělené podle národních hranic. "Jsou sice nadnárodní společnosti, které mají, jako i v Česku, své dceřiné společnosti, ale to prostě není jednotný trh v tom pravém slova smyslu." Další věc, kde ta fragmentace je značná, je bankovnictví a kapitálový trh. Zámečník upřesňuje: "Evropa, pokud chce konkurovat Číně a Spojeným státům, tak musí pokročit na tom jednotném trhu, pokud jde o schopnost mobilizovat kapitál a alokovat ho do těch odvětví, kde na velikosti hodně záleží". Zároveň ale upozorňuje, že bankovní sektor byl tak zregulován, že chybí jakákoliv chuť bank podporovat rizikové podnikání. "Kapitálový trh nám nefunguje. Takže pojďme s tím něco dělat a to rychle, jinak nás ostatní úplně předběhnou. Vezměte si, že Amerika za 20 let zbohatla o 60%, Evropa ani ne o 30%", upřesňuje. Podle Miroslava Zámečníka by orgány EU měly být méně háklivé na přeshraniční fůze, pokud se odehrávají uvnitř Evropy. Jinými slovy: nechme vytvořit giganty, které se budou moci utkat s těmi z USA a Číny. " Bude to mít velké dopady do soutěžního práva", upozorňuje ekonom a dodává: „pokud nás takové společnosti dostanou do té úrovně toho globálního hráče, který bude moct soustředit zdroje na výzkum a vývoj, tak to je cesta, jak EU může odvrátit svůj pád. "Úkol pro Čechy znamená mít aspoň pár excelentních výzkumných univerzit a být schopen s našimi doktorandy vstupovat do mezinárodních týmů a participovat v nich. Prostě ne, že něco tu a tam urveš a budeš si to tady pytlíkovat, to ne", varuje Zámečník. Velký problém vidí v tom, že Česko nemá ani jednu vysokou školu v první dvoustovce, "problém je v tom, že velké peníze z EU půjdou špičkovým, výzkumným univerzitám a tomto ohledu není Česko v dobré pozici", uzavírá Zámečník. Pokud chceme být konkurenceschopní, tohle musí, podle něj, země mít jako prioritu.

Máloco se zdá být tolik v rozporu s duchem doby jako stoicismus. Zatímco stoici chápou apatii, tedy nepřítomnost emocí jako žádoucí, naše doba se v emocích koupe. Stoici by to také nepřeháněli s empatií, zatímco ve veřejné diskusi má empatie, zdá se, status nezpochybněný. Často také slýcháme, že máme myslet pozitivně, ale stoici mají za to, že přesně to je otrocké. Člověk si má místo toho pravidelně vizualizovat své největší strachy, a tím jim brát ostří.

A přesto se stoicismu tolik daří. Hlásí se k němu váleční hrdinové, vývojáři ze Silicon Valley, filozofové i vědci. Autorka podcastu Tereza Matějčková si ve svém novém podcastu položila otázku, v čemže tkví síla stoicismu. Důležitým motivem je stoická nauka o emocí, která ovlivnila třeba i přední filozofku současnosti Marthu Nussbaumovou. Stoici tvrdí, že emoce jsou soudy, což pro ně znamená, že neunikají naší vůli tak, jak si často myslíme, anebo si dokonce namlouváme.

Ve vyhrocené podobě tuto teorii zastával i Jean-Paul Sartre, který se rovněž hlásil ke stoikům a tvrdil, že člověk se rozhoduje, jak se bude cítit. Není to natolik spekulativní ani ztřeštěné, jak se může zdát. To, že se člověk hroutí až v bezpečí nebo onemocní po odeznění největšího stresu, není výjimečný jev. Terapeuti v kognitivně behaviorální tradici na tento vhled navazují: za emocemi je třeba hledat soud, který můžeme opravit.

Sem vstupuje klíčové stoické duchovní cvičení: praemeditatio malorum, což je meditativní zaměření na to, čeho se bojíme. Donald Robertson, kognitivně behaviorální terapeut, ale rovněž autor knihy Myslet jako římský císař, tvrdí, že přesně takové předjímání úzkostí i budoucích těžkostí je třeba pěstovat v laboratoři lidské mysli: člověk si má představovat to, čeho se obává – od pavouků po smrt – a zde zjišťovat, že se, možná, není čeho bát. Následně je třeba od představ, alespoň v případě strachů typu „pavouci“, přejít k reálné expozici. Vystavovat se stresorům zbavuje strachu, a tím osvobozuje.

Kapitoly

I. Stoici učitelé odolnosti? [začátek až 9:40]

II. Kosmopolitismus, láska k osudu i racionální povaha emocí [9:40–23:00]

III. Ctnost je poznání. [23:00–36:50]

IV. Marcus Aurelius a jeho duchovní cvičení [36:50–51:10]

V. Stoicismus v současné terapii: Léčba strachem [51:10 až konec]

Českou politickou scénou cloumají dvě aféry Andreje Babiše – nový vztah a odmítnutí vládního návrhu důchodové reformy. „Co se rozchodu týká, Babiš navazuje na tradici. Rozvedli se Mirek Topolánek, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka i Petr Nečas,“ připomíná v podcastu Echo Porada Ondřej Šmigol.

Tereza Matějčková říká, že tanečky kolem důchodů jí nepřijdou politicky promyšlené: „Politici ANO se na reformě s vládou shodli, ale pak to revidoval jejich šéf z dovolené na Maledivách.“

Komentátoři Týdeníku Echo probrali také plán lidovců na vyšší odvody pro bezdětné. „Restrikce nejsou vhodné, ale pozitivní podpora rodiny je na místě,“ soudí Dalibor Balšínek. „Pětina párů je ze zdravotních důvodů neplodná. Nenarušuje to rovnost před zákonem?“ oponuje Matějková.

A co propalestinské protesty na amerických univerzitách? „Protestující narušují výuku a na transparentech mají, že okupace skončí, až židé odejdou – do Evropy, USA…,“ říká Šmigol. „Protesty jsou možná antisionistické, ale ne antisemitské,“ tvrdí Kaiser.

Celý podcast sledujte na http://www.echoprime.cz

Evropské volby v rozhovorech Pavla Štrunce! „Program SPD do evropských voleb jsem schopný celý podepsat,“ říká Petr Mach, volební lídr koalice SPD a Trikolory. Mezi základními body programu, které Mach s SPD a Trikolorou sdílí, je odmítnutí Green Dealových regulací, migrace spojené s migračním paktem a zavedení eura. Tyto postoje jsou dlouhodobě součástí Machovy politické agendy a nyní se staly klíčovými tématy pro SPD a Trikoloru: „Lidé se diví, že jsem na kandidátce s lidmi jako Ivan David, ale on podepisuje stejné věci jako já. Jsme proti těm Green Dealovým regulacím, proti migračnímu paktu, proti zavedení eura. To je vše, co já dlouhodobě hájím a má to teď naše koalice SPD a Trikolora v programu jako hlavní věci," dodává Mach. Petr Mach v rozhovoru mluví o reakci rodičů na jeho spojení s SPD a říká: „Pro rodiče je SPD červená linie. Přebírají z médií, že to je populistická strana. Ale není to tak, že by se se mnou kvůli tomu nebavili, prostě měli na to absolutně jiný názor." Dodává ale, že do rodiny se politika podle něj zatahovat nemá a sám se divá na věci pragmaticky. V rozhovoru Petr Mach zmiňuje situaci, kdy ministr Dvořák označil SPD za fašisty. Mach na tuto obvinění reaguje slovy: „Zažívám takové útoky a nadávky nejen od představitelů vládní koalice, kdy ministr Dvořák řekne, že jsme fašisti, já mu říkám, co jako na nás vidíte fašistického, vy to používáte jenom jako nějakou politickou nadávku, ale zkuste říct argument.“Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

V roce 1994 se tehdy osmadvacetiletý výtvarník Jiří Černický rozhodl proniknout do nitra černé Afriky. Skoro nic o ní nevěděl, neměl skoro žádný plán a prostředky, měl je nepřekonatelnou touhu po poznání a zážitcích.

