Za horami.cz - cestovatelský podcast

Štvalo ho, že mu jako diabetikovi všechno zakazovali, tak přešel 4250 km přes hory USA, aby dokázal, že to jde. V rozhovoru s horalem Hynkem se dozvíte, že dlouhé treky nejsou tak moc o tom, jak máte natrénováno, ale mnohem víc o vlastní hlavě.

Povypráví jak vypadá den na pacifické hřebenovce, jaké to je, když vás v horách lízne okraj hurikánu, na jaké lidi při přechodu narazíte nebo jak bojoval s nudou, která se po stovkách kilometrů monotónní chůze dostaví. Samozřejmě se podělí také o pár praktických triků, které mu pomohly celou trasu úspěšně zvládnout.

Rozmáhá se nám tu takový cestovatelský nešvar... a týká se v poslední době stálé všudypřítomnější umělé inteligence. Čím dál tím častěji si všímám, jak lidé využívají ChatGPT či jiný podobný nástroj k plánování svých cest nebo jako průvodce po destinacích. Je to ale dobrý nápad?

Íránská příroda překvapivě nabízí mnohem více než rozlehlou poušť na sto způsobů. Z Teheránu můžete ještě v květnu koukat na zasněžený hřeben Alborzu v podstatě kousek nad městem. Přitom jinde v kopcích už pučí jaro, které zas o pár set kilometrů jižněji dávno přešlo do pomalu žloutnoucího léta. Sotva projdete hustými lesy na severu, zjistíte, že na pobřeží Kaspického moře se na zaplavených políčkách pěstuje rýže a nad městečkem Lahijan mají i kousek čajových plantáží. Ve chvíli, kdy si člověk dá pohov od objevování přírodních kouzel, doženou jej úvahy, jak se tady okolo asi žije. A ty už tak veselé bohužel nejsou…

Zážitky a dobrodružství nemusíme automaticky hledat na druhém konci světa. Některé nás mohou překvapit hned za humny nebo rovnou za nejbližším rohem. Britský dobrodruh Alastair Humphreys proto přišel s konceptem tzv. microadventures, díky kterým můžeme nabourat denní rutinu a zažít něco nevšedního i v průběhu běžného pracovního týdne.

Dobytí nejvyšší hory Arménie ztěžuje barevná suť sjíždějící i s nebohým turistou zpátky do sopečného kráteru, nad kterým se tyčí hned čtyři vrcholky. Na druhou stranu je to právě i tohle zatracené kamení, které Aragatsu dává své kouzlo.

Four Sisters Mountains patří k tomu nejhezčímu, co může Čína milovníkovi pořádných kopců nabídnout. Fotogenické hory však trpí klasickým přístupem Číňanů k turismu, který má návštěvníky stát především hodně peněz a co nejméně námahy.

Buddhistický nový rok představuje v celé jihovýchodní Asii příležitost k neskutečné pětidenní párty. Začíná se velmi duchovně omýváním všudypřítomných sošek Buddhy, ale od dalšího dne už vzdálené modlitby přehluší naplno vyhulené repropedny a ulice se mění v nemilosrdnou vodní přestřelku, kde se omluvenky neuznávají.

Ala Archa je pravděpodobně nejznámější národní park Kyrgyzstánu. A také nejdostupnější. Vzdálenost cca 40 kilometrů od hlavního města Bishkeku z něj dělá lákavý cíl i pro spoustu turistů, kteří se do vysokých hor jinak příliš nehrnou. Přidejme si k tomu slušný zástup domorodých piknikářů a snadno dostaneme obrázek, který alespoň mě osobně zrovna nelákal. Naštěstí jako mnoho jiných věcí ve střední Asii je i zde všechno trochu jinak, než jak se zdá na první pohled. Především stačí udělat jen malý krok stranou nejznámější cesty, odbočit do jiného údolí a najednou máme všechny horské krásy téměř jen sami pro sebe.

Poloostrov Svatý nos je mnohem méně známý a naštěstí také méně navštěvovaný než ostrovní brácha z protějšího břehu, Olchon. Kromě hmyzích náletů a husté tajgy nabízí i krásné pobřežní výhledy na Bajkal a příjemnou rekreaci v sirných termálních pramenech. Vše však začíná v Usti Barguzin – posledním městečku před vstupem do národního parku.

Při pohledu zpět vnímám několikadenní pobyt v Amritsaru na severozápadě Indie jako střípkovitou mozaiku zážitků, které nás měly uvést do nové a podivné reality, která se pro následující měsíc stala našim hostitelem. Přibližně milionové město nabízí opravdu vše od masivních náboženských obřadů a vynalézavých monumentů po drsný trénink v ulicích a selfiechtivé nadšence, pro které je Evropan skvělým úlovkem.

Tádžikistán je jedna ze zemí, která vás sundá enormním kontrastem mezi krásou přírodních divů a tíhou života místních obyvatel. Když máte v nedávné historii rozpad sovětského svazu následovaný krutou a dlouhou občanskou válkou, nevěstí to pro vaši budoucnost nic veselého. Přesto v srdci této chudé země najdete místa, která podezřele připomínají ráj. Ne ten křesťanský s anděly na kůru a tlupou bezprizorných svatých dušiček. Ale horalský: se zurčícími potoky, přísnými skalními stěnami a jezery, jež v hlubinách skrývají barevné tóny s původem mimo náš svět i pochopení. Tam můžete na chvíli zapomenout na složitý svět okolo…

Když se řekne „přechod přes nejvyšší kopec nejstaršího národního parku v Norsku“, není třeba nic speciálního dodávat... 

Do Gruzie se dneska jezdí skoro jako do Tater. Nenarazit mezi Kavkazskými štíty na krajánka je jako nepotkat v Brně slovenského studenta. Naštěstí je Gruzie země pestrá a stále nabízí dosud turisty nepříliš objevená zákoutí, jakým je i národní park Borjomi-Kharagauli - nádherný svět Malého Kavkazu s monumentálními výhledy na jeho většího bratříčka. Přidejte si k tomu salaše se svéráznými, ale sympatickými pastevci, stáda koní a pár beraních rohů místní kořalky a máte nezapomenutelný trek. 

 Zpackaný experiment před třiceti lety uvolnil přírodní síly, které během několika málo okamžiků změnily osud desítek až stovek tisíc lidí. Dodnes mnoho z nich pracuje na odstranění následků havárie a ještě více obyvatel se musí vyrovnávat s traumatem hluboce zakořeněným ve své paměti. Jaké dojmy vyvolává radiací zamořená oblast v okolí bývalé jaderné elektrárny? Co lze vidět na území nikoho kromě radioaktivních psů a ruin lidských sídel? 

Stará planina se z větší části nachází v Bulharsku, ale její srbská pohraniční část rozhodně stojí za návštěvu. A to přesto, že tahle kráska vám rozhodně nedá nic zadarmo. Zmije se tu pletou pod nohy, stezky na mnoha místech zavál čas, jalovcová kleč sdírá k nepříčetnosti a najít v dosahu hřebene vodu je občas kumšt. Kromě toho potkat zde někoho jiného než osamělého baču a jeho stádo krav je značně nepravděpodobné. Co chtít víc?