Myšlenka na den

Občanství

Jedním z mnoha práv a povinností občanů je účast na demokratickém životě. Účast ve volbách je zásadní způsob vyjádření tohoto práva a povinnosti, jak nám připomíná katolická církev v konstituci Gaudium et spes. Osobní zapojení do politického a společenského života je třeba v souladu s našimi možnostmi považovat za příležitost převzít odpovědnost a příkladným způsobem přispět ke společnému dobru.

Klesající volební účast v Evropě i ve světě ukazují, jak se občané – zejména mladí lidé – mohou cítit bezmocní a odtržení od politického života. Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom se tvůrčím způsobem zapojili do společnosti a také k tomu povzbuzovali druhé a hledali nové způsoby, jak se zapojit do politiky a výzev v našich komunitách a regionech v Evropské unii.

Otázky:

• Do jaké míry jsem zapojen do společenského a politického dění ve svém okolí?
• Proč chodím volit, proč je to důležité? Jaké další zajímavé způsoby mohou povzbudit moje vrstevníky, aby se zúčastnili voleb do Evropského parlamentu?

“(Věřící) – jako občané státu – nemohou opomíjet účast „na rozličných mnohostranných aktivitách hospodářského, sociálního, zákonodárného, správního a kulturního rázu, které slouží organickému a institucionálnímu rozvoji společného dobra.”
papež Benedikt XVI, Deus caritas est, 2005

POLITIKA

Jádrem křesťanské identity je Ježíšova výzva milovat Boha a milovat se navzájem. Papež František nám připomíná, že láska se nenachází pouze na osobní, soukromé úrovni, ale také v interakci s celou společností. Pokud nejsme naivní, nemůžeme vidět politiku pouze jako místo konfliktů, ctižádosti nebo dokonce korupce. Měli bychom politiku vnímat spíše jako prostor, kde se snažíme společně vyjadřovat Boží lásku ke všem, nejen k těm nejbližším.

Na této úrovni jednání a zapojení ustupují přímé pocity lásky hledání spravedlnosti a osobní skutky lásky se odrážejí ve spravedlivé politice, která podporuje důstojnost každého člena společnosti. Nakonec je to stejná výzva, která nás pohání: "Miluj svého bližního jako sám sebe".

Otázky:

• Jak se dívám na politiku? Je pro mne tento pohled překvapením nebo výzvou?
• Když se podívám na společnost v mojí zemi, zejména na její nejkřehčí členy, vidím, jak je politická rozhodnutí ovlivňují? Jde to k lepšímu či k horšímu?

“Politika, často vysmívaná, je vznešeným posláním a jednou z nejcennějších forem lásky k bližním, protože usiluje o obecné dobro.  Musíme být přesvědčeni o tom, že láska „je základ nejenom mikrovztahů (s přáteli, se členy rodiny nebo v rámci malých skupin), ale také makrovztahů (společenských, ekonomických, politických)”.
papež František, Evangelii Gaudium, 2013

Školy na Ukrajině musí zajistit kryty pro své žáky a učitele. Aby se v případě nebezpečí měli kam schovat. Zní to věcně a pochopitelně. A současně je v tom skryto něco divného. Zlého. Jednu takovou školu, děti i kryt navštívili v těchto dnech čtyři muži z Českobratrské církve evangelické, mezi nimi i Daniel Ženatý, autor myšlenky.

Otec nás stvořil, Ježíš nás zachránil, Duch svatý nás provází

Otec nás stvořil, Ježíš nás zachránil, Duch svatý nás provází. V den, kdy si církev připomíná Nejsvětější Trojici, vysvětluje papež František tisícům dětí přítomných na Svatopetrském náměstí na prvním světovém dni věnovaném jim tajemství Boha, jednoho ve třech osobách. "Jsme tu, abychom se společně modlili, abychom se modlili k Bohu. Souhlasíte?"

"Ježíš!" křičí děti, když se jich papež ptá na jméno Božího syna. "Prosme Ježíše, aby nám pomáhal a byl nám nablízku," žádá František, protože "když přijímáme, přijímáme Ježíše a Ježíš nám odpouští hříchy". To se děje "vždycky, vždycky, vždycky", připomíná papež, "muži nebo ženě s mnoha hříchy" a "dokonce i těm nejošklivějším hříšníkům".

Nezapomínejte na to: Ježíš odpouští všechno a vždycky a my musíme mít pokoru o odpuštění požádat. "Odpusť mi, Pane, dopustil jsem se něčeho špatného. Jsem slabý. Život mě dostal do těžkostí, ale ty mi všechno odpouštíš. Chtěl bych změnit svůj život a ty mi pomoz".

Není snadné, pokračuje papež, vysvětlit, co je to Duch svatý, který "je v nás", protože ho přijímáme ve křtu a svátostech, "dává nám sílu, utěšuje nás v těžkostech". Duch svatý, opakuje, je ten, "který nás provází životem". Pětkrát požádá děti, aby si to zopakovaly, a pak jim objasňuje radost z víry:

Milí bratři a sestry, chlapci a děvčata, všichni jsme šťastní, protože věříme. Víra nás činí šťastnými. A věříme v Boha, který je, "všichni dohromady: Otec, Syn a Duch svatý".