Šel většinou pěšky, bez podrobnější mapy, sám a na vlastní pěst. Skoro každý, kdo ho potkal, nad ním kroutil hlavou, pokud ho nechtěl okrást. Každý mu radil, ať dál nejde, že dál už nic není. On přesto šel, neboť vášnivá snaha dotknout se srdce temnoty byla silnější. O tom, kam došel a co při tom spatřil, vypráví v sedmém díle Výprav Jiřího Peňáse.

„Lidé nejsou připraveni koexistovat s miliardami současníků s plným vědomím jejich bytí,“ píše německý filozof Peter Sloterdijk. Právě takovou koexistenci nám umožnila digitalizace, která vytváří obrovský prostor pro indiskrétnost. Díky sociálním sítím se mnohem častěji ocitáme v intenzivním emociálním vztahu s lidmi, které sotva známe.

Tyto emoce nebývají vždy pozitivní – právě naopak se zdá, že současnost je prosycena nenávistí. Společnost je prý polarizovaná, lidé se vůči sobě chovají nesmiřitelně. Cyklisté nenávidí motoristy, motoristé cyklisty. Proč tolik nenávisti? Možná i proto, že to, co nás dnes spojuje, nejsou tradiční autority, ale hvězdy – herci, sportovci, youtubeři, modelky, kterými se chceme připodobnit. Jenže titíž lidé, které obdivujeme, v nás vyvolávají averzi. Lidé, které obdivujeme, nás přitahují proto, že mají něco, co my nemáme – a přesně ze stejného důvodu je máme sklon obdivovat i nesnášet.

Možná proto vznikl zvláštní obrat hate watching – lidé až nutkavě vyhledávají ty, kteří jim nepřekonatelně vadí a pak na ně nenávistně zírají. Jistěže tento fenomén není nový. Nenávidělo se vždy. Fascinaci nenávistí výstižně popsal René Girard ve své knize Obětní beránek. Společnost stojí na přitažlivosti, tedy na tom, že tíhneme ke stejnému, ale rovněž na elektrizující nevraživosti. Neodolatelná přitažlivost a stejně silná nesmiřitelnost bývají dvě strany jedné mince.

Není v tom případě na místě tvrdit spolu s rakouským filozofem Konradem Paulem Liessmannem, že nenávist netřeba nenávidět a sociální sítě jsou naopak prostorem, kde se lidé neškodně vyřádí? Lze zajít dále a spolu s americko-dánskou filozofkou Berit Brogaardovou tvrdit, že existuje nejen zničující, ale rovněž pozitivní, tzv. kritická nenávist, která společnost otužuje, dokonce může být branou k morální vizi?

Autorka podcastu Tereza Matějčková se zabývá i těmito možnostmi, nakonec je však zavrhuje. Obtíží nenávisti je okolnost, že se jedná o postoj, který tíhne ke snaze svůj objekt zničit. Neskýtá proto možnost změny, naděje, diskuse. S nenávistí navíc bývá spjatá sebenenávist. Nenáviděnému přisuzujeme moc, které se obáváme a kterou sami v sobě postrádáme. Zatímco soupeři se mohou respektovat, a tím vzájemně motivovat, tkví nenávist v otravě sebe sama.

Kapitoly

I. Ztráta indiskrétnosti počátkem nenávisti? [začátek až 8. minuta]

II. Nenávist: cit (nebo postoj?) směřující k eliminaci [od 8. minuty do 24.30]

III. Může být nenávist správná? [od 24.30 do 37:18]

IV. Nenávist je jako pořídit si oční vadu. [37:18–42.33]

V. Mimetická touha: Nenávist má něco z víry. [42.33–55.55]

VI. Nenávist je volání o pomoc. [55.55–konec]

Hnutí Starostů a nezávislých oživuje nápad s názvem bankovní sektorová daň. Vede ho k tomu hlavně to, že příjmy státu z daně z mimořádných zisků nejsou tak vysoké, jak vláda očekávala. Podle STAN zvlášť banky v případě windfall tax zůstaly za očekáváním. Analytik Hrot24 Miroslav Zámečník ale namítá, že daň může poškodit jak finanční domy, tak zejména klienty.„Hnutí STAN se zjevně snaží nějak odlišit,“ říká Zámečník a upozorňuje, že jedna ze stran vládní koalice má nově marketingové poradce ze Slovenska. A právě v zemi někdejších federálních partnerů je bankovní daň velmi tvrdá. „Je založena jako přirážka k dani z příjmu a je hodně vysoká. Efektivní sazba daně pro banky bude vysoko přes čtyřicet procent,“ zdůrazňuje analytik.Banky podle Zámečníka podobnou daň „zoufale nechtějí“. Pokud by prošel nápad ze strany Starostů, šlo by o špatný signál z hlediska finančních institucí i klientů. „Tohle je sektor, který funguje a dává krevní oběh celému organismu. Proč bychom měli zašpuntovávat artérie?“Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, omezila by disponibilní zdroje bank na poskytování úvěrů a tím by vyvolala nebezpečí oslabení ekonomického výkonu a zvýšení nezaměstnanosti, míní.Zdražily by se úvěry firmám i individuálním klientům. „Odnesou to zejména vkladatelé, dlužníci a z části zaměstnanci. Vždycky za to zaplatí tyto tři skupiny a akcionář. Ten zaplatí víc, ale nebude jediný,“ uzavírá Zámečník.Banky odmítají, aby byly předmětem takového zdanění. Argumentují, že mají spíš zájem jít třeba do projektů na financování infrastruktury, které mají být dělané PPP modelem. Jaké to bude mít další ekonomické a politické konsekvence? Proč tímto nápadem z pera vládního hnutí může akorát posílit opozice? Poslechněte si podcast. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Vzdělávací systém čekají velké změny, které mají zasahovat nejen do výuky, ale i do nastavení školského systému. Co všechno má být jinak a co je třeba, aby se tentokrát změny ve vzdělávání skutečně přenesly do praxe?

O tom přišli diskutovat ministr školství Mikuláš Bek (STAN), ředitel Národního pedagogického institutu Ivo Jupa, předsedkyně správní rady Nadace České spořitelny Dana Brandenburg a programová manažerka Partnerství pro vzdělávání 2030+ a poradkyně prezidenta republiky pro vzdělávání Silvie Pýchová.

Podcast vznikl ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem - https://www.npi.cz/

Hostem Echo Porady byl tentokrát významný fyzioterapeut Pavel Kolář, který v minulosti pečoval o prezidenta Václava Havla a staral se také o řadu vrcholových sportovců.