Křesťané mají také matku, "Marii", odpovídají děti, které František prosí, aby se modlily a odříkávaly se všemi věřícími modlitbu Zdrávas Maria. "Modlete se za rodiče, za prarodiče, za nemocné děti," vybízí papež, a "modlete se vždy a především za mír, aby nebylo válek". "Co udělal Duch svatý?" ptá se znovu, než pokračuje ve slavení mše svaté. "Doprovází nás," odpovídají děti sborově.
Díky za toto setkání! František určil druhý Světový den dětí, který se bude konat v září 2026.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-05/frantisek-detem-duch-svaty-nas-provazi-zivotem.html

Nemůžu tvrdit, že bych strašně ráda myla okna. Rozhodně takhle v sobotu ráno v postelineuvažuju, když se rozmýšlím, co budu dnes podnikat, do čeho se pustím, co je potřeba a co může počkat: hurá, je sobota, můžu umýt okna. Moc často to nedělám. Ale na jaře se na to opravdu už těším. Venku je totiž čím dál víc hezky a přes špinavá okna to není tak dobře vidět. Pokud se mi podaří pro tuto práci zvolit vhodný den, je mytí oken vlastně velká radost.

Vhodný den znamená, že musí svítit slunko, pofukovat lehký větřík a teplota by měla vyhnat rtuť v teploměru mezi desítku a patnáctku, možná i trošinku víc. To jsou podle mého ideální podmínky pro mytí oken. Vzhledemk množství květináčů, co stojí na parapetech mých oken, je to velká operace. Když už je odnáším z okna, vezmu je do koupelny a osprchuju. Některé rovnou přesadím. Všude po bytě je binec. Okna jsou otevřená, záclony se perou v pračce.

Kdyby pršelo a byla zima, zdálo by se mi mytí oken nehygienické. Možná je to alibismus, ale já to tak prostě mám. Když chci, aby mě nějaká práce bavila, potřebuju pro ni mít správné načasování. Někdy to nejde. Nevadí. Když si ale mohu vybrat, udělám to.

Celým tím popisem uklízecí strategie chci vlastně říct, že je fajn modlit se za správné načasování. Už mi docela jde se včas zastavit a požádat Boha o pokyn, kdy je na něco čas. Asi znáte takový ten vnitřní neklid, že něco prostě nemůžete jít udělat. Dlouho jsem se domnívala, že to je moje lenost nebo nechuť, ale asi to tak nebylo. Myslím, že to bylo Boží ne k mým plánům. Když ho požádám o správné načasování, jsem si ohledně svých pocitů jistější. Udělám to, až mi řekneš, jo? Pak zase cítím takový ten vnitřní neklid a nemohu tu věc neudělat, žádné odklady nejsou možné, prostě musím jít. Tak, Táto, kdy půjdeme na ta okna, není už čas?

Drazí bratři a sestry!

o slavnosti Letnic, slavíme seslání Ducha svatého na Marii a apoštoly. V evangeliu Ježíš mluví o Duchu svatém a říká, že „bude mluvit to, co uslyší a oznámí nám, co má přijít“ Co má Duch svatý slyšet? Co nám oznámí?

Mluví k nám slovy, která vyjadřují obdivuhodné city, jako je náklonnost, vděčnost, důvěra, milosrdenství. Slovy, díky nimž poznáváme krásný, zářivý, konkrétní a trvalý vztah, jakým je věčná Boží láska, slovy, která k sobě promlouvají Otec a Syn. Jsou to totiž proměňující slova lásky, která v nás opakuje Duch svatý a která je pro nás dobré slyšet, protože tato slova plodí a dávají růst stejným citům a záměrům v našich srdcích: jsou to úrodná slova.

Proto je důležité, abychom se jimi živili každý den, slovy Božími, slovy Ježíšovými, inspirovanými Duchem. A mnohokrát říkám: přečtěte si kousek evangelia, mějte malé, kapesní evangelium a noste je sebou, využívejte příznivých momentů. Kněz a básník Klement Rebora, když mluvil o svém obrácení, si do svého deníku zapsal: "A Slovo umlčelo mé tlachání!". Boží slovo umlčuje naše povrchní tlachání a nutí nás mluvit vážná slova, krásná slova, radostná slova. Naslouchání Božímu slovu umlčuje tlachání. Tak v nás dáváme prostor hlasu Ducha svatého. A pak při adoraci - nezapomínejme na modlitbu tiché adorace, zvláště na prostou, tichou modlitbu adorace. A tam si vyslovovat dobrá slova, říkat si je v srdci, abychom je pak mohli říkat druhým, jeden pro druhého, a tak viděli, že to vychází z hlasu Utěšitele, Ducha.

Drahé sestry a bratři, číst a meditovat evangelium, modlit se v tichu, říkat dobrá slova, to nejsou těžké věci, všichni je můžeme dělat. Jsou snazší než urážet, rozčilovat se... A tak se ptejme sami sebe: jaké místo mají tato slova v mém životě? Jak je mohu kultivovat, abych lépe naslouchal Duchu svatému a stal se jeho ozvěnou pro druhé? 

Kéž nás Maria, přítomná o Letnicích s apoštoly, učiní poslušnými hlasu Ducha Svatého.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, upravil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-05/regina-letnice.html

Přijde mi to vlastně docela logické. Co dva lidi hodně sblíží? Společné trápení, společné vzdorování nějakým potížím, společný boj za něco, co člověka přesahuje. Proč by to nemohlo platit i pro vztah člověka a Boha?

Když Boha o něco usilovně prosím, když o něco vytrvale bojuju, snažím se rozumět, co k tomu on říká. Modlili jsme se za jednoho člověka, mého kamaráda, který si vážně pochroumal nohu a díky tomu musel sedět doma. Vypadalo to jako vážný problém. Nemohl do práce, nemohl nikam za zábavou, nemohl sportovat. Všichni ho litovali, chodili mu říkat, jaký je chudák a nosili mu čokoládu. Když jsem předkládala jeho zranění na modlitbách Bohu, měla jsem dojem, že je to nějak v pořádku. Že mu mám jen požehnat pokojem. Divné, ne? Vždyť ho to muselo bolet. Vždyť přišel o část svých příjmů, když byl na nemocenské. Možná taky přišel o spoustu dobrodružství a zábavy, když nikam nemohl. Taky jsem ho šla navštívit a taky jsem mu přinesla hořkou čokoládu. Svěřila jsem se mu se svým pocitem, jaký jsem měla při modlitbách za něj a jeho uzdravení. Jak se mi zdálo, že se vlastně nic neděje. Zeptala jsem se, jak se cítí, co prožívá a jak by tomu rozuměl. Kamarád se rozpačitě usmíval a přiznal, že je za své zranění vlastně vděčný.  Byl už tak strašně unavený a přetažený, že mu nucený odpočinek přišel velmi vhod. Vypočítal, co všechno už během doby svého léčení stihl. Dospal se, odpočinul si, přečetl několik knížek, na které před tím nemohl najít čas. Podařilo se mu znovu nastavit pravidla pro svůj modlitební čas. A prý ho navštívili kamarádi, se kterými se marně pokoušel setkat, ale nikdy to pro nedostatek času na jedné nebo druhé straně nevyšlo. Pochroumaná noha pro něj byla pravým požehnáním.

A já jsem byla ráda, že jsem dobře rozuměla Božímu pocitu při svých modlitbách. Asi i tak nějak může vypadat „blíže“.

Otázky pro dnešek a pro zítřek

V této souvislosti přirozeně vyvstává řada otázek. Jak chránit profesionalitu a důstojnost pracovníků v oblasti informací a komunikace spolu s důstojností uživatelů na celém světě? Jak zajistit interoperabilitu platforem? Jak umožnit podnikům, které vyvíjejí digitální platformy, aby přijaly odpovědnost za obsah a reklamu stejně jako vydavatelé tradičních komunikačních médií? Jak zprůhlednit kritéria, jimiž se řídí fungování algoritmů pro indexaci a deindexaci a vyhledávačů, které jsou schopny oslavovat nebo rušit osoby a názory, historii a kulturu? Jak zaručit transparentnost zpracování informací? Jak zjistit autorství textů a dohledatelnost zdrojů skrytých za štítem anonymity? Jak zjistit, zda obrázek nebo video zobrazuje událost, nebo ji jen simuluje? Jak zabránit tomu, aby se myšlenka redukovala na jednu jedinou, a tím se podpořil jednotný přístup vyvinutý na základě algoritmu? Jak zabráníme tomu, aby se zdroje redukovaly na jedinou, algoritmicky zpracovanou myšlenku? A jak místo toho podpořit prostředí, které zachovává pluralitu a představuje složitost reality? Jak můžeme zajistit udržitelnost tohoto výkonného, drahého a energeticky extrémně náročného nástroje? Jak jej můžeme zpřístupnit i rozvojovým zemím?

Z odpovědí na tyto a další otázky bude vyplývat, zda umělá inteligence nakonec nevytvoří nové kasty založené na přístupu k informacím, a nezpůsobí tak vznik nových forem vykořisťování a nerovnosti. Nebo zda povede k větší rovnosti tím, že podpoří správné informace a větší povědomí o epochální změně, kterou procházíme, a upřednostní naslouchání mnohostranným potřebám lidí a národů v členitém a pluralitním informačním systému. Jestliže na jedné straně můžeme zahlédnout přízrak nové formy otroctví, na straně druhé si můžeme představit i prostředek větší svobody; buď možnost, že několik vyvolených může podmiňovat myšlení ostatních, nebo že se všichni lidé mohou podílet na rozvoji myšlení.