„Vyšetření jsou různá. Profesor Vojta, jeden z mých učitelů, daleko lépe viděl a jeho metody hodně vycházely z pozorování. Profesor Lewit zase dokázal pod listem papíru nahmatat vlas, takže spoléhal na palpaci,“ popisuje Kolář klasické diagnostické metody, které podle něj musejí jít ruku v ruce s technologiemi a moderní vědou. Ta dnes dovedla léčení až na molekulární úroveň, ale podle Koláře je potřeba její vliv vyvažovat.

Proč je na jednu stranu potřeba nehrbit se, ale také není vhodné sedět jako pravítko? Co všechno se dá diagnostikovat z toho, jak člověk chodí nebo stojí? Proč ve zdravotnictví chybí „manažer nemoci“? A je, nebo není sport zdravý?

S Pavlem Kolářem debatují Dalibor Balšínek, Tereza Matějčková, Bohumil Pečinka a Jiří Peňás.

Celý podcast sledujte na http://www.echoprime.cz

Jiří Machálek se před dvaadvaceti lety rozhodl, že zrealizuje park plný dinosaurů. Vášeň jeho malého syna ho donutila vážně přemýšlet o tom, jak postavit věrné modely. „Chtěl jsem skutečné dinosaury, ne park plný dráčků a soptíků. Spolupracujeme s Natural History Museum v Londýně, sledujeme moderní trendy v paleontologii a jdeme s nejnovějšími poznatky,“ říká Machálek.

Celý příběh začal tak, že v Plzni uspořádal výstavu dinosaurů a jen za léto ji navštívilo 160 tisíc lidí a dnes jeho parky navštíví dva miliony lidí ročně. Nyní provozuje osm zábavních parků v České republice, na Slovensku a ve Španělsku.„Rád bych v následující sezóně postavil autonomního dinosaura, který by se v parku procházel, je to ale dlouhá cesta,“ říká Machálek k plánům do budoucna. Také chce, aby jeho parky fungovaly i jako naučné projekty na výuku a školní exkurze, nejen jako prostor pro zábavu. Současně dodává, že by rád dostal i kredit od vědců.

Jeden z DinoParků fungoval i v Rusku, ale Machálek nechtěl v takové zemi dál podnikat a myslí si, že nyní už jsou všechny exponáty zničené a rozkradené. Plánuje naopak druhý park ve Španělsku.

V březnu jsme si připomněli třicáté výročí úmrtí Karla Kryla, v dubnu osmdesáté výročí jeho narození. Je to ještě autor, který má co říct?

Co vlastně zbylo z Karla Kryla a jeho legendy?

O tom v Salonu Echa diskutovali novinářka a básníkova dobrá přítelkyně Marta Bystrovová, novinář a autor knižního krylovského rozhovoru Půlkacíř Miloš Čermák, historik a novinář Martin Groman, literární vědec Jiří Zizler a divadelník, muzikant a právník Adam Rut. A protože připomínat výročí písničkáře bez jeho písní by nebylo uctivé, začali jsme právě písní.

"Česko-slovenské vládní vztahy poškodil premiér Fiala. Ke zrušení konzultací se slovenskou vládou nebyl důvod, Robert Fico se potkal se zástupci ukrajinské vlády a všichni byli spokojení. Je překvapení, že premiér Fiala měl takový velký problém, když Ukrajinci to tak nevidí. Nesetkalo se to s pochopením ani u Čechů, ani u Slováků, oba národy to kritizují, tvrdí bývalý slovenský ministr vnitra Vladimír Palko k situaci, kdy Česko v reakci na kroky slovenské diplomacie ve vztahu k Rusku ukončilo mezivládní konzultace se Slovenskem. 

Nebudou se tak z rozhodnutí českého premiéra Fialy konat společná jednání vládních kabinetů. Mezivládní konflikt podle něj nevyplývá z našich vzájemných vztahů ale z toho, že na válku na Ukrajině a příčinu vzniku konfliktu musíte mít jeden názor a máte li jiný, budete vytlačeni na okraj. Fiala je podle Vladimíra Palka s takovou situaci konformní, ale Slovenská vláda ne. Západ prý nedělal dobrou politiku před válkou a nejde jen rozšiřování NATO na Východ. Chce z Ukrajiny udělat baštu nepřátelskou k Rusku, také má máslo na hlavě.  

„Slováci už mají dost té progresivistické vlny, Peter Pellegrini dokázal trochu realističtěji mluvit o válce na Ukrajině, hodně lidí říká, že je jen loutkou a podržtaškou Roberta Fica, ale i on ho kritizoval a pokoušel se ho zlikvidovat, říká Palko k otázce směřování Slovenska po vítězství Petera Pellegriniho v prezidentských volbách. Palko v rozhovoru hovoří i o situaci slovenských médií, podle něj není na Slovensku problém v tom, kdo je jaké sexuální orientace, ale není podle něj přípustné, aby to média řešila a upozorňovala na to, kdo je jaké orientace. 

Pojem humanismu se hodí do ceremoniálních projevů. Ale víme, co to je? Uměli bychom jej definovat? Émile Durkheim, nejen sociolog, ale rovněž jeden z klíčových myslitelů humanismu, jej označil za náboženství pro sekularizovanou společnost a tvrdil: jádrem humanismu je fakt, že člověk je zde zároveň uctívajícím i uctívaným. Sám v kontextu dreyfusiády, zvláště v eseji „Individualismus a intelektuálové“, ukázal, že mu nejde o posvěcení egoismu. Spíše hovořil o posvátném individualismu, v němž ctíme důstojnost každého jednotlivce. Pakliže je jednotlivcova důstojnost porušena, působí to humanistovi podobnou nevoli jako kdysi věřícímu znesvěcení posvátného chrámu.

Tomáš G. Masaryk jde podobnou cestou. I on se zastal nespravedlivě odsouzeného Leopolda Hilsnera a rovněž zdůrazňoval, že bojoval za princip: každá duše váží stejně. Masaryk však svůj humanismus neformuloval v odstínění od náboženství. Co více: zdůrazňoval, že demokracii nelze bez božího řádu myslet. „Pravé náboženství je vědomí, že žijeme ve věčnosti již zde. Ne onde, nýbrž zde je věčnost,“ poznamenal. Takové náboženství je zároveň pravým humanismem. Aby šel do boje, nemusí jít člověku konkrétně o Leopolda Hilsnera. Své udělá princip: každý člověk, třeba i ten, který mi je nesympatický, dokonce darebák, má stejnou důstojnost, jako můj oblíbenec. Každý si zasluhuje spravedlivé posouzení své kauzy.

Ještě v jiném ohledu je náboženství – či spíše metafyzika – pro Masarykův humanismus nepominutelné: svoboda, na níž demokracie stojí, je sázkou. Nikdo nikdy nedokázal, že jsme svobodní. Snazší je popřít svobodu ať už odkazem na to, že jsme podrobeni kauzalitě, biologii nebo společenské moci. Jenže bez sázky na svobodu není možná demokracie s jejím předpokladem osobní odpovědnosti.

A Masaryk jde ještě dále. Demokracie navíc stojí na jistém typu důvěry, ne nutně v druhé, ale v sebe. Říká: „Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říkal Ježíš: hledejte napřed království boží, a ostatní vám bude přidáno.“ I to je podstatné: člověk musí umět risknout stát sám, s přesvědčením, že to jediné, o co nakonec jde, je uchovat svou duši – i za cenu, že se jeden stane, jako Masaryk v době hilsneriády, nejosamělejším člověkem v českém národě.