Odpověď, kterou si na tyto otázky dáme, není předem daná; záleží na nás. Je na nás, abychom se rozhodli, zda se staneme potravou pro algoritmy, nebo budeme živit své srdce onou svobodou, bez níž nemůžeme růst v moudrosti. Taková moudrost zraje díky moudrému využívání času a přijímání našich zranitelností. Roste ve spojenectví mezi generacemi, mezi těmi, kdo mají paměť minulosti a těmi, kdo mají vizi budoucnosti. Jen společně můžeme zvýšit svou schopnost rozlišování a bdělosti a vidět věci ve světle jejich naplňování. Aby naše lidství neztratilo orientaci, hledejme moudrost, která byla přítomna přede vším (srov. Sir 1,4): pomůže nám sladit i systémy umělé inteligence s plně lidskou komunikací.

Kousek od nás zuří válka vyvolaná ruskou agresí vůči svobodné Ukrajině. Život musí jít dál, i když je to těžké. Ví to i pan Václav, který se vrací zpět do Oděsy. Do práce chodit musí a chce. Jak to vše zvládne?

Drazí bratři a sestry, hezký den!
Evangelium o slavnosti Nanebevstoupení Páně uvádí, že Ježíš poté, co svěřil apoštolům úkol pokračovat ve svém díle, "byl vyzdvižen do nebe a usedl po Boží pravici".
Ježíšův návrat k Otci se nám nejeví jako odchod od nás, ale spíše jako jeho předcházení k našemu cíli, kterým je nebe. Jako když člověk v horách stoupá k nějakému vrcholu: jde, s obtížemi, a nakonec se mu v zákrutu cesty otevře obzor a spatří panorama. Pak celé tělo najde sílu zvládnout závěrečný výstup. Celé tělo - ruce, nohy a všechny svaly - se napne a soustředí, aby se dostalo na vrchol.
A my, církev, jsme právě tím tělem, které Ježíš po svém výstupu na nebesa táhne s sebou jako "na tažném laně". Je to on, kdo nám svým slovem a milostí svátostí odhaluje a zprostředkovává krásu vlasti, k níž jsme na cestě. Tak i my, jeho tělo, radostně stoupáme spolu s ním, naší hlavou, s vědomím, že krok jednoho je krokem pro všechny a že nikdo nesmí zabloudit ani zaostávat, protože jsme jedno.
Dobře naslouchejme: krok za krokem, krok za krokem nám Ježíš ukazuje cestu. Jaké jsou to kroky? Evangelium říká: "Hlásejte evangelium, křtěte, vyhánějte démony, utkejte se s hady, uzdravujte nemocné"; zkrátka konejte skutky lásky: dávejte život, přinášejte naději, držte se dál od každé špatnosti a podlosti, na zlo odpovídejte dobrem, buďte nablízku trpícím. To je "krok za krokem". A čím více to děláme, čím více se necháváme proměňovat Duchem, tím více následujeme jeho příkladu a tím více, jako na horách, cítíme, jak se vzduch kolem nás stává lehkým a čistým, obzor širokým a cíl blízkým, slova a gesta se stávají dobrými, mysl a srdce se rozšiřují a my zhluboka dýcháme.
Pak se můžeme ptát sami sebe: je ve mně živá touha po Bohu, touha po jeho nekonečné lásce, po jeho životě, který je životem věčným? Nebo jsem poněkud zpovrchnělý a zakotvený v pomíjivých věcech, penězích, úspěchu či požitcích? A moje touha po nebi, izoluje mě, uzavírá mě, nebo mě vede k tomu, abych miloval své bratry a sestry s velkým a nesobeckým duchem, abych cítil, že jsou mými společníky na cestě do ráje?
Maria, pomoz nám, ty, která už jsi došla k cíli, pomoz nám společně s radostí kráčet vstříc slávě nebe.

„Copak to musím?“ úpěla jsem v duchu, jako bych zapomněla na výzvu, kterou jsem přijala. „Fakt musím vyslechnout všechny ty řeči? Vždyť já nikdy nevím, co jim mám odpovědět, a možná že ode mne žádnou odpověď vlastně ani nečekají. Tak trochu mě ty ženský štvou.“ Dalo by se říct, že jsem vylévala své srdce před Bohem. Dnes to totiž byl masakr. Měla jsem něco jako návštěvní odpoledne.

To, že pracuju v knihkupectví je velká výhoda. Vždycky mě tam najdete. Je to taky určitá nevýhoda. Každý mě tam najde. A jsou lidé, před nimiž bych byla někdy ráda neviditelná. Většinou si s lidmi ráda povídám, zajímají mne oni i jejich příběhy, jsou pro mne nekonečnou inspirací. Existují však jedinci, kteří mne uvádějí do rozpaků. Ve svých vyprávěních si protiřečí, neuvádějí důležité okolnosti a jejich příběhy pak není možné pochopit. Ptají se mě na můj názor, ale přitom ho odmítnou hned, jak jej vyslovím. Připadám si hloupě a skutečně nevím, jak reagovat. Co je ovšem nejhorší – nevědí, kdy s povídáním přestat a jejich zásoby hrůzyplných historek o křivdách, zradách a nehodách všeho druhu jsou nekonečné. Vím už, že nesmím pokládat žádné doplňující otázky, protože by tok jejich řečí nikdy neskončil. Myslím si, že jim nemohu být nijak prospěšná, že je zhola zbytečné, aby mi to všechno povídali, ale oni si to zjevně nemyslí.

Dnes přišla jedna z těch paní, které dlouze hovoří, a spustila. Ztrácela jsem se v jejích příbězích, neznala jsem osoby, které v nich vystupovaly, a pokud jsem si dobře vzpomínala, posledně byly její názory přesně opačné než dnes. Snažila jsem se soucitně naslouchat a zároveň nic nehodnotit. Naštěstí dnes někam spěchala, a tak to netrvalo ani celou hodinu. Pak přišla ještě jedna dáma, ale jí jsem všechno rozuměla, nechtěla po mně žádná vyjádření, a dokonce si koupila pár knih. Mohla jsem si oddechnout, že to nebyl úplně ztracený čas. Pak jsem šla domů. Zabočila jsem za roh do klidné ulice v našem sousedství a na poslední chvíli jsem si všimla, že před svým domem na mne čeká další paní. Nebylo kam uhnout, viděla mne. Zatoužila jsem být pro tu chvíli neviditelná. Absolvovala jsem tedy rozhovor ještě i s touto dámou, odpověděla jsem jí v podstatě v chůzi na otázky, které mi pokládala a s úsměvem jí popřála hezký večer. Přešla jsem přes silnici, a to jsem neměla dělat. Přímo proti mně šla další povídavá paní, která bydlí někde v sousedství. Vedla si svého psíka a byla celá dychtivá po trošce toho přátelského hovoru.

„To přece nemůže být náhoda,“ spustila jsem v duchu směrem k Bohu, když jsme se s dámou rozloučily a já pokračovala domů. „Tohle ty po mně chceš?“ Cítila jsem, že kývá na souhlas. Jako by mi naznačoval, že když chci být jemu blíže, musím být blíže i lidem. Myslím, že taky naznačil něco o tom, že jsem už velká holka a mám dostatečnou kapacitu snést i lidi nepříjemné, obtížné nebo nesrozumitelné. On je snáší dobře.

Růst lidskosti

Všichni jsme povoláni k tomu, abychom společně rostli v lidskosti a jako lidé. Výzvou, která před námi stojí, je učinit kvalitativní skok, abychom dokázali žít v komplexní, multietnické, pluralitní, multináboženské a multikulturní společnosti. Je na nás, abychom si kladli otázky týkající se teoretického rozvoje a praktického využití těchto nových komunikačních a znalostních nástrojů. Jejich velké možnosti pro dobro jsou doprovázeny rizikem, že se vše změní v abstraktní výpočty, které redukují jednotlivce na data, myšlení na mechanický proces, zkušenost na izolované případy, dobro na zisk, a především popřením jedinečnosti každého jednotlivce a jeho historie. Skutečnost se rozpustí v záplavě statistických údajů.

Digitální revoluce nás může učinit svobodnějšími, ale rozhodně ne, pokud nás uvězní v modelech, kterým se dnes říká "komory ozvěny". V takových případech namísto zvýšení plurality informací riskujeme, že se ocitneme v bažině zmatku a budeme podléhat zájmům trhu nebo moci. Je nepřijatelné, aby využívání umělé inteligence vedlo ke skupinovému myšlení, ke shromažďování neověřených údajů, ke kolektivnímu redakčnímu zanedbávání odpovědnosti. Reprezentace skutečnosti ve "velkých datech", jakkoli může být pro strojové řízení funkční, znamená ve skutečnosti podstatnou ztrátu pravdivosti věcí; ztěžuje mezilidskou komunikaci a ohrožuje samotnou naši lidskost. Informace nelze oddělit od živých vztahů. Ty zahrnují tělo a vidění reálného světa; zahrnují korelaci nejen dat, ale i lidských zkušeností; vyžadují citlivost k tvářím a výrazům obličeje, soucit a sdílení.

Myslím na zpravodajství o válkách a na "paralelní válku", která je vedena prostřednictvím dezinformačních kampaní. Myslím také na všechny reportéry, kteří byli zraněni nebo zabiti při výkonu služby, aby nám umožnili vidět to, co sami viděli. Protože jen když se dotkneme utrpení dětí, žen a mužů, můžeme pochopit absurditu válek.

Využití umělé inteligence může pozitivně přispět v oblasti komunikace za předpokladu, že neodstraní úlohu žurnalistiky v místě, ale postaví se jí po boku. Pokud zvýší profesionalitu komunikace, a učiní každého žurnalistu odpovědnějším. Pokud zachová každému člověku roli subjektu s kritickou schopností komunikace jako takové.

Pro Ježíše jsme přátelé

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Nedělní evangelium nám vypráví o Ježíšových slovech apoštolům: "Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli". Co to znamená?
V Bibli jsou Božími "služebníky" mimořádní lidé, kterým Bůh svěřuje důležité poslání, například Mojžíš, král David, prorok Eliáš až po Pannu Marii. Těmto lidem Bůh svěřuje své poklady. To vše však podle Ježíše nestačí k tomu, abychom řekli, kým pro něj jsme my; je třeba něčeho víc, aby bylo jasné, kým jsme pro Ježíše, něčeho většího, co přesahuje samotné statky a projekty. Je třeba přátelství.

Už jako děti se učíme, jak krásná je to zkušenost: přátelům dáváme své hračky a nejkrásnější dárky; když pak vyrosteme, jako dospívající, svěřujeme jim svá první tajemství; jako mladí lidé nabízíme věrnost; jako dospělí sdílíme spokojenost a starosti; jako staří lidé sdílíme vzpomínky, úvahy a mlčení dlouhých dnů. Boží slovo nám v knize Přísloví říká, že "vůně a kadidlo potěší srdce a rada přítele rozveselí duši". Zamysleme se na chvíli nad svými přáteli a přítelkyněmi a poděkujme za ně Hospodinu! 

Přátelství není výsledkem vypočítavosti ani donucení: vzniká spontánně, když v druhém rozpoznáme něco ze sebe. A je-li pravé, je přátelství tak silné, že neselže ani tváří v tvář zradě. "Přítel vždy miluje", říká Kniha přísloví, přítel vždy miluje, jak nám ukazuje Ježíš, když Jidášovi, který ho zradil polibkem, říká: "Příteli, proč jsi tady?". Pravý přítel tě neopustí, ani když uděláš chybu: opraví tě, může tě pokárat, ale odpustí ti a neopustí tě. 

A dnes nám Ježíš v evangeliu říká, že pro něj jsme právě takoví, totiž přátelé: drazí lidé nad všechny zásluhy a očekávání, ke kterým vztahuje ruku a nabízí jim svou lásku, nabízí jim svou milost, své slovo; s nimiž - s námi, svými přáteli - sdílí to, co je mu nejdražší, všechno, co slyšel od Otce. Dokonce až do té míry, že se pro nás stává zranitelným, že se nám bez obrany a přetvářky vydává do rukou, protože nás miluje, Kristus nás miluje jako přítel, chce nás takové; chce naše dobro a chce, abychom se podíleli na jeho dobru.

Ptejme se tedy sami sebe: Jakou tvář má Bůh pro mě? Tvář přítele, nebo cizího? Cítím se jím milován jako blízký člověk? A jakou Ježíšovu tvář dosvědčuji druhým, zejména těm, kteří jednají špatně a potřebují odpuštění?

Kéž nám Maria pomůže růst v přátelství s jejím Synem a šířit ho kolem sebe.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-05/regina-5-5-24.html

Do kamen se samozřejmě musí přikládat, pokud chceme, aby nám bylo teplo. Přikládat pod kotel manželského ohně je ještě důležitější. Manželství není perpetuum mobile, záležitost, která by tu jednou provždy měla být a fungovat. Manželství je náročný organismus, který vyžaduje práci a péči. Pokud bychom je přirovnali k ohni, pak je třeba říci, že musíme pravidelně přikládat.

Musíme se dohodnout, co bychom spolu mohli podnikat. Je moc důležité vymýšlet, kam spolu jít, co společně číst, jakou aktivitu bychom mohli pravidelně zařazovat do svých časových rozvrhů. Jsem si jistá, že nejsme jediný manželský pár, který by dokázala pěkně klidně žít nikoli spolu ale vedle sebe. Každý zvlášť bychom se velmi dobře zabavili svou prací a svými zálibami. Na provozu domácnosti bychom se už nějak shodli. Jinak bychom spolu vlastně neměli nic společného, což by byla škoda. Všimla jsem si na manželském soužití některých našich vrstevníků, že to přesně takhle mají. Mně to ale nestačí.

Loni k Vánocům jsem svému manželovi věnovala dva páry chodeckých holí. Jeden pro něj, jeden pro mne. Myslím, že se mi už dlouho nepodařilo dát mu něco, z čeho by měl větší radost. Velmi dobře pochopil, co jsem tím chtěla říct. Rádi se spolu procházíme, ale s holemi naše vycházky dostaly ještě další rozměr. Já jsem od něj dostala takový plastový náramek s čipem, který znamená předplatné použitelné na bruslení a do bazénu. Taky jsem se zaradovala, protože to byl jasný důkaz, že se mnou chce být. Jasně, že mi to lichotí. Jasně, že mě těší, když si pořád máme o čem povídat. Automatické to ovšem není. Čteme stejné knihy a diskutujeme o nich, posloucháme stejnou hudbu a rozebíráme, co se komu líbí, přeposíláme si politické analýzy a pořád spolu někam chodíme. No jo, my jsme spolu nepřestali chodit. To je druh přikládání na oheň, řekla bych.

Dnešní den patří modlitbě za pronásledované křesťany, pro tento den připravil Myšlenku na den Jaroslav Filka.

Autorem dnešní Myšlenky na den je německý katolický teolog a spisovatel Lothar Zenetti.

Na Ukrajinu můžeme cestovat jako do svobodné země. Potřebujeme k tomu pas. Jednak ho musíme doma najít, a pak musí být platný. Víc nepotřebujeme.Pas má uvedenu platnost do konkrétního data. Je to zvláštní situace. Sice víme, do kdy pas platí, ale nevíme, jak to v té době vypadat se zeměmi, které chceme navštívit nyní. I o tom je myšlenka pro každého.

Je to strašný kýč, když spolu dva lidi začnou chodit v tohle zprofanované datum. Horší by to mohlo být snad jen na Valentýna! Takový pár je navždy odsouzen slavit své výročí v záplavě dalších párů, srdíček a holubiček, vyznávat si lásku právě v tento den, kdy to dělají všichni. Pro někoho to znamená téměř zákaz všech oslav.

Zejména muži jsou velmi citliví na data, v nichž se něco má dělat. Mnohokrát jsem slyšela, jak protestují, že akorát na toho Valentýna, prvního máje, MDŽ, na Svátek matek nebo si dosaďte datum, které vás napadne, nebude nosit kytky, ani čokoládu, nevezme ji na večeři ani do cukrárny, nebude nyvě hledět do očí své milované a vyznávat jí vděčně lásku. Ne a ne. Udělá to kdykoli jindy, jen ne dnes, protože by to nebylo spontánní. Protože by to bylo na příkaz. Protože se to čeká. Jejich svobodná mysl by to nesnesla.

Nic proti spontánnosti, je hezké dostávat květiny nebo bonboniéry jen tak. Je to moc hezké. Ale přiznejme si, ono se to vlastně neděje. Nevím, proč nějaké datum vzbuzuje takový odpor. Nejde mi na rozum, jaký je v tom rozdíl dát dárek 14. února, 1. května nebo 14. listopadu. Jak se cítí taková žena, která předem ví, že nic nedostane? Ani v to přesné datum a ani jindy. „Prostě ten můj chlap na to není,“ řekne si, zhluboka se nadechne a půjde si koupit kytku sama. Pak bude nevyhnutně vystavena pokušení závisti, určitého pocitu odmítnutí a některá možná zatlačí i slzu.

Jsou mezi námi ovšem i ženy tak statečné, že se nedají zastrašit žádnými řečmi svých manželů a pořídí dárek ony jemu. Jejich svobodná mysl by nesnesla, aby jim někdo diktoval, že dárek nesmějí dát.

Do které skupiny patříte vy?

(A ano, my jsme s manželem spolu začali chodit 1. 5. 1981.)

František na Benátském bienále umění
Velmi jsem si přál přijet na Bienále umění v Benátkách na reciproční návštěvu, jak je dobrým zvykem mezi přáteli. V červnu loňského roku jsem rád přivítal v Sixtinské kapli početnou skupinu umělců. Nyní přicházím „k vám domů“, abych se s vámi osobně setkal, cítil se vám ještě blíže a tímto způsobem vám poděkoval za to, čím jste a co děláte. A zároveň bych odtud rád všem vzkázal toto: svět potřebuje umělce. Svědčí o tom množství lidí všech věkových kategorií, kteří navštěvují umělecká místa a akce.

Cítím se doma. A myslím si, že to vlastně platí pro každého člověka, protože umění má podle všeho status „útočištného města“, tj. místa těch, kteří se nepodřizují režimu násilí a diskriminace, ale vytvářejí formy lidské sounáležitosti schopné rozpoznat, začlenit, chránit, obejmout každého.

Útočištná města jsou biblickou institucí, jak uvádí kniha Deuteronomium, ta zabraňují prolévání nevinné krve, mírní slepou touhu po pomstě, zaručuje ochranu lidských práv a hledá formy smíření. Kéž by se různé umělecké postupy dokázaly všude etablovat jako jakási síť útočištných měst, která by pomáhala zbavovat svět prázdných kontrastů, jež se snaží uchvátit moc skrze rasismus, xenofobii, nerovnost, ekologickou nerovnováhu a aporofobii, tento strašlivý neologismus znamenající „strach z chudých“. Za vším se skrývá odmítání druhého. Prosím vás, kolegové umělci, představte si města, která na mapě nejsou: města, kde žádný člověk není cizincem.
Název tohoto pavilonu zní „Na vlastní oči“. Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval a abychom se odvážili podívat se na sebe. V tom je Ježíš věčným Mistrem: dívá se na každého s láskou, která nesoudí, ale umí být nablízku a povzbudit. Umění nás k takovému pohledu vychovává. Umělci jsou ve světě, ale jsou povoláni ho přesahovat. Dnes je více než kdy jindy naléhavé, aby uměli jasně odlišit umění od trhu. Trh sice propaguje a kanonizuje, ale vždy existuje riziko, že „vysává“ kreativitu, krade nevinnost a nakonec chladně nařizuje, co dělat.

Milí, připomínám otázku, kterou Ježíš adresoval zástupům ohledně Jana Křtitele: „Co jste vyšli vidět na poušť? Třtinu třepotající se ve větru? Na co jste tedy vyšli, abyste se podívali?“. Uchovejme si tuto otázku v srdci. Pobízí nás k budoucnosti.

Děkuji vám! Nesu vás v modlitbě. I vy se za mě, prosím, modlete. Děkuji vám.
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-04/angelus-28-4-24.html

Myšlenku na den dnes vybíráme z knihy sv. Kateřiny Sienské "Dialog s Boží prozřetelností".

Myšlenku na den dnes vybíráme z knihy sv. Kateřiny Sienské "Dialog s Boží prozřetelností".

Osobní svědectví katechetky Tamary Suchánkové.

Marek Orko Vácha se zamýšlí nad stvořením člověka, nad tím, co znamená Adam ale i nad krásou lidskosti v celé její ubohosti.

Zamyšlení nad evangeliem o uzdravení Petrovy tchýně, o tchýních obecně i o tom, jak je mnohdy těžké milovat své nepřátele. 

Zamyšlení pochází z nedělní promluvy papeže Františka. Redakčně jej upravil a pro Radio Proglas načetl Martin Holík.

Každodenní setkání. Vážíme si jich a nebo je bereme jako samozřejmost? Poslechněte si zamyšlení Hany Pinknerové.

Zamyšlení pro dnešní neděli připravil salesián Libor Všetula.

Saša Jacobea farářka Českobratrské církve evangelické si připravila dnešní Myšlenku na den.

O dobrodružství s Bohem ve svém životě se zamýšlí Tamara Suchánková.

Některé změny v našem životě se dějí zvolna. Tak zvolna, že si na ně zvykneme, a pak si ani nejsme vědomi toho, že to kdysi bylo úplně jinak. Nám to dojde ve chvílích, kdy třeba otevřeme složku starých dokumentů. A vzpomínáme. Jak byly mnohé věci úplně jinak. A jsme vděční za to, jak to je dnes.

Poslechněte si zamyšlení kněze Jana Berky.

Modlitba ve společenství - to je síla, co? Nad tím, jakou radost při společné modlitbě zažívá svědčí Hana Pinknerová.

Jak reagují na prapodivné setkání během cesty učedníci putující do Emauz? A co si z tohoto jejich setkání můžeme odnést my? Nad tím se zamýšlí redaktor ostravského studia Antonín Žolnerčík.

Autorem dnešní Myšlenky na den je kapucín Raniero Cantalamessa a je citována z knihy Osm kroků ke štěstí.

Zamyšlení o vodě, řekách i potocích pro Radio Proglas připravila Hana Pinknerová.

Potrat nikdy nebude základním právem Komise biskupských konferencí Evropské unie Comece zveřejňuje sdělení před dnešním hlasováním o zařazení práva na potrat do Charty, čili Listiny základních práv EU. Toto sdělení pro Radio Proglas upravil a načetl

O úklidu v kostele i jeruzalémském chrámu se zamýšlí Karel Skočnovský.

Zamyšlení z nedělní promluvy papeže Františka, která zazněla na neděli Božího milosrdenství. Pro Radio Proglas upravil a načetl Martin Holík.

Překvapuje vás Bůh? Vnímáte ve svém životě jeho přítomnost jen ve velkých věcech a nebo i v maličkostech? Poslechněte si zamyšlení Hany Pinknerové.

Zamyšlení P. Petra Vrbackého na motivy Deníčku sv. Faustyny Kowalské.

Dnešní Myšlenku na den vybíráme z knihy "Kázání pro dobu postní a velikonoční" Bernarda z Clairvaux. Vydalo nakladatelství Krystal OP v Praze roku 2019.

Zamyšlení o Pilátově ženě, o velikonoční radosti i touze vykonat velké věci se zamýšlí Martin Holík.

Zpráva o Kristově vzkříšení vlévá naději do celého stvoření. Po naději toužíme i v roce 2024.  Potřebujeme ji! Někdy se nám ovšem zdá, že by mohla účinkovat svižněji. Co s tím? Můžeme se s tím nějak vyrovnat?

Mohlo by se zdát, že je jednodušší se s Kristem radovat, než s ním trpět. Ale opak je pro mnohé pravdou. Více nad tímto uvažuje světící biskup českobudějovické diecéze Pavel Posád.

Každý máme představu o tom, jak by měla vypadat Boží přítomnost v našich životech. O tom, ale i o radosti v maličkostech se zamýšlí Hana Pinknerová.

Žena - plnohodnotná pomocnice muže - není to protimluv? Nad tímto se zamýšlí Jan Hanák.