I. Má „humanismus“ vůbec nějaký obsah? Začátek až 7.30

II. Comte: kněz „sociální fyziky“ a autor slova altruismus 7.30–25.00

III. Durkheim, Masaryk a nespravedlivě odsouzení Židé 25.00–36.36

IV. Masaryk a „zastrašující intenzita sebevražednosti“ 36.36–42:00

V. Patočkova dvojí rovina humanismu 42.00–57.35

VI. Svoboda, sázka a meze racionality 57.35 až konec

Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu, říká analytik Hrotu24 Miroslav Zámečník.

Mobily, auta, baterie, počítače – veškeré technologie, které běžně používáme, jsou z Číny nebo prostě z Asie. Jenže to, co dělá Apple synonymem pro špičkovou světovou techniku, je mozek ze Silicon Valley, který díky těm součástkám navrhne ikonický iPhone. A právě v tomhle je šance i pro Čechy, protože mozky tady máme, jen je potřeba, abychom zlaté ručičky, o nichž tak rádi mluvíme, nahradili právě zlatými mozečky.

„Když se tady věci budou vymýšlet a ne už tolik nutně vyrábět, udělá to z Česka prvoligovou zemi,“ říká ekonom Miroslav Zámečník v aktuálním Hrotcastu.Česko by si podle něj mělo najít svoji parketu. „Nemůžeme soutěžit s Němci ve strojařině, protože jsou prakticky ve všem lepší. Jak ale říká teorie komparativních výhod, i kdyby byli ve všem lepší, musíme se specializovat na věci, kde ten rozdíl v kvalitě je relativně nejmenší“, dodává Zámečník. Na konec globalizace to podle něj prý zatím nevypadá, už jen proto, že Čína představuje 31 procent celé světové průmyslové výroby.

„Což je zhruba tolik, jaký byl výkon Británie, když byla na vrcholku sil“, upozorňuje analytik.Možný návrat Donalda Trumpa do Bílého domu bude podle Zámečníka dělat vrásky na čele nejen Číně, ale také Evropské unii, konkrétně Německu a nepřímo tedy i Česku.

Podle Zámečníka budou hrát Trump a jeho lidé velmi tvrdě, dokud nebude existovat obchodní rovnováha. „Nic nedovede rozčílit Donalda Trumpa víc, než kombinace velkého obchodního přebytku a zároveň malých výdajů na zbrojení“, upozorňuje Miroslav Zámečník.

Jinými slovy lze odhadnout, že třeba Německu může v případě svého opětovného zvolení prezidentem USA vzkázat zhruba toto: „Ty se schováváš pod mým jaderným deštníkem a článkem 5 (smlouvy o společné obraně NATO – pozn. red.), a zároveň ke mně vyvážíš svá prémiová auta.“ A tím si navíc Německo plní svoji státní kasu, dodává Zámečník.

Co dalšího by znamenalo zvolení Donalda Trumpa pro mezinárodní obchod? Jak může uspět Česko ve světové konkurenci? Jak vypadalo zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze a proč musel Miroslav Zámečník občas z jednání utíkat nebo chodit zadním vchodem? Poslechněte si podcast.

Porada Echa tentokrát začala na kongresu ODS, který se konal o víkendu v Ostravě. Podle Daniela Kaisera a Dalibora Balšínka je výsledek kongresu pokračováním volné jízdenky Petra Fialy. Vládla euforická nálada, Fiala koaliční partnery oslovoval křestními jmény a vypadá to, že je nejsilnějším šéfem ODS v historii.

„Petr Fiala vytváří dojem že v USA udělal něco zásadního pro situaci na Ukrajině a schválení balíku americké pomoci, ministr Lipavský si zve na kobereček íránského velvyslance, ale v tu stejnou chvíli se v Evropském parlamentu jako na běžícím pásu schvalují věci, které budou denně ovlivňovat naše životy, a Česko se zdržuje hlasování. Protože má premiér a vláda moc práce s děláním světové politiky,“ komentuje Daniel Kaiser situaci schválení migračního paktu a dalších zákonů v EP.

Porada se věnovala i tomu, jak bude Evropa vypadat za padesát let a jak se změní vlivem příchodu uprchlíků z mimoevropských zemí. Podle Jiřího Peňáse je už teď jisté, že za padesát let Evropa bude k nepoznání a bude se podobat spíše Blízkému východu a Africe. „Migrace je krize. A je škodlivá i pro země, odkud ti lidé odcházejí,“ soudí Peňás.

V závěru Porady se mluvilo o íránském útoku na Izrael a o tom, jak a kdy přijde odveta. „Všichni analytici se tváří, že nějaká reakce Izraele bude, ale nikdo se neshodne jaká. Ve hře je třeba i velký kybernetický útok,“ tvrdí Ondřej Šmigol.

Celý podcast sledujte na http://www.echoprime.cz

Před třiceti lety začala genocida ve Rwandě, jeden z nejhorších zločinů v historii Afriky, který na Západě zabetonoval představu kontinentu jako brutálního a zaostalého místa. Afrika, včetně Rwandy, se od té doby přece jenom značně změnila. Právě o tom, jaká je dnešní Afrika, debatovali Ondřej Horký-Hlucháň z Ústavu mezinárodních vztahů, Bohumil Doboš z Institutu politologických studií FSV a Martin Loužecký z neziskovky Skate World Better. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Marek Prchal, bývalý hlavní stratég a spolupracovník Andreje Babiše, se po deseti letech práce ve vrcholové politice rozhodl napsal knihu Duše Národa a v podcastu Pavla Štrunce mluví o svých zkušenostech z politických kampaní i o tom, jaký to celé mělo dopad na jeho rodinu a hodnoty. „Kdybych věděl, co vím dneska, odešel bych v roce 2017. Ale mě strašně zajímalo, co se děje ve Strakovce. Byl jsem strašně zvědavej a teď jsem do toho baráku mohl chodit a zjistit to. Byla to moje zvědavost, co mě hnala na Úřad vlády, jaký to je, jaký to bude, jak se ta země řídí, jak se rozhoduje. Je to je centrum všeho,“ říká Marek Prchal o svém rozhodnutí zůstat po boku Andreje Babiše i poté, co se stal premiérem. „Objevovaly se nesmysly, jako že máme armádu lidí, kteří ovlivňují internetové diskuze, které já řídím. Přitom jsme mohli kdykoliv do České televize, na Novu… Stačilo zavolat, nedávalo by smysl tohle dělat.“ V rozhovoru popisuje i klíčové prezidentské volby, ve kterých Andrej Babiš prohrál s Petrem Pavlem a po kterých Prchal tým Babiše opustil. Momentů, kdy chtěl skončit už dřív bylo prý milion denně. Popisuje, jak se liší Andrej Babiš a současná vládnoucí pětikoalice: „Chybí tam hlad a posedlost, je to taková chození do práce. Viděl jsem pětihodinový dohodovací řízení a to jsem se trochu naštval, že tohle já platím?!“ „Začalo mě štvát, co věci stojí, v hlavě se mi to spojí, že za to můžou oni,“ komentuje Prchal současný stav v Česku a dodává, že možná Česko teď potřebuje roky klidu. Chcete vědět, jak se řídí Česko? Proč chtěl Marek Prchal do Strakovky? A jak to má se soukromým životem? Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Kniha Kdo se bojí genderu? je první, jíž se Judith Butler, přední současná filosofka a, jak sama říká, i politická aktivista obrací na široké publikum. Chce vysvětlit, že se pojmu gender nikdo nemusí bát, ale také ukázat na ty, kteří mu nerozumí, případně jej cíleně dezinterpretují. To vše prý značí, že se chtějí vrátit do starých časů. Mezi fašisty v tomto smyslu řadí třeba současného papeže Františka, Giorgiu Meloniová, ale s fašisty se přinejmenším rovněž paktují ti, kteří trvají na neměnné biologické podmíněnosti, tedy na tom, že převážná většina lidí spadá přesně do jednoho nebo druhého pohlaví.

Navzdory kritice, které se Judith Butler dostává od akademiků, širší veřejnosti či politiků, je nesporné, že kniha Trable s genderem z roku 1990 patří mezi nejvlivnější filozofické knihy dvacátého století, a mnozí proto Judith Butler řadí již dnes k žijícím klasikům. Autorka podcastu Tereza Matějčková ukazuje, že její poslední kniha zračí snahu integrovat do své filozofie nový pojem genderu, takový, který je s dosavadním směřováním díla Judith Butler neslučitelný. Kniha se proto zmítá v rozporech. Sama Judith Butler přiznává, že pozměnila svůj pojem tak, aby se do něho vešli zvláště transgender osoby, kterým bylo trnem v oku filozofičino tvrzení, že gender je výkon, nemá žádnou podstatu, a tak zcela jistě není osudem, natož čímsi, s čím se člověk rodí.

Jenže právě zde mnohé transgender osoby protestovali poukazem na to, že přece jejich gender není výtvorem, ale čímsi, co změnit nemohou. Gender se tak pro Judith Butler stává cosi na straně jedné neměnného, daného – což je v kontextu její filozofie z devadesátých let netypické –, obtíží však je, že Judith Butler nechce zcela své dílo z devadesátých let opustit, a tak nadále tvrdí, že gender je i výkon. Je však otázka, jak lze radikální důraz na ironičnost a živoucnost vlastního vztahu ke genderu smířit s genderem coby osudem.

S tím ostatně souvisí další problém: Judith Butler se proslavila svými tvrzeními o tom, kterak do všeho – včetně našich těl – zasahuje sociální a mocenská dynamika. Její filozofie by skýtala dobré prostředky pro studium náhlého nárůstu transgender lidí. Je přece pozoruhodné, že zde se však zastavuje: gender muže i ženy je sociálně konstruovaný, ale transgender identita – zdá se – nikoli.

Kapitoly

I. Úvod: Filozofka i politická aktivistka

II. Hegeliánka a žijící klasička

III. Trable s rodem: zrušení hranice mezi tělem biologickým a tělem vnímaným

IV. Kdože tu má trable s genderem?

„Kdyby mě měl někdo potrestat, zaplatil by mi čtyři týdny v turistickém resortu,“ říká biolog, filosof a spisovatel Stanislav Komárek. V nových Výpravách Jiřího Peňáse hovoří o svém objevování Turecka a Kurdistánu. Mluví o svých cestách inspirovaných Karlem Mayem a jeho dobrodružnými romány z Orientu. Též o svém vzahu k islámu a o tom, že se mu v Evropě už asi nevyhneme. Muslimem se ale stát nechtěl. Zato setkání s derviši a jejich extatickými anci považuje za je jedno z nejúžasnějších ve svém bohatém životě.

Kdo v Česku zaplatil na neočekávané dani nejvíc? Přišel čas na její zrušení? A troufne si ji ještě někdo zavést?

Nový Hrotcast se zaměřil na mimořádnou daň z neočekávaných zisků – konkrétně na její historii. Koncept daně má kořeny, které sahají až do doby první světové války, a běžně se objevuje jako reakce na různé hospodářské a geopolitické šoky. Jak upřesňuje analytik Hrot24 Miroslav Zámečník „tyto daně jsou často uvaleny v situacích, kdy vlády čelí nepředvídatelným událostem, jako jsou válečné konflikty a s nimi spojený nárůst cen.“

Příkladem může být vnější šok způsobený ropnými krizemi, kdy se vlády snaží redistribuovat mimořádné zisky získané v důsledku náhlého zvýšení cen surovin, například v ropném sektoru. „Tato praxe se ukázala být efektivní i v obdobích vysoké inflace, jako byly osmdesátá léta ve Velké Británii, kde byla daň z neočekávaných zisků využita i v energetickém sektoru,“ dodává ekonom.

Mimochodem o historickou událost se ve svém materiálu pro zavedení této daně opírá i ministerstvo financí. Konkrétně píše „Není bez zajímavosti, že Thatcherové windfall daň mířila právě na banky, které měly v té době stejně jako dnes nadměrný zisk z rychlého nárůstu úrokových sazeb," uvádí materiál. Podle Miroslava Zámečníka to není zcela přesné.

„Protože Margaret Thatcherová to použila na banky – ovšem v době, kdy úrokové sazby stanovilo ministerstvo financí. Bank of England tehdy neměla nezávislost, pokud jde o stanovení monetární politiky. To mělo právě ministerstvo financí. Takže tady to není úplně přesně, historie je barevná“, vysvětluje ekonom.

Jasným příkladem využití této daně na začátku první světové války bylo Švédsko, které, přestože zůstávalo neutrální, zavedlo exportní daň na železnou rudu a ocel vysoké kvality určenou pro zbrojařské úsilí. „Podobně Dánsko, inspirováno Švédskem, uvalilo daň na vývoz vepřového, což byl další způsob, jak využít ekonomické situace pro zvýšení státních příjmů,“ popisuje Miroslav Zámečník.

Ve Spojeném království, významném účastníku první světové války, byla situace trochu odlišná. Zde byla zavedena daň z neočekávaných zisků na munici, což byl poměrně neobvyklý krok. Tento přístup byl motivován absencí cenové regulace a pocitem, že dodavatelé munice vydělávají „příliš mnoho“. Kdo v Česku zaplatil na neočekávané dani nejvíc? Co dani říkají minoritní akcionáři ČEZu? Přišel čas na její zrušení? A troufne si ji ještě někdo zavést?

Michal Pohludka založil český startup Macromo - pomocí moderních nástrojů experti dokáží zjistit, zda se nemoci jako rakovina, cukrovka, nebo onemocnění ledvin rozvinou, nebo ne. Vše je kombinací životního prostředí, životního stylu a genetiky.

Další jeho projekt GeneSpector je jedna z nejvýznamnějších inovativních firem a zaměřuje se na hledání a vývoj nových biomarkerů, které mohou pomoct lidem. Jejich cílem je odhalit zdravotní problém dříve než nastane a tím poskytnout lékařům čas na efektivní léčbu.

Cílem jejich projektů je poskytnout pacientům co nejefektivnější léčbu přizpůsobenou právě jejich specifickým potřebám. Technologie, jako jsou genetické testy a pokročilé bioinformatické nástroje, nyní umožňují lékařům s nevídanou přesností identifikovat predispozice k určitým onemocněním a predikovat, jak na různé léčebné postupy pacienti zareagují. To otevírá dveře k efektivnější léčbě mnoha onemocnění, včetně těch, která byla doposud těžko léčitelná.

„Na svět vstupujeme s kartami, které máme, ale nemusí se to propsat, geneticky podmíněná onemocnění nezměníme, ale sklony k vysokému tlaku, kardiovaskulárním onemocněním, cukrovce a dalším chorobám můžeme ovlivnit životním stylem,“ tvrdí Michal Pohludka a dodává, že lidi se často zbytečně bojí odběrů krve.

"Když víme, že ten problém může nastat, a víme to v raném stádiu, tak ta léčba může být výrazně efektivnější a stoprocentní. Bavíme se o onkologických onemocněních, bavíme se o onemocnění ledvin, o kardiovaskulárním onemocnění a vlastně mnoho dalších populačních závažných onemocnění.“ Jako problém českého zdravotnictví vidí i to, že lidé mají pocit, že vše je zadarmo, tak prevenci neřeší. K lékaři jsou až v momentě, kdy mají problém.

Popisuje také situaci v Spojených arabských emirátech, kde na základě genetického screeningu obyvatel už zdravotnictví funguje komplexně na systému prevence.

Přestože personalizovaná medicína a prevence nabízejí obrovský potenciál pro zlepšení zdravotní péče, představují také nové výzvy. Mezi ně patří otázky soukromí a etiky v souvislosti s genetickým testováním, potřeba rozsáhlých investic do výzkumu a vývoje, a také nutnost přizpůsobit stávající zdravotnické systémy novým modelům péče.

Hlavním tématem Echo Porady byla otázka rusofilství. „Zažil jsem učitelku ruštiny, která doma pořádala dny ruské kuchyně, kdy si dali boršč a jedli to dřevěnou lžící,“ líčí Daniel Kaiser. Lidí s pozitivní sympatií k Rusku je podle něj u nás málo. „Ta škála přece může být velká – od lásce k ruským románům a baletu, až po to, že si přeješ okupaci střední Evropy,“ kontruje Jiří Peňás.

Téma ruského vlivu se prolíná i slovenskými volbami. Jak moc jsou si Ivan Korčok a Peter Pellegrini podobní? Emoce z nich cloumají i napříč Evropou. „Šéf frakce Zelených v Bundestagu tweetuje, že Slovensku bude nutno odebrat evropské peníze. A nebyl jediný,“ připomíná Kaiser.

V podcastu Echo Porada diskutují Dalibor Balšínek, Jiří Peňás, Ondřej Šmigol a Daniel Kaiser.

Celý podcast sledujte na http://www.echoprime.cz

Salon Echa má tentokrát zpravodajské zaměření. Odpichuje se od zátahu Bezpečnostní a informační služby (BIS) oznámeného premiérem Petrem Fialou těsně před Velikonocemi slovy: „Odhalili jsme proruskou síť, která rozvíjela operaci s cílem šířit ruský vliv a podkopávat bezpečnost v celé Evropě.“ Operace prý sestávala jednak z provozu dosud málo známého webu Voice of Europe, jednak z financovaní populistických politických proudů různě po Evropě, nikoli z České republiky, ale v České republice ano.

Ředitel BIS Michal Koudelka na schůzi vlády jmenoval jednoho západoevropského populistu, jemuž prý v České republice byly předávány peníze v hotovosti: německého Petra Bystroně. BIS prý má předání peněz v hotovosti zvukově zdokumentováno, měl se generál Koudelka vyjádřit na schůzi vlády.Skutečně ovlivňuje Rusko významně volby v Evropě, nebo je to jen oblíbený prostředek establishmentu, jak delegitimizovat opozici a své kritiky, čemuž by napovídalo známé vyšetřování Donalda Trumpa pro neexistující styky s Ruskem v předvolební kampani?

A mají být tajné služby západního světa víc kontrolovány, než jsou dnes?

Do debaty se zapojili poslanec Spolkového sněmu za Alternativu pro Německo Petr Bystroň, Robert Králíček z bezpečnostního výboru Poslaneck sněmovny za ANO, jeho kolega a předseda výboru Pavel Žáček (ODS) a konečně bezpečnostní analytik, kdysi ředitel krajské expozitury BIS a ještě dřív signatář Charty 77 a bubeník Plastic People Jan Schneider.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

"Zaznamenali jsme v několika předchozích letech útoky na našeho národního dopravce, útoky na celou řadu klíčových institucí," tvrdí ministr dopravy Martin Kupka. Bezpečnost cestujících prý nebyla ohrožena. 

„Jsem pro, aby Česko zastoupení v Moskvě na úrovni velvyslance mělo. Pokládám za přirozenější i v době takhle vážného geopolitického konfliktu, tak mít právě v Rusku velvyslance,“ říká Kupka k tomu, zda je vhodný čas řešit obsazení diplomatického postu v Ruské federaci. 

„Vítám každou příležitost, kdy je možné veřejnosti vysvětlovat, jak je to z kroky vlády, jakou mají logiku,“ komentuje Kupka kontroverzní výjezdy ministra vnitra a šéfa STAN Víta Rakušana do regionů.

„Jak rozehrál tu kopanou, no tak tam bohužel sejmul i vlastní spoluhráče. To jsme si taky patřičně vyříkali. A myslím, že Vítovi Rakušanovi je líto, že to takhle vyznělo,“ dodává Kupka a tvrdí, že i on aktivně s veřejností mluví.

Největší konkurence je podle Kupky v komunistické Číně, na jedno místo se hlásí 500 lidí, je to výzva, to se samozřejmě promítá do toho, jaký výkon ta ekonomika může mít. "Spalovací motory s námi budou ještě dlouho, nechci, aby to určovala nějaká byrokracie, místo regulací by měl být hlavním hnacím motorem rozvoje automobilového průmyslu podnikatelský duch a inovace." Investicí do budoucnosti jsou podle ministra především rozvoj dálnic a vysokorychlostních tratí.

Když papež František nedávno tweetoval o sociálních nerovnostech, Jordan Peterson opáčil: „Na vašich řečech není nic křesťanského. Spása je záležitostí individuální duše.“ Mnozí kanadského psychologa a emeritního profesora torontské univerzity napomínali: „A kdo jste vy, že okřikujete papeže?“ Je pravda, že Peterson není církevní činovník, na druhou stranu bychom stěží hledali druhého člověka, který ke studiu bible přitáhl tolik lidí, jako se to podařilo kanadskému psychologovi svými videi na YouTube.

Petersonova reakce byla typická: prý se dnes příliš málo hovoří o individuální odpovědnosti, naopak každý utrousí něco o sociálnu, druhých či solidaritě. Autorka podcastu Tereza Matějčková ukazuje, že kanadský psycholog netvrdí, že by rovnost nebyla důležitá otázka. Naopak ukazuje – i na základě vlastního výzkumu násilnosti – že nerovnosti jsou problém. Tam, kde jsou všichni více méně bohatí, je málo násilnosti; stejně tak, tam, kde jsou všichni více méně chudí. Naopak tam, kde existují hluboké statusové rozdíly, častěji zavládne i násilí. Peterson však míní, že by nás to nemělo vést k touze rušit rozdíly, natož prohlašovat za výlučného viníka kapitalismus.

Svou tezi ilustruje na tzv. Paretovu pravidlu. To říká, že se osmdesát procent důsledků zakládá na dvaceti procentech příčin. Pozoruhodné je, že to platí nejen v lidském světě. Osmdesát procent vší masy je koncentrováno do pouhých dvaceti procent nebeských těles. Osmdesát procent obyvatel žije ve dvaceti procentech měst. A v České republice platí, že osmdesát procent majetku vlastní nejbohatších dvacet procent lidí. Poukazem na Paretovo pravidlo, případně na tzv. Matoušovský princip – „komu je dáno, tomu je přidáno“ – Peterson neříká, že se s nerovnostmi nemá nic dělat. Ale uvědomění si faktu, že se jedná o zákonitost překračující společnost, může být podstatné pro otázku, co s těmito rozdíly dělat

Proč útočit na papeže? Peterson má za to, že snaha převyprávět křesťanství do sociální nauky vede ke ztrátě poselství. Navíc je symptomem nedůvěry kněží vůči křesťanskému příběhu. Vždyť Bůh své nejoblíbenější kolikrát staví proti společenství a vyzývá je, aby šli do neznáma. Nejdůležitější je rozhýbat se – pak vám pomůže Bůh, anebo, jak říká kanadský psycholog, serotonin, který je odměnou za aktivitu.

Kapitoly

I. Úvod: Umíme slyšet, co Peterson říká? [Začátek až 11.30]

II. Emeritovaný psycholog, psychoterapeut a YouTuber [11.30–27.35]

III. Kdo žije podle příběhů, žije intenzivněji. [27.35–31.50]

IV. Humrové, hierarchie, štěstí [31.50–50.40]

V. Neheroizujme selhání. Pozoruhodný je jen úspěch. [50.40–59.45]

VI. Když kněží ztrácejí důvěru ve svaté texty [59.45 až konec]

Bibliografie

Fritze Breithaupta, Das narrative Gehirn, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2023.

Conor Friedersdorf, Why Can't People Hear What Jordan Peterson Is Saying?, in: The Atlantic, 22. 1. 2018, https://www.theatlantic.com/politics/archive/2018/01/putting-monsterpaint-onjordan-peterson/550859/

Kateřina Mahdalová, „Data odhalují, kolik veškerého majetku v Česku patří skupině nejbohatších“, in: Seznam Zprávy, 16. 1. 2024, https://www.seznamzpravy.cz/clanek/fakta-data-odhaluji-kolik-veskereho-majetku-v-cesku-patri-skupine-nejbohatsich-243496

Jordan Peterson debate on the gender pay gap, campus protests and postmodernism, in:

Channel 4 News, https://www.youtube.com/watch?v=aMcjxSThD54

Jordan Peterson, Mapa smyslu. Architektura přesvědčení, přel. Jindřich Veselý, Praha: Argo, 2023.

Jordan Peterson, 12 pravidel pro život, přel. Aleš Drobek, Praha: Argo, 2019.

Jordan Peterson, 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos, Toronto: Random House of Canada, 2018.

Abigail Shrier, Bad Therapy. Why the Kids Aren’t Growing Up, New York Penguin Random House, 2024.

Andreas Reckwitz, Musíme se nově naučit pracovat se ztrátami, 23. listopadu 2023, in EchoPrime, https://echoprime.cz/a/HtrzX/musime-se-naucit-nove-pracovat-se-ztratami.

Českým národním sportem se stala natažená dlaň, říká analytik Hrot24 Miroslav Zámečník. Podle něj vše se vypuknutím panedemie a následnou Ukrajinksou krizí a prohloubením trendu státních zásahů. V reakci na to vlády, za cenu nárůstu dluhu, výrazně navýšily podpory nejen pro občany, ale i pro firmy. "Aby se nepropouštělo, tak prostě přijímaly firmy docela velké peníze od vlády", říká Zámečník.

Zároveň ekonom upozorňuje, že v řadě případů firmy, které čerpali pomoc během covidu, si pak vyplatili dividendy. A to podle něj nejde moc dohromady: "Běžně se dělo, že se přijal antivirus a vyplatily se dividendy. Jak to říkal Švejk, takových věcí by se dělat nemělo, ale ono se to může." doplňuje s nadsázkou analytik.

Řada firem, které v krizi žádaly o pomoc, nyní sedí jak poměrně velkém objemu peněz. od roku 2020 se jeho objem vkladů v bankovním systému u řady firem zvýšil o desítky procent: "Třeba zemědělství, lesnictví a rybolov je v takové situaci, že od roku 2020 se jeho objem vkladů v bankovním systému zvednul o 54,6%. Zpracovatelský průmysl, který byl stíhaný všemi poruchami v dodavatelských řetězcích, sedí momentálně na 212,9 miliardách a od covidu si ten objem úložek zvýšil o 37%," uvádí Miroslav Zámečník.

Jenže je nutné se podívat, co může být za důvodem, že firmy hromadí finance. Podle Zámečníka by peníze měly sloužit investicím a měly by mít pozitivní ekonomickou návratnost, jenže "firmy se bojí, co bude dál. Třeba Green Deal jsme si vymalovali v tak strašně černých barvách, že se ho opravdu bojíme. My jsme zranitelní, to ano. A když si tu zranitelnost uvědomuješ, tak se toho bojíš," uzavírá analytik Hrot24. Co je demoralizace v byznysu? Čemu brání další regulace? Proč Evropa ztrácí konkurenceschopnost? Namaže si nás třetí svět "na chleba"? Poslechněte si podcast.

Hlavním tématem dnešní Echo Porady je situace v Gaze. Kdo je na vině? Palestinci? Hamás? Izrael? „Neříkejme, že za oběti může Hamás. Každý stát, který vede válku, má odpovědnost za to, aby při tom nepáchal válečné zločiny, což Izrael pravděpodobně dělá,“ tvrdí Daniel Kaiser. „Izrael ničí infrastrukturu Hamásu. A ten s tím počítá a bere si za živý štít celou Gazu,“ oponuje Ondřej Šmigol, jenž nyní v Izraeli strávil více než týden.

Probíraly se i aktuální prezidentské volby na Slovensku. „Politika Roberta Fica je postavená na konfrontaci a pro jeho další fungování je jako prezident mnohem výhodnější Ivan Korčok, vůči němuž se může vymezovat,“ soudí Dalibor Balšínek. Důvodů, proč Fico preferuje Korčoka, je však hned několik.

Jak moc je český náhled na Slovensko důsledkem našeho paternalismu? A co se děje v Maďarsku, kde se demonstruje proti odvolání prezidentky a ministryně spravedlnosti? Dojde k „únavě Orbánem“? Maďarští vůdci zpravidla vydrží desítky let.

Co přinese evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků? „Je to jakýsi doplněk aktu o digitálních službách, který mířil na vztahy mezi platformami a jejich uživateli. Tohle ovlivní vztahy platforem a redakcí,“ říká Kaiser.

Na Echo Poradě diskutovali Dalibor Balšínek, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Ondřej Šmigol.

Celý podcast sledujte na http://www.echoprime.cz

„Čeští zbrojaři nabírají lidi, kteří v těch zbrojovkách pracovali v 70. letech, je velká nouze o lidi, suroviny, o všechno. Teď se ve velkém vyrábí munice, dělají se modernizace nebo úpravy starých tanků z 50. až 80. let, oprašují se zkušenosti, které měly firmy bývalého Československého zbrojního pomyslu," říká vojenský analytik Jiří Vojáček.

"Už před ruskou invazí byly na Ukrajině jednotky NATO v rámci cvičných a poradenských misí," říká k návrhu francouzského prezidenta Macrona o možné rozmístění jednotek NATO přímo na Ukrajině. Vojáček naznačil, že i když se jedná o významný krok, který by mohl intenzivnějším způsobem zapojit NATO do války, mohl by vést k přímému konfliktu s Ruskem, pokud by na vojáky NATO byl spáchán útok.

Vojáček tvrdí, že jakýkoliv další krok ze strany NATO, který by zahrnoval rozmístění vojáků na Ukrajině, by měl zásadní vliv na další vývoj a možnou eskalaci konfliktu.

Vojáček tvrdí, že jakýkoliv další krok ze strany NATO, který by zahrnoval rozmístění vojáků na Ukrajině, by měl zásadní vliv na další vývoj a možnou eskalaci konfliktu.

Rozebírali jsme i ruské aktivity směrem k České republice, „Jsou desítky českých měst, na které jsou namířeny ruské jaderné rakety. V Rusku vyšly žebříčky toho, kdo jsou největší nepřátelé Ruské federace. My jsme tam vždycky spolu s Poláky, Brity a Američany okupovali ta přední místa,“ říká JIří Vojáček. 

Ohledně nákupů české armády Vojáček upozorňuje hlavně na problém nekoncepčního a špatně naplánovaného nakupování armádní techniky. „Je riziko, že část nakoupených letounů F35 bude stát, že si koupíme něco, co vlastně nebudeme v budoucnu potřebovat, říká Vojáček k nákupu letadel. V závěru rozhovoru zmiňuje ještě problematiku nefunkční a špatně vybavené vládní letky: "Vládní letka kterou využívají naši politici na zahraniční cesty, tak je vlastně naprostou ukázkou toho, co všechno je v naší armádě špatně, premiér letěl do Spojených Arabských Emirátů na šňůru jednání s arabskými šejky linkovým letadlem, šejkové se na to dívali dost divně,“ dodává Jiří Vojáček. 

„Pamatuji že v roce 2012  při velkých protestech byly demonstrující označování že je lůza v ulicích. Teď se lidé bojí demonstrovat, nechtějí přijít o svůj příjem a nechtějí být spojeni s označeními jako dezolát,“ říká Josef Středula, který obhájil funkci předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů. Dodává, že lidé mají obavu o základ té své existence, lidé se radikalizují a vzniká atmosféra, že skoro každý, kdo někde protestuje, tak je za dezoláta. 

Středula také kritizuje vládní plány na zvýšení věku odchodu do důchodu na 70 let a více pro lidi mladší než ročník 2005, což považuje za neakceptovatelné. "Poslal dopis panu prezidentovi s požadavkem, abychom se sešli na téma důchodová reforma, protože si myslíme, že to není v pořádku, takové zvyšování důchodového věku nepřihlíží k zdravotnímu stavu lidí," říká Středula a poukazuje na nedostatek komunikace vlády ohledně řešení důchodu, současně kritizuje nedostatek snahy o nalezení společného řešení.

Zdůrazňuje, že ČMKOS se snaží o dialog s prezidentem republiky na toto téma, s cílem vyjádřit názory a obavy zástupců zaměstnanců a hledat spravedlivější a přijatelnější řešení důchodové reformy. 

Výpravy se tentokrát vypravily do Grónska! A průvodcem nám byl spisovatel a cestovatel Jáchym Topol. Jaký je největší ostrov a asi nejtajemnější země světa? Je to stále ten Gronland, tedy zelená země? 

Grónsko pokrývá z osmdesáti procent ledovec starý miliony let, život je tedy možný jen na okrajích, které jsou přístupné. Grónsko má asi 2 miliony kilometrů čtverečních a obyvatel jen něco málo přes 50 tisíc.

Jaká je historie osídlení a jaké kultury ostrov opanovaly? Jáchyma Topola uhranula vikingská historie osídlení ostrova, Odvážní vikingští mořeplavci se poprvé usadili v Grónsku kolem roku 985 našeho letopočtu. 

Pojďte společně s Jiřím Peňásem poznat tuhle drsnou a fantastickou zemi, která nahání hrůzu.

Celá epizoda na www.echoprime.cz, nebo na Forendors

Hostem Echo Porady byl designér Aleš Najbrt a mluvili jsme především o tom, jak se v České republice daří kultivovat veřejný prostor. Proč se bojíme nového a odvážného? „Průměrný design je příšerný, komunismus zničil tradiční obory a hrabeme se z toho stále, je tu velká snaha udržet Prahu jako skanzen.“ Tvrdí Aleš Najbrt a v polemice s Danielem Kaiserem řeší, zda je dobře, že se Praha proměňuje moderními budovami, nebo jestli je nová moderní architektura neuctivá k městu a geniu loci.

„Když se podíváte do Vídne, Lince, nebo Londýna, všude jsou nové budovy vedle historických. Musí vznikat nové stavby, které procházejí soutěžemi. Je to mnohem lepší, než když nový kontroverzní projekt nějaký developer uplatí,“ tvrdí Najbrt a dodává, že lidem dnes chybí odvaha riskovat.

Na Echo Poradě diskutovali Dalibor Balšínek, Aleš Najbrt, Tereza Matějčková, Daniel Kaiser a Ondřej Štindl.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Jannis Samaras a jeho Kofola se rozhodli vstoupit na pivní trh. Společnost koupila většinový podíl ve společnosti Pivovary CZ Group, která rozvíjí tradiční značky piv Holba, Zubr a Litovel. „Já jsem pil Holbu v mládí v Jeseníkách, chci aby ty pivovary, které tam jsou 150 let, žily dál, chceme zachovat co jsme získali od majitelů těch značek,“ říká Samaras k důvodům, proč se rozhodl pivovary koupit. 

V rozhovoru jsme řešili i konflikt nostalgie tradičních značek jako Kofola, nebo právě pivovary, a možnost z nich vybudovat něco víc zajímavého pro mladou generaci.

Samaras říká, že lidé občas po nostalgii touží. Ale současně se jeho značky snaží nabízet i inovace. Více než patnáct let představuje každoročně Kofola své vánoční limitované edice nápojů inspirované tradičními vánočními vůněmi. Jednou takovou byla vánoční edice Kofoly s příchutí rumu, která se setkala s negativními reakcemi médií i veřejnosti, kdy Kofola musela čelit otázkám, zda právě rumová příchuť v nápoji, který pijí i děti, není zbytečným setkáním se s alkoholem v kolovém nápoji. „Byla to jen bouře ve sklenici vody, příchutě děláme jen proto, aby byl regál něčím zajímavý, na prodeje to nemá vliv,“ řekl Samaras k vánoční kauze i tomu, jakou roli v produkci Kofoly právě limitované edice hrají. 

V rozhovoru mluvil i o tom, jak s Kofolou chystají svatby na letních festivalech, jestli je obtížné dnes oslovit mladé lidi a jak se mu povedlo prosadit se na českém trhu se značkou UGO. Trvalo to prý deset let. 

Celý rozhovor sledujte na www.EchoPrime.cz

Slovenské volby po prvním kole v Echo Salonu. S historikem, slovakistou a ředitelem Památníku národního písemnictví Michalem Stehlíkem a právníkem, spisovatelem a někdejším novinářem Tomášem Němečkem jsme hovořili o tom, jak letos volba nejvyššího slovenského ústavního činitele probíhá.

Celý Echo Salon poslouchejte na www.echoprime.cz a čtětě v Týdeníku Echo